Эдуард Басс - Cirkus Humberto

To se však nedalo, leckdy museli pauso vat, málokdy dosáhli plného stavu”A když se tak stalo, bývalo v tom plno lístků za poloviční vstupné, takže i pak se poponesli dál jako s ochromeným křídlem.

Nejhorší bylo, že Benvitz tvrdošíjně odmítal jakékoli záchranné opatření. Celý svůj život vítězil zarputilou neústupností a teď, když už mu bylo hezky přes šedesát, šel přes všecky rozumné domluvy jako beran. Frans”Anežka, Vašek, Hammerscbmidtová, všichni se shodovali že by se tomuto napětí mohlo čelit úsporami, především zmenšením zvěřince”Ale Berwitz je zarytě odmítal, že to není nic jiného než jeho asijské tažení, tam že to jednou prodělali a on že ví, jaké to bylo štěstí, že nakonec zachránil pro Cařihrad celý podnik v plném lesku a nikoli jen pouhé trosky. Tak se s marnou nadějí na nějaký nový Cařihrad prodírali za stálých ztrát po celé letní údobí”Až zase stanuli v hamburské boudě, která nebyla vyspravena a které další rok život nepřidal ani krásy”Ani pevnosti.

Vašek pod tím vytrvale nepříznivým tlakem nikterak neztrácel hlavu. Člověk, který denně musí skočit svůj skok smrti a který pak vstupuje mezi řvoucí lvy, tygry a lední i hnědé medvědy, nemá kdy na nervosu. Skutečnou úzkost prožíval Vašek jen v těch dnech, kdy šlo o život Helenky a novorozeněte. Když se Helenka s úsměvem vrátila zase ke krasojízdě a když se ukázalo, že maličký Petr Antonín je sice škvrňátko slaboučké”Ale přece jen s chutí do život, když se tohle šťastně urovnalo, zůstal Vašek uprostřed ran a pohrom neochvějně klidný a střízlivý. Jen jeho oči dostaly skoro nastálo onen zaostřený, soustředěný výraz, o němž Karas otec říkal, že jej má po mámě, které se oči taky tak tvrdě zasvítily, když pojala podezření z nějakého plížícího se zla. Vašek sledoval všecko, co se děje”A zasahoval svou energií všude, kde mohl nějak podniku ulevit. To hlavní ovšem na záchranu provést nemohl Tu se cítil jako v začarovaném kruhu. Zvětšit příjmy nešlo, protože na to by musel mít nový, větší stan”A k té investici nebylo peněz; a zmenšit podstatným způsobem výdaje mu nedovolila umíněnost Berwitzova. Nezbývalo než zápasit s nepřízní osudu a čekat”Až vlna hospodářské tísně přejde.

Hovořil o tom často se svými zkušenými druhy z někdejší osmičky. Neznali, jak se Cirkus Humberto jeví principalitě”Ale viděli odspodu do mnoha věcí, které by byly ušly i nejpozornějšímu ředitelskému bystrozraku. A ti nejstarší z nich prožili již podobná léta poklesu a deprese. Věřili proto také, že se podnik zase vzchopí”Ačkoli Kerholec připouštěl, že tak zlé to za jeho paměti nebylo nikdy. Bylo tedy otázkou pro Vaška, jak dlouho může ještě tato obecná ochablost trvat. To sám nedovedl nijak posoudit”A proto v Hamburku navazoval styky a hovory s lidmi z hospodářského světa”Aby od nich, jak sám se smíchem říkal, nabral rozum. Nejvíce se poučil u Hagenbecků. Jejich obchod se znamenitě rozšířil po celé pevnině a jejich nákupy zvěře začínali obepínat celý ostatní svět. Skromný někdejší obchůdek s tuleni a opičkami rostl v mohutnou firmu, která pracovala s valutami dvaceti států, nepočítajíc v to skleněné korálky a jiná jablonecká platidla u primitivů. Hagenbeckovébyli ve spojení s něj většími bankami a sami se ve svém zájmu vždy staralio tojak bude vyhlížet světvpříští sezóně.

“S cirkusem, Herr Vašku,” slýchával od nich vážné přátelské rady, “musíte být připraven na všecko. Cirkus je zajisté krásné a svůdné podnikání”Ale musí vám být jasno, že s hlediska hospodářského je to”Abychom tak řekli, příživník. Je mu hej, dokud se lidem vede dobře”Ale když je svět zkrušen, první, čeho se zřekne, je zábava. Panem et circenses, chléb a hry! Blažená doba, která to může říci takto. Jakmile se však poměry zaostří, že heslo zní buď pánem, nebo circenses, musíte být připraven na to, že kručící žaludek si nepovšimne nejkrásnější vaší fanfáry. To je osud cikád, které cvrlikají, dokud je krásné léto”A první zmírají, když udeří mráz.”

“Ale mY přece nejsme žádní příživníci,” bránil se Vašek trochu dotčen, “pracujeme tak počestně jako každý jiný, možná, že ještě s větším napětím.”

“Ano. Ale vaše práce nic nového nevyrobí. Dáte světu potěšení”Ale žádnou jinou pevnou hodnotu, která by rozmnožila statky světa.”

pádnou jinou hodnotu… než tu, že živíme nějakých třicet rodin a že přispíváme k existenci a vzrůstu takových firem jako je firma Hagenbeck.”

“To máte pravdu. Ale také náš obchod je po některých stránkách přepych společnosti a my musíme počítat, že se nám v krisi vymkne z rukou. Proto se už dávno neopíráme jen o dodávky cirkusům a zařizujeme zoologické zahrady. Tam můžeme počítat aspoň se soucitem lidí, ženedají zvířatům zajít a tím udrží v pohybu i náš obchod.”

“A jak dlouho podle vašich názorů ještě tyhle špatné poměry potrvají?”

, Ještě čtyři létanebo snad pět. S tím musíte počítat. Jde to celým světem”A než se tak velký přeryv urovná, bývá to celé sedmiletí.”

To bylo vážné slovo a Vašek odjížděl z Hamburku s většími starostmi než předtím. Podle všech jeho výpočtů a odhadů měl už vlastně být Cirkus Humberto na hromadě. Když si spočítal všechny příznivé a nepříznivé dny v měsíci, všechny příznivé a nepříznivé měsíce v roce, došel vždy nakonec ke schodku, o němž se nemohl dopátrat, z čeho jej Steenhouwer vyrovnává. Osobní jmění berwitzovské mu zůstalo utajeno. Podle řečí byl dávno přesvědčen, že Benvitz už vytahal všechny své spořitelní knížky z lepších dob. A přece musely ještě odněkud peníze přicházet, musely aspoň přikapávat, protože Steenhouwer přece jen, třebaže s obtížemi, platil účty a nelekl se ani nových objednávek plakátů. Vašekmluvíval o tom často s tátou, když si za letní jízdy našli chvilkuk hovorunejdůvěrnějšímu. Antonín Karas byl pln starostlivého zájmu o tyhle věci, protože byla s nimi spjata existence jeho syna a budoucnost jeho vnuka. Anač při vší své bedlivosti nepřišel Vašek, to po čase odhalil táta jen svou všímavostí.

Bylo to až po podzimním návratu do Hamburku, když j ednoho dne mrkl starý Karas na syna, že mu chce něco ukázat. A zavedl ho do síňky před bytem, j ejž Kerholec podědil po Harweyovi. Ležela tam kupa starých bot. Karas vytáhl z ní dvoje dámské střevíce a beze slova je podal Vaškovi.

“Co to má být?” zeptal se syn, nechápavě obraceje v rukou proděravělé škrpály. Byly to velmi sešlé střevíce, odřené a sešmaťchané.

Táta mu je beze slova vzal z ruky, položil je zpět na hromadu a vyvedl ho mlčky ven, kde ho vzal důvěrně pod paží.

“Tohle má paní Kerholcová donést k ševci. Boty od Berwitzů. A ty, co jsem ti ukázal, jsou poslední střevíce paní Berwitzové. Paní Berwitzové, hochu, Helenčiny maminky! Pamatuješ, jaká to byla vždy elegantní dáma? Neoblékala se do ničeho nápadného”Ale střevíce a botičky měla vždycky dokonalé! Když jsi se s ní setkal ve stájích, vypadala snad někdy trochu oprchale, protože si ráda brala na sebe opotřebované věci. Ale když ses jí koukl na boty, takjsi rázem viděl, že j e to dáma. Velká dáma. Na ničem nepoznáš opravdové kavalířství tak dobře j ako na botách. A tahle paní chodila letos celé léto v j edněch střevících”Až je takhle roztrhala. A teď je nevyhodí”Ale dá je vypří štipko vat! To je zoufalá věc, chlapče; ty střevíce ukazují, zeje tam dočista zle.”