Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Vašek naopak prošel dny líbánekjako očistnou a ozdravující lázní. Teď byly všecky mosty zpět spáleny, teď byl na druhé straně propasti, o níž se obával, že se do ní zřítí, teď v sobě cítil především naléhavé nutkání”Aby dostál povinnosti, kterou na sebe vzal. Formálně se na jeho postavení nic nezměnilo. Benvitz ho neučinil spolumajitelem podniku”Ani ho nevyhlásil za ředitele nebo za svého zástupce. Vašku zůstal nejlepším j ezdcem a akrobatickým skokanem první půle pořadu a ve druhé předváděl své skupiny šelem. Každé jeho vystoupení znamenalo velké vypětí vůle a energie, teď však, když se považoval za spoluodpovědného za celý podnik, zasahoval rázně do všeho, s čím se setkal. Jeho oči byly všude, jemu neušla žádná kočovská nedbalost ve stáji nebo krmičský nepořádek u klecí, ostražitě přezkoumával hodnotu kupo váného ovsa nebo sena a brzo odhalil každý krám, jejž někdo pohodil v temných koutech okružní chodby, místo aby jej řádně uložil. Byl překvapen, že nachází nepořádku víc, než po celá léta tušil. Bezděky se už díval na celý podnik očima majitele a to je mnohem ostřejší pohled než pohled zaměstnancův.

Všechna ta drobná opominutí si v duchu vysvětloval stářím jednotlivých osob v personálu. Cirkus Humberto byl pravý typ rodinného podniku. Berwitz byl přísný a energický”Ale sám si liboval v jakési patriarchální správě, která se tu zakořenila už za vlády děda Humberta. Lidé, kteří zakotvili v jeho službách, zůstávali v nich na celý život. Kromě některých artistů, kteří předem byli získáni jen na určitou dobu, všichni tu byli natrvalo a výpověď byla událostí zcela mimořádnou. Rozrostla se z toho v celém tom velkém souboru důvěřivá bezpečnost a ochotná oddanost k společnému celku, všechno pracovalo s chutí a nespokojenost se objevila jen výjimečně. Denní život se zaběhal tak, že už téměř nebylo třeba dozoru a velení, každý samozřejmě konal svou povinnost a zaskočil a vypomohl všude, kde ho bylo nenadále potřebí. Ale tato krásná harmonie měla i svou stinnou stránku: lety soužití se vybudovala a vypěstila, lety soužití se však také opotřebovala a oslabovala. Lidé stárli. Vaškův otec byl mezi posledními a nejmladšími, kteří k Cirkusu Humberto přišli”A už se mu blížila padesátka. Vašek si to uvědomil jednou při raportu, když se podíval po stájnících, krmičích a muzikantech; nejmladší z nich byli už prošedivělí a nejstarší, jako Malina a Hans, byli učinění kmeti. Polekal se toho zjevu, když si uvědomil, že zanedlouho přijde čas, kdy se všecko v cirkuse bude dít slábnoucíma rukama a ochabujícími mozky.

Bděl tedy nad tím”Aby se co nejdříve dostali do maringotek zase mladí lidé”A parta krajanů z Horní Sněžné činila v té jeho snaze počátek.

Netajil se svým zjištěním, třebaže starci mladému principálu houževnatě odpírali. Každý z nich se troštoval, že urobí víc díla než tři mladí dohromady”A řečí debat o tom bylo do nekonečna. Berwitzovi mu přikyvovali, když při obědě nebo při večeři zavedl na to řeč”Ale robustní tchán i citlivá tchyně byli prodchnuti sentimentalitou soustrasti.

“Je to všecko hezké, Vašku,” říkávala Anežka, “ale jak chceš odstranit takového Malinu nebo Hanse? Připravit je o práci v cirkuse byla by jejich smrt. A všichni jsou to lidé zasloužilí, šli s námi i v nejhorších dobách, po desítky let jsou den za dnem na svém místě. Jakým právem bychom se měli k nim chovat tvrdě, když se obj evují u nich důsledky toho, že nám obětovali svůj život?”

Vašek to uznával, vždyť sám měl nesmírně rád ty dobrácké dědouse, mezi nimiž od mládí vyrostl. Problém stárnutí a vysychání celého organismu vyvstával před ním jako problém jeho nejbližších let a nijak si nemohl říci že našel pro něj nějaké šťastné a správné vyřešení.

Svěřil se s tím jednou Arr-Šehirovi, který sám už byl drobounký, vyschlý stařík s velkými černě rámovanými brýlemi na kostnatém nose. Arr-Šehir stál mezi svými šesti slony a vrásčitý obr Bingo mu zamilovaně foukal chobotem do tváře.

“Máš pravdu, sáhibe Vašku,” zahovořil Arr-Šehir, “máš pravdu a nemáš pravdu. Bylo království a v něm se dostal na trůn mladý král. Byl svěží, pln síly a chuti do života. Všichni se obdivovali skutkům, které dokázal.,To je proto,' říkával král“že jsem mlád. Jenom mladí lidé jsou s to vykonat velké činy. Staří lidé jen brzdí náš rozmach.',Pravdu máš, ó králi,' řekla jeho mladá družina, “Ale učiň podle své moudrosti a odevzdej království do správy mladým”Ať je celá země jako její panovník.' Králi se zalíbila tato řeč a vydal rozkaz, kterým sesadil staré lidi ze všech veřejných úřadů a nahradil je mladými. Přišla pak válka se sousedním královstvím, král porazil nepřítele a postupoval za ním do jeho území. Tak se dostal do krajiny mezi lesy, kde nebylo řek ani potoků ani studnic”A vojsko začalo trpět žízní. Král svolal své důvěrníky a poručil jim, že musí opatřit vodu, jinak že vojsko zahyne. Ale nikdo nevěděl, kterak nelézti v poušti vodu. A když jim bylo čím dál tím hůř, jeden z nich se odvážil k návrhu.,Nevíme-li si rady, ó králi,' pronesl k němu“ pošli posla k našim starcům doma. Snad staří znají, o čem my mladí nevíme.' Král svolil, odeslal posla ke starcům a starci ihned odpověděli:,Nemáš-li vody, ó králi,' vzkázali starci“ vypusť osly volně do lesů.' Všichni mladí se divili této radě”Ale vypustili osly do lesů. A osli, trápení žízní, běželi za velkého hýkání do lesa, kde ucítili pod povrchem země pramen, tam začali hrabat”Až se objevila voda”A vojsko bylo zachráněno.”

“Tys tedy také”Arr-Šehire, pro zachování starých?”

“Nepravím, drž se starých. Ale pravím, drž se moudrých. Drž se těch, kteří si vědí rady”A propouštěj ty, kteří jsou bezradní”Ať jsou mladí nebo staří.”

“Děkuji,” usmál se Vašku, “to je aspoň už o něco určitější program. Ty mi zkrátka radíš”Abych jako ten král pustil osly k vodě.”

Cestování toho léta dopadalo špatně. Od května se spustily dlouhé, vytrvalé deště, které s malými přestávkami trvaly až do žní. Zem nemohla pobrat vody, které na ni spadly, údolní pole a luka byla jak jezera, silnice obráceny v bahno a louže, na mnoha místech řádily záplavy. Táhnout tím mokrem v sychravém lijáku bylo utrpení pro lidi i pro zvířata. Všechno křehlo a trpělo nachlazením; a když dojeli do nového města, našli zpravidla své stanoviště pod vodou a museli je nejednou zavážet popelem a smetím. V některých městech z toho důvodu vůbec nemohli hrát a jinde hráli v poloprázdném šapitó, protože se lidem nechtělo do deště a bahna. Tři měsíce marně vyhlíželi k obloze, nastane-li konečně obrat. Vašku navrhoval”Aby se vzdali vybraného okruhu a jeli přímo do některé jižní země, kde najdou snad lepší počasí. Ale pan Gaudeamus, přivolaný na poradu, zjistil z novin, že deště jsou roztaženy po celé Evropě. Nakonec rozhodl Berwitz, že tentokrát zkrátí turné a vrátí se mnohem dřív do hamburského domova.

Anežka Berwitzová to velmi uvítala. Měla v duchu velký strach z neklidného, bolestného Helenina těhotenství. Hamburský byt jim zajišťoval pohodlí a potřebnou péči. Vašek byl po týdny v starostech a rozčilení. Ažjednoho dne v srpnu 1879 vrazil jako bouře do skladiště garderoby, práskl za sebou dveřmi a zahulákal:

“Inspektore, jsi dědečkem!”