Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Karas starší se zastavil úplně překvapen. Márinka! Bože, jak to bylo už dávno a daleko! Dřív, v těch prvních letech, míval jí plnou hlavu, všecko kolem a zvláště na hochovi měřil pořád vzpomínkou na ni, co by ona řekla, jak by ona co posuzovala. Ale pak, když už se rozloučil s myšlenkou na odchod od cirkusu, když už s ním srostl, pak se tak polehoučku, po špičkách vytrácela z mysli — inu, živý člověk přece nemůže žít s mrtvým. Zapomínal”Až zapomněl, jiné ženské se vynořovaly, veselo bylo, sem a tam si užil světa, volný bal jako pták, už ho žádné výčitky netrápily. A teď najednou, po tolika letech, tady ten hoch mu ji připomene”A jak! Trápí se ve svědomí zrovna tak, jako se tehdy trápíval on. To všecko, že je to nesmírně hodný hoch, odhodlaný, statečný, rozumný”Ale se srdcem. Má srdce, panečku, jako měla jeho máma; a to tě, chlapče nebožáku, leccos ještě zabolí! Co mu jen říci, bože, co jen říc”Aby ho z toho vyved a utěšil? Karas táta bezradně hledá něj aké slovíčko j ako spásu”Ale nic mu na mysl nepřichází, žádná představa, žádný pojem; jen odněkud z daleka mu hlavou začíná bzučet písnička, ta jeho vlastní nejmilejší písnička… Všecky panenky z lesa jdou… jen ta jedna nejde… Bodejť, to je to, to je ta Vašíčkova bolest… A jako by slyšel Krčmáříkovo děrka: “Nu, tuceví, kerak je něčeho moc, tak je toho příliš…”

A naj ednou mu něj aké zdravé vnuknutí našeptává, že v tomhle citu nesmí zůstat a že se musí přes to přejít. A už tuje to správné slovo, slovo klidné a všední, zažehnávající všecko vzrušení.

“Až přijedeme, Vašku, do Hamburku, zůstaneme bydlet ve voze.”

“Ano, táto, už jsem taky na to myslel. K Langermanovým jít nemůžeme. A jinam to nestojí za to. Paní Berwitzová počítá, že budu s Helenkou bydlet páku nich. Ale co ty? Zůstaneš i potom v osmičce?”

“Já bych zůstal, mně na tom tak moc nezáleží. Možná, že si něco najdeme s Burešem. Jenom je ještě otázka, mám-li vůbec zůstat.”

“Proč? Co tě to popadlo?”

“Nu tak. Třebas to Berwitzovi nebudou rádi vidět, že mají být příbuzní s obyčejným stavěčem. Ty jsi mnohem víc než já a na tobě jim záleží, to není žádné tajemství. Ale já tu pak najednou mohu být na překážku. Direktor a tenťáktojemoc nerovné příbuzenství.”

“Dokud tu bude paní Berwitzová, nemusíš na tohle myslet. Ta paní j e nesmírně moudrá a umí Berwitzovi spravit hlavu. A na starého se musí trochu hrát komedie. Jemu jde hlavně o to,jak věci vypadají navenek. Co se toho vnitřního týče, jestli tenťák nebo co, to moc mluvit nemůže, protože je to navlas jejichhistorie. Ale v tom zevnějším mu vyhovíme. Já si pořídím k svatbě frak od nejlepšího krejčího a ty si dáš šít černý kabát s šosy a na hlavu si koupíš cylindr.”

“Cylindr? Tyjsi se zbláznil?”

“Nezbláznil. Kdybys přeskočil šapitó, nebude mu to tak imponovat, jako když přijdeš na svatbu v cylindru.”

“Já a cylindr? Já a cylindr? Vašku, Vašíčku, to přec nemyslíš vážně. Já bych si v tom připadal jako na pranýři. Chodit s rourou na hlavě! Já”Anton Karas, zedník a tenťák, — a na kotrbě balancovat rouru! Vždyť mi to spadne s hlavy, člověče, všude s tím narazím, do dveří se nevejdu, do vozu nevlezu, vítr mi to shodí, pomakám si to, pocuchám, držet to nebudu umět, někde si na to sednu, člověče, synu, já s tím budu mít malér na malér a všem budu pro smích…”

“Nesmysl, táto,” okřikoval ho Vašek “Řekl jsem: šosatý kabát a cylindr, na tom zůstane a ostatní řeči jsou zbytečné.”

Vašek odešel a zanechal otce v úplném ustrnutí.

“Zatracenej prevíte direktorskej,” ulevoval si Karas Antonín“ ještě sis k tomu ani nepřičich a už budeš starýho tátu komandovat? Hej, povídám, Malino!”

Osmičkáři se scházeli k obědu, první se blížil Malina.

“Povídám, Malino: copak si vezmeš o svatbě na hlavu?”

“Copakbych si vzal”Antone. Cylindr si vezmu!”

“Cylindr?” vyvalil oči Karas.

“No ovšem. Jakpak bych si mohl sednout na kozlík bez cylindru? To ten hlupák Hans neví, že tu mám cylindr, ještě od Berwitzovy svatby, krásný, lesklý, s bílou pentlí, s kokardoupo straně. Na to si nebožtík Humberto potrpěl. Když mu na jízdě nezáleželo, řekl:,Vendelíne, zapřáhni.' Ale kdyžjel k nějakému panstvu, řekl:,Vendelíne, předjeď.' Jak řekl,předjed”, tak to bylo s cylindrem a v rukavičkách. A když řekl:,První kočí nechť připraví ekvipáž,' tak to jsem si oblékl bílé punčochy, krátké kalhoty a dvourohý klobouk s třapci. Co takový Hans ví, jaké tady byly rozdíly v kočírování. To byly, člověče, takové rozdíly, že já, když jsem jel s ekvipáží”A já, když jsem jel jen tak, to bych si byl ruku nepodal. Ten vrták řekne, že neudělám figuru”A zatím starý Humberto říkal: Jen mi, Vendelíne, nikdy nezapomeň udělat figuru. Pán může vypadat, jako by vylezl ze stáj e”Ale kočí musí být nóbl.' A to j e svatá pravda. Jednou s námi asi rokjezdil jeden knížecí kočí z Kynžvartu, od Metternichů”Ale to vám byla krása, zeji ani nevypovím. Byl jako z kamene řezanej, už ani nemrkal. Ten když si stoup k parádě před boudou, tak ho lidé chodili píchat špendlíkem, jestli je živej nebo vycpanej. Však se taky chlubil, že už je z desátého pokolení metternichovských kočí, to že je u nich v rodě; a každá máma v jejich familii že má svého prvorozeného s některým Metternichem. Inu něj lepší kočo vská krev, j akou si můžeš představit.”

“A jak tedy pořídil u cirkusu?” zeptal se Bureš, který zatím došel a zvědavě poslouchal.

“On vlastně k cirkusu nechtěl. On chtěl původně k divadlu. Ale tam to s ním nešlo. Ať hrál co hrál, vždycky stál nehybně jako socha. Ukazoval mi výstřižek z novin a tam o něm stálo, že jeho Hamlet by moh stát na Hamletově hrobě jako pomník. On byl na to strašně pyšný”Ale já myslím, že ho právě proto vyhodili. Kam zmizel pak”Ani nevím…”

“Asi se vrátil,” dohadoval se Bureš, “oženil se a měl zase od Metternicha kluka.”

“To je možné,” kýval hlavou Malina“ jestli jsou Metternichové ještě tak slavný rod.”

“Inu, rodinné tradice se u našich urozených pánů dodržují,” poškleboval se Bureš. “Jak jste na toho kočího přišli?”

“Kvůli tomu trulantovi Hansovi,” odpověděl Malina.

“Ne, my na to přišli od cylindru,” opravil ho Karas. “Vašek mi poručil, že si mám k svatbě pořídit cylindr. Co tomu, Bureši, říkáš?”

“No… kdybys chtěl vypadat zvlášť apartně,” poškleboval se Bureš,”kup si slaměný klobouk s vysokou pentlí a se závojem. Nebo skotskou čepičku a k tomu dudy.”

“Ptám se tě vážně: mám si to koupit?”

“Kdo chce s vlky býti, musí s nimi výti. Mně by na všecko stačil můj kalabresák. Ale tvoji vlci jsou v cylindrech. Pořiď si tedy tu rouru”Ať je nějaká legrace. Až ti bude zle, můžeš jednou z něho tahat kytky a králíky. Cirkusákovi se cylindr vždycky hodí.”

, Jen aby se ti to nestalo jako tomu kouzelníkovi v Saint-Omer,” uklouzla zas Malinovi vzpomínka. “To byl nějaký Gianini, měl boudu zrovna vedle nás. Jednou mu útek pomocník, vzal si tedy nějakého venkovského chasníka, který se potuloval před boudou. Ukázal mu, co a jak má před produkcí připravit”A šel vyvolávat. Ten kluk měl taky vecpat živého králíka do tajného šuplíku u čarovacího stolku. Šuplík byl, toť se ví, uzoučký, králík se tam nemoh dostat a vřeštěl. A ten kluk byl z venkova, měl rád zvířata”Ale byl hloupý. A tu si tedy řek: Chudáčku malá, povídá, co já tě tam mám cpát a co se tam máš trápit… pán je kouzelník… pán si přičaruje jiného… A vzal králíka a dal ho zpátky do kotce…”