Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“A při produkci…?” zeptal se Bureš.

“To já nevím, já tam nebyl. Ale po produkci jsem viděl, co bylo vzadu. Kluk volal pořád,Pánje kouzelník… pán si přičaruje…' a Gianiniřval,Pán je kouzelník, pán ti přičarujepár pohlavků'.”

“Apřičaroval!”

“A ne pár, člověče, to ti byl celý pohlavkový ohňostroj. Facky lítaly j ak rachejtle.”

Bureš se chechtal”Ale Karas zůstal přimračen a zadumán nad problémem cylindru. Nicméně když dojeli do Hamburku, chodili se cirkusáci tajně dívat na něho, jak ve chvílích, kdy myslel, že ho nikdo nevidí, vycházel z maringotky s cylindrem na hlavě tak opatrně, jako by balancoval koule, sestupoval po schůdkách a vracel se opět zpátky, pořád s krkem křečovitě napjatým ve strachu, že mu ta dlouhá roura spadne s hlavy.

I byla svatba, slavná svatba, třebaže ne tak velkolepá, jak si Berwitz představoval. Magistrát mu nepovolil průvod se slony a velbloudy”Ale nenamítal nic proti kavalkádě, která měla doprovodit kočáry svatebčanů. Byly tedy zas jednou na denní světlo vytaženy nejdražší kostýmy a dopolední nedělní promenády spatřily proudy nádherných koní v blyštivých postrojích s fantastickými jezdci a jezdkyněmi. Za nimi jely řady kočárů, jejichž kočové měli bílou mašličku na biči a zelený rozmarýn v květinové dírce. A poslední kočár, všecek bíle opentlený, byl tažen čtyřmi bělouši, kteří po Španělsku vysoko vykračovali a udivovali davy svým přesně stejným krokem. Osmero lesklých otěží se sbíhalo mezi prsty levé ruky muže na kozlíku, který budil nemenší obdiv, s jakou majestátností seděl, patriarchální kmet, na vyčabrakovaném kozlíku jako na trůně. Bílá nevěsta se vyhoupla před katedrálou z tohoto kočáru, štíhlá a útlá pod mžením závojů a ve své vlečce majestátní jako mladá královna. Dva hošíci v bílých šatech přiskočili a neslijí vlečku, když stoupala po schodišti k chrámovým dveřím. Ženichměl nejdokonalejší frak, šitý pod osobním dohledem barona Schónsteina u vídeňského mistra fraků Jana Václava Kobližky. Také cylindr, jejž mu baron vybral, třpytil se osmi povinnými reflexy neméně než cylindr jeho otce, poněkud tu ta tam počechraný.

Otec nevěstin se spoustou exotických řádů na hrudi zářil důstojností, matka byla lehounce dojata. Lišila se od ostatní družiny nápadně prostou jednoduchostí svého úboru, kdežto na příklad její švagrová oplývala krajkami, stuhami, volány a kokardami stejně jako vzlykoty a slzami.

Petr Berwitz, vedoucí svou dceru, se na prahu chrámu na vteřinu zastavil a rychle přelétl očima davy, které se v chrámě kupily. Pak se obrátil k Anežce, která šla za ním zavěšena do tenťáka Karase”A spokojeně zašeptal:

“Vyprodáno!”

“Co říkal?” zeptala se Anežky paní voň Hammerschmidt, která kráčela za ní, vedena baronem voň Schónstein.

“Že je vyprodáno.”

“Vyprodáno!” zvolala paní Hammerschmidtová s emfasí.”Aby jim to Pámbíčekoplatil o benefici. Vyprodáno! Ato musíte, barone, povážit, zeje to matinée”A zajaknádherného počasí!”

“Ano”Ale předběžná reklama byla znamenitá. Laciná a účelná. Ta debata v městské radě, zda lze připustit slony a velbloudy ke katedrále…”

“Dům boží je vyprodán,” hlásil za nimi, co zaslechl, Frans Steenhouwer, zavěšený do paní Alice Kerholcové, dalšímu páru.

“Co to povídají?” ptal se kapelník Selnicki Kerholce.

“Pán Bůh má vyprodané šapitó,” odpovídal placmistr.

“Co je to platné,” vzdychl kapelník,”když tam nemá bufet.”

“Patnáct set lidí po třech markách padesáti,” počítal Steenhouwer cestou k oltáři, “to by bylo pět tisíc dvě stě padesát marek. To by byl krásný příjem vzhledem k režii. Kněz, kostelník, dva ministranti a žádná zvěř. Takový podnik by se mi líbil.”

“Kdyby to všecko nebylo na volňásky,” usmála se Alice Kerholcová.

“Nevěsta je už u manéže,” říkali si zadní v průvodě, když se postup zastavil. Opravdu, Berwitzova rodina s Karasem starším stála seskupena kol ženicha s nevěstou, jíž paní Kerholcová narychlo j eště urovnávala závoje.

“Ready?” zeptal se Petr Berwitz.

“Iťs all right,” odpověděla Alice.

“Allez!” komandoval Berwitz a v duchu práskl bičem. Snoubenci přiklekli k zábradlí a ze sakristie vyšel kněz.

“Ona je tak rozkošná a jemu to tak sluší,” vzlykala paní Hammerschmidtová, “to je krásný párek, barone. Vašku má dobré srdce”A j ak mu padne ten frak…”

“Inu, má figuru,” šeptal Gaudeamus. “Každý krotitel má figuru.”

“Prosím vás, barone, nepřipomínejte mi krotitele. Bývají mezi nimi ohavní lidé. A když se vstupuj e do manželství, nemá se myslet na šelmy a na krocení.”

“To máte pravdu,” ušklíbl se Gaudeamus, “na to má člověk pamatovat dřív, než už je pozdě.”

“Jste hrozný cynik, barone. Kdybych nemusela tolik plakat, štípla bych vás do ruky. Ale já pro slzy nevidím, která ruka je moje a která vaše.”

S druhé strany se naklonil Petr Berwitz k panu Gaudeamovi”A zacloniv si ústa cylindrem, šeptal mu:

“Měl jste, pravdu, barone. Ten farář je tak tlustý, že bychom ho byli do lasa nechytli. Ono by se po něm sesmeklo. Ale zrežírováno je to dobře, co? Koukněte se na starého Karase, jak znamenitě vypadá v tom sosáku a v cylindru. Mít zlatý řetěz kolem krku, vyhlížel by j ako senátor. To si ostatně musím poznamenat: zlatý řetěz. To ještě v cirkuse nebylo”Aby řekněme dveřník měl černé šaty a zlatý řetěz. Geniální nápad, co?”

Karas otec zapomněl v tu chvíli na redingot i na cylindr. Byl prostý člověk, kterému se ženil syn. Stál tedy s hlavou sklopenou a prosil Boha o štěstí. Vedle něho stála Anežka Berwitzová s rukama sepjatýma a tiše šeptala modlitbu.

Obřad byl skončen, Vašek s Helenou se zvedli a společnost se na ně vrhla”Aby je objímala, líbala a aby jim potřásla rukou. Obě pážátka se zas ujala vlečky.

“Dejte pozor, kluci”Ať venku na schodišti nespadnete,” nařizoval jim tlumeně Kerholec“ jinak vás doma zřežu.”

Na stupních vedoucích k chrámu utvořili kostýmovaní jezdci a j ezdkyně a kočové Cirkusu Humberto špalír. Když vycházel Vašek s Helenkou, zvedli jezdecké biče i šambriery a utvořili jimi bránu, kterou novomanželé procházeli. Lidé kolem začali tleskat. Pan Berwitz se na hoření plošině zastavil a ukázal na davy:

“Prosím — sukces!”

A když sešel dolů, zatleskal a pevným direktorským hlasem oznamoval, že se teď na návrh placmistra Kerholce pojede na malou přesnídávku a že kostýmované panstvo se tam má dostavit, jakmile se převlékne. Nastupovalo se do kočárů, nasedalo se na koně a velká kavalkáda se zas dala do mírného pohybu po hlavních třídách”Až dospěla na Reeperbahn. Zde jezdci odbočili do cirkusu, kočáry však jely dál, zahnuly vlevo do klikaté ulice a zastavily se před Námořníkovou nevěstou. Když se Vašek s Helenou první přiblížili vchodu, dveře se otevřely dokořán, na prahu se objevil osmahlý seržán Ferenc Vosátka s paní Adélou Vosátkovou a zasypali oba cukrovím. Část bonbonů klouzala nevěstě po vlečce a oba Kerholcovi kloučkové je horlivě vybírali a cpali do kapes.

Námořníkova nevěsta už nebyl jen pouhý výčep. Dva sousední krámy byly zrušeny, stěny k nim proraženy a z výčepu se stala restaurace o několika místnostech. Nade vchodem byla zavěšena venku velká tabule, na níž byla vymalována dívka v krinolině, kterak na nábřeží mává kapesníkem na pozdrav člunu, který si vzedmutými vlnami rzí cestu k plachetnímu korábu v pozadí. Kolem obrazu byly rozloženy nápisy: Zuř Seemanns-Braut — La novia dél marinero — La sposa di marinaio — The Sailor's Bride — A la fiancée du marin. Španělština byla na předním místě, protože od té chvíle, kdy si cirkusový stavěč Vosátka vzal vdovu po výčepníku Moeseckovi, denně si zašel do přístavu a uvítal každou loď z Jižní a Střední Ameriky. Velké transatlantické parníky z Buenos Aires, Montevidea, Ria de Janeiro, Pernambuca, lodi s mateřským přístavem New Orleans, Tampico, Věra Cruz, bachraté lodi nabírající náklad v Cayenne, Paramoribu, Georgetownu, Maracaibu a Cartageně, lodi zastavující se v Colonu, Habaně, Kingstonu, Port au Prince, lodi, na nichž se plavili lidé z Argentiny, Brazilie, Guayany, Venezuely, Kolumbie, Costariky, Nicaraguy, Hondurasu, Guatemaly, Mexika, Texasu a Arkansasu, lidé z Antill a Yucatanu — ty všechny poznávaly zjizveného Ference Vosátku, který se k bílým i k barevným hlásil jako krajan, švadronil španělsky, francouzsky”Anglicky, holandsky, paterou řečí nigrů a desaterým nářečím indiánským a všecky zval do svého útulku, k Námořníkově nevěstě. A najednou tato někdej ší putyčka českých zedníků vypadala, jako by ležela někde mezi obratníkem Raka a Kozoroha, dvě místnosti musel už po roce přibrat, jednu pojmenoval Moře Karibské, druhou Mexický záliv, kdežto vstupnímu výčepu se říkalo Cesta Prozřetelnosti, Providence Street. Paní Adéla, která se v prvních měsících u něho přiučovála českému vaření, musela se pak přeorientovat na španělskou a americkou kuchyň, dělat “plamenné” bifteky na víně s paprikou, karbanátky ř la criolla s rajčaty, paprikou a cibulí, svíčkovou na houbách ř la mexicana, vařit callos con chorizo, dršťky s paprikou, špekem, cibulí, petrželí a spoustou koření, nebo pepitoria de pollo, kuře s ořechy, česnekem a žloutkem”A především musela být olla potrida, hovězí maso vařené s hrachem, špekem, brambory, salámem, paprikou, česnekem, fazolemi, šafránem a ještě mnoha podstatnými přísadami. Karibské moře a Mexický golf hlaholily brzo všemi dialekty od La Platy až po Mississippi a Cesta Prozřetelnosti nestačila novým příchozím. Byly ovšem dny odlivu, když jedny lodi zvedly kotvy a nové ještě nepřistály”Ale tím bouřlivější bylo pak údobí, kdy se tu setkávaly posádky deseti patnácti lodí. Nad vší tou divokou čeládkou, ochotnou kdykoli vytáhnouti nůž, vládl seržán Vosátka s neomezenou suverenitou. Byl tu svrchovaným pánem všeho, krom jediné věci: bufetní skříň s kořalkami vzala si paní Adéla Vosátková z výčepu do kuchyně a sama střežila, co se a komu nalévá. To byla její Cesta Prozřetelnosti; nepřála si patrně”Aby akvavit probudil v jejím muži ještě jednou takový divoký zápal, s jakým tenkrát si dobyl jejího srdce.