Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Sem tedy ke starému osmičkáři přivedl Kerholec v den ztichlého obchodu svatbu Cirkusu Humberto. A seržán Ferenc Vosátka uvítal svého bývalého principála s grandezou španělského místokrále. Pivo i víno se rozproudilo k pečeným ledvinkám a ke kořeněným red dogs, první přípitky na zdraví se pronesly, první hold budoucímu šéfu se projevil v družné pospolitosti. I Hans přišel přiťuknout Vendelínu Malinivo, že dokonale vezl nevěstu”A smír obou starochů je zapletl do dlouhé debaty o tom, jestli tenkrát za starého Humberta měla být klisna Vendita kryta hřebcem Mašalah nebo Vasco. Byla by se ta přesnídávka rázem přeměnila v bohatýrský hodokvas, kdyby Berwitz i Kerholec neměli na mysli, že neděle pro ně znamená dvoje představení. Po hlučné hodince opustili tedy Moře Karaibské, v němž po různých výkladech zůstal jako osamělý Robinson jen pan Leopold Selnicki.

Vlastní svatební hostina byla jen úzce rodinná, prostá a srdečná a netrvala dlouho. Nevěstu čekala dvojí krasojízda s hojnými skoky a ženich si musel připravit lvy, tygry a medvědy. Teprve pozdě večer, když všecka zvěř byla pokrmena a napojena, rekvisity uloženy a zlatavá manéž pohřbena v tmu, stanul Vašek před Helenou, objal ji a řekl:

“A teď, Helenko, teprve máme svůj čas pro sebe.”

“Ano,” řekla Helenka, “myslím, že není nic hroznějšího než být nevěstou z cirkusu s dvojím představením.”

“Pozdrav Bůh, inspektore!”

“Dejžto Pámbů, direktore!”

“Jak se ti daří, inspektore?”

“A co tobě, direktore?”

Karas otec a Karas syn stáli proti sobě, zahrnovali se tituly a chechtali se té slávě. Karas Anton nebyl už pouhý cirkusový stavěč a jeho kavalec ve voze číslo osm se pro příští jaro uvolnil. Způsobil to Petr Berwitz hned ten večer po svatbě.

“Všimla sis,” řekl tehdy Anežce, “jak dobře vypadal Anton v cylindru? Šaty dělají člověka”Ale co je to platné, cylindr udělá gentlemana. Takovou důstojnou postavu bychom neměli nechat mezi hilfáky. Mimo to je to teď náš příbuzný. Tchán naší dcery, to je pomalu jako rodný švagr.”

“A máš pro něj nějaké lepší místo?” zeptala se Anežka.

“Ano- Po chromém Harweyovi. Garderoba a rekvisity jsou velký kus našeho jmění a Kerholec to nemůže trvale obstarávat. Má toho tak dost, když zvěře a vozů přibylo.”

“To by nebylo špatné, Petře.”

“A dám mu titul inspektor. Bude třeba s námi někdy obědvat, bude ho někde nutno představit jako příbuzného. Inspektor Karas — to zní docela jinak.”

“Nu, když ti na tom tak záleží…”

“Záleží, ovšemže záleží. Svět miluje dekor. Jábychho nejraději oblékl do černých šatů, jako mívali za starodávna radní páni. Se zlatým řetězem na krku.”

“A nejraději bys mu říkal lordmayor nebo strážce pečeti nebo vrchní podkomoří…”

“Abylo by to něco špatného? Lidem by to velmi imponovalo!”

“Do šlechtického stavu bys ho nechtěl povýšit?”

“Nu, rytíř Karas z Karasova — to by neznělo špatně.”

“Neblázni, Petře. Anton převezme skladiště a dostane jméno inspektora. To je rozumné. Ostatní fantasie si ponech jen do svých dnů. Dobrou noc.”

“Aspoň že jsi mi toho inspektora ponechala. Člověkmá přece jen pocit, že provdal dceru do lepší rodiny.”

To tedy byla ta změna, při které oba Karasové na sebe po straně mrkali. Druhá změna vyplývala jako samozřejmost: bylo nutno před odjezdem na turné doplnit mužstvo stavěčů. Kerholec začal o tom mluvit a mladý Karas měl to okamžitě rozřešeno: dopíše se do Horní Sněžné. Táta se zaradoval, že dostane k cirkusu své kamarády”Ale Vašek mu to zatrhl.

“Omyl, inspektore. Do party nepřijdou tvoji kamarádi”Ale moji. Cirkus Humberto potřebuje mladé lidi.”

“To bude pěkný blázinec,” bručel nespokojeně starý Malina. “Celý život jsem vás otloukal”A teď abych na stará kolena začínal znovu s nějakými vesnickými jelimánky.”

“Ty hochy si vezme na starost Bureš,” rozhodoval Vašek. “Ostatně přijedou vesměs hoši, kteří už byli u cirkusu.”

V osmičce byla uvolněna čtyři lůžka a ještě před vánocemi zapisoval si pan Steenhouwer do seznamu mužstva jména Bláha Jan, Cerha Antotnín, Cikhart Jiří, Krčmářík Josef. Všichni byli vrstevníci Vaškovi, kteří už jako děti uznávali jeho náčelnictví; všichni měli už své cirkusácké zkušenosti stavěčské”A jedouce do Hamburku, nepřiváželi si jen své trubky”Ale i po páru plstěných papučí”Aby po rozloženém stanovém plátně neběhali v botách. Starý Karas byl blažen, že mohl denně klábosit o Horní Sněžné. Bylo jich s Vaškem šest z jedné vsi a to už jim dávalo všem pocit domova.

“Ti kluci budějovický,” říkával někdy Malina Burešovi, “ti nám to tady dočista převrátili. Mně to připadá, jako bych žil v tom jejich Zapadákově.”

Byla to pravda do té míry, že se věčně mluvilo o Horní Sněžné a že se Bureš s Malinou postupně vyznali ve všech chalupách a rodech, věděli, která holka s kterým chodí, kde budou krtiny a kde čekají děrkovo smrt.

Vašek se těch hovorů účastnil nejméně. Neměl na ně kdy. Jednička ho oddalovala od osmičky. A manželství ho podstatně změnilo. Teď teprve skutečně zmužněl.

Bylo málo řečeno, šeptalo-li se o jejich manželství, zeje to svazek z rozumu. Bylo to horší: oba šli tehdy k oltáři s hořkou bolestí v srdci. U Vaška to byla skutečná rána, která otřásla celou j eho bytostí. Miloval Růženku s plnou prudkostí prvního probuzení, Růženka byla jeho jediná představa o štěstí, neviděl na světě jinou ženu než ji. A dal jí slovo, což mu byla věc posvátná a nezrušitelná. Růženka ho sama, když ženským důvtipem rozpoznala situaci, propustila ze slibu; tím se urovnala čestná stránka věci”Ale nezahladila krutá bolest toužení a stesku. Také Helena však přinášela svou oběť. Její poměr k Paolovi nedospěl ještě do vášnivého zamilování. Erotická citlivost v jejím útlém, skoro chlapeckém těle ještě dřímala a byla by potřebovala delší lhůty a silnějších podnětů”Aby se probudila. Ale nad spící vášní zrcadlila se již dívčí fantasie a v ní se odrážel Paolo jako nejpříjemnější, nejsympatičtější hoch, trochu snad divoký, trochu snad zkažený”Ale tím zajímavější a vábnější. Rozcházejíc se s ním, nebyla tak zlomena a duševně rozbitajako Vašku, přece jen však musela obětovat svůj sen a bylo jí z toho teskno a úzko. Nadto pak shledala, že nejsme pány svých snů: vidina krásného Paola tiše s ní vstoupila do manželství a zjevovala sejí, kdykoli ji život přepadl smutkem či zklamáním.

Pro oba mladé lidi byl štěstím jejich dávný kamarádský vztah a souhlasný horečný zájem o věci cirkusové. Umožňovalo jim to klidné, srdečné rozhovory, za nichž se důvěrněji sbližovali a zesilovali své přátelské sympatie. Vaškova láska k Růžence, Helenino rozeplání k Paolovi zůstalo tajemstvím každého z nich. Nepověděli si to, ukryli to v sobě a zapečetili závěrečnou tajnou a melancholickou výčitkou: “Což ty… tys šťasten… ale já…”

V tišší a trpnější Heleně zůstala ta výčitka na celý život. Měla teď svého muže docela ráda, věděla, že s ním bude snášeti všecky jeho strasti a že musí udržovat jeho energii”Ale ve svém něj skrytějším, nejdůvěrnějším soukromí se mazlila s myšlenkou, že se tomuto hodnému člověku přece jen obětovala”A že býti to jinak, mohlo to být neskonale krásnější.