Эдуард Басс - Cirkus Humberto

A jeho táta, vylézaje z přítmí rozvěšených šatů podobně jako tenkrát před lety John Harwey, zahoukal mu zpátky:

“Můrdije, derechtore, copa to máš?”

“Kluka, inspektore, kluka!”

Oba Karasové si padli do náručí, potřásali si rukama a poplácávali se po zádech, jací jsou chlapíci.

Pak se zvedli spolu k odchodu”Ale přede dveřmi se zastavili u nepříj emného zj evu. Jak Vašek bouchl dveřmi vyletěla z nich vnitřní výplň. A když se podívali blíž, viděli na okrajích, zeje dřevo celé zpuchřelé.

“Koukej, táto,” řekl zaraženě Vašek, “to dřevo je pryč!”

“Inu, chlapče,” odpověděl mu otec,”koukám, co jsme se vrátili, že nám hnije celá bouda!”

Vykročili”Ale Vaškovi dlouho trvalo, než se mu vrátila radost z otectví.

Karasové se dohodli, že se nikomu ani nezmíní o tom, co zpozorovali. Karas otec se dlouho u rodičky nezdržel. Byla všecka vysílená a zesláblá, rodila těžce, se strašnými bolestmi. Dítě bylo tvoreček nevzhledný, slaboučký, vrásčitý — Vašek nad ním cítil radost i úlek zároveň. Bába, doktor i Berwitzovi ho uklidňovali, že se dítě brzo spraví, že zesílí”Ale bolestného strachu ho tím nezbavili. A slzy mu už docela vyhrkly z očí, když se vrátil k Heleně a viděl ji mátožnou a smrtelně bledou ležet bez vlády, j ako by umírala. Místo radosti cítil už jen těžké výčitky, že tohle je jeho dílo, že to krásné dívčí tělo tak zničil.

Stál a obcházel tu úplně bezradný a byl rád, když mu tchyně řekla”Aby šel raději ke klecím, tu že jim jenom překáží. Vrátil se tedy do cirkusu, k tátovi, který se zatím beze slova dal do spravování dveří. Jeho obratné ruce již přiřízly lišty, jimiž zapevnil uhynulý okraj výplně; pak vyštrachal odkudsi otlučený hrnek se zelenou barvou a tuhým štětcem natřel nové dřevo.

“Tak co říkáš tomu ubohému škvrňátku,” promluvil konečně Vašek“ já mám o ně hrozný strach.”

“Což o to, to se probere, chlapče, to nic. Dostane přece všecko ošetření. Ty jsi byl ovšem jinaký chlapík. Co je to platné, Helenka je po direktorce, křehounké stvoření: kde se má té síly nabrat na nový život? Musíš teď být opatrný na ni i na maličké. To není jako u nás na vsi, kde to máma vyklopí a druhý den jde už do lesa na klestí. Jakpak se bude chlapec jmenovat?”

“Petr Antonín. Po dědečcích. Maminka si to přála, jako direktorka.”

“To je vzácná paní. To ani nevíš, co to je, dostat takovou tchyni.”

“Pojď, táto,” řekl syn, když otec odkládal hrnek s barvou, “prohlédneme si trochu konstrukci, dokud nejsou zkoušky. Nemusí hned všichni o tom vědět.”

Šli dřevěnou stavbou a zkoumali ji na různých místech. Ukázalo se, že vnitřní stav je celkem ještě dobrý”Ale že zevně, všude, kam mohla voda, prkna i trámce zahnívají.

“Inu, černá borovice,” kýval hlavou otec, “a patině ze suchých písků. To je pak na vlhku prevít. Kdyby to bylo dříví z našeho řádného hlinitého lesa, bylo by na vodu otužilejší.”

“A co myslíš: spadne to?”

“Ale ne… ještě ne, to ještě vydrží… ale na léta letoucí to není. Nejlíp by bylo, kdyby se to už teď mohlo rozebrat a všecko nemocné dřevo nahradit. Bojím se, že někde v koutě, kam se takhle nedostáném, bude snad i houba.”

“A co, táto… dejme tomu… kdyby nebylo peněz na nové dříví…”

Vašek to říkal váhavě, s přitlumením, otec však přesto se rychle k němu obrátil a zadíval se na něho.

“Tak takhle je to… bez peněz… A to sis, hochu, moc tou bohatou svatbou neposloužil. Jámyslel, že jdeš na zlaté lože…”

“Ale kde. Totiž… bohatství tuje”Ale Berwitz všecko vrazil do zvířat. Uvaž jen ty jeho nákupy. Pět slonů. Lední medvědi. Tři tuleni. Párek velbloudů.”

“To byl nesmysl, dávat ti k svatbě místo věna velbloudy. Dvě malá báli podsvinčátka by i byla milejší než tyhle ohavy. Tvrdohlavé je to jako ďábel, hloupé jako stará bába a ještě prevíti koušou.”

“V tomnení s tatínkem Berwitzem žádná řeč. Pořád mi vykládá, jaké věci dělali s velbloudy v Teheránu”A jánevím, když mi Hasanlehne, j ak ho bez ran přimět”Aby vstal. Na šelmy mohu působit aspoň žrádlem”Ale tahle šereda, když jí nabídnu pamlsek, koukne se na mne opovržlivě a začne si přežvykovat ze svého.”

“Koně jsou něco jiného, viď?”

“Ach, táto, koníčci! To vůbec nejde srovnávat. Ta krása, hybnost, elegance, chytrost! Mám rád ty své kočky, i ty medvědí potvory mám rád, j e s nimi zábava a zápas”Ale co j e to všecko proti koni! Jak mě vítají, jak se mě snaží pochopit, jakou ctižádost mají”Aby se vyznamenali! To je pravé a jediné cirkusové zvíře. Ale Berwitz chce oslňovat lidi něčím jiným, chce mít všechno a chce mít toho moc. A bojím se, že v tom jde nad své síly. Když pak přijde takový rok, jako byl letos, vyžere mu zvěřinec všecky reservy.”

“Nu, doufejme, že to zas příštím rokem nahradíme.”

“Ano- Ale co zatím s boudou?”

“Nu, chlapče, když není na reparátům, musí se zachránit, co se dá. Všecko, co je tady dole u země, by se muselo natérovat a stěny zvenčí přetřít lakem nebo fermeží.”

“Ale to bude stát také hodně peněz?” “Bez peněz ti, chlapče”Ani křepelka nezakdáká.” Vašek pokýval hlavou a smutně se rozhlédl po mrtvé manéži a zšeřelé prostoře kolem ní. Byl to j eho nejmilej ší svět, tomu zaslíbil svůj život”A nyní ho najednou obešel strach, že se mu to zhroutí dřív, než se bude moci sám postavit drtivé síle osudu na odpor. Jeho pohled utkvěl nahoře u lucernovitých oken.

“Ještě někam se musíme kouknout, táto. Na hoření trámy. Tam jde o život.”

Odvázal provazový žebřík od stěny u vchodu a přidržel jej”Aby otec mohl pohodlněji vystoupit nahoru. Pak se sám skokem zachytil příček a jeho atletické tělo se rychle vyručkovalo do přistropí.

Jak to bylo dávno, kdy toužil sem vylézt a kdy mu pan Barengo nedovolil vystoupit na žebřík Sám Frasquito Barengo už dávno odtud zmizel i s tím veselým Francouzem Laribeauem. Po léta střežil svou ženu Conchitu a věčně dumal o to, zeje to přece nezbytný osud, že ho ta mladá krasavice zradí s hezkým a hovorným Héctorem. Vždycky tomu tak bylo, všecky slavné trojice hrazdařů se skončily vždy týmž dramatem lásky a žárlivosti. Nemohlo to přece jinak dopadnout; mladá, robustní těla v trikotech, denní důvěrný styk, společná hra se životem a smrtí, všecko to spělo k témuž osudnému zauzlení. Fransquito Barengo tedy jen čekal a svým těžkým, zamyšleným pohledem pozoroval každé jejich hnutí. Čekal a číhal, hlídal a střehl”Ažjednoho odpoledne přišel Héctor Laribeau a zeptal se ho, co to má být, že právě viděl paní Conchu odjíždět kočárem k nádraží. Barengo vyletěl jako rys, hotov k vraždě nožem nebo pistolí; ale byla to holá a neodvratná skutečnost, za jeho zády ležel na stole maringotky voňavý lísteček, kde mu Concha dávala sbohem, prosila ho stotisíckrát za odpuštění a oznamovala, že jde za svým štěstím. I Héctora v lístku pozdravovala a prosila za prominutí, že jim zkazila krásné číslo. Stáli proti sobě bezradní, Barengo rozzuřen, Laribeau užaslý. A celý večer, kdy odpadlo jejich vystoupení, seděli spolu při víně a lámali si hlavu, jakto přišlo, že ani jeden”Ani druhý nepozorovali, že krásná Concha vyslechla srdce třetího. Laribeau se troštoval, že vyšetří, kdo to byl a kdo dělal prostředníka, neboť bez prostředníka to vůbec nebylo možné. Ale Fransquito Barengo ho zarazil. Měl už zase ten svůj nehybný pohled, ponořený do tajemství, bouře nenávisti ho přešla, věci se mu zjevovaly v nové tvářnosti.