Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“Maminka je vůbec velmi spořivá…” řekl Vašek, nepochopiv ještě zcela obsah té episody.

“O to není,” poučoval ho otec, “ale jde o to, že by to dáma, jako je tvoje tchyně, prostě nesnesla, kdyby to mohla zařídit nějak jinak. Ona měla přece svoje peníze z domova. Sám jsi mi kolikrát říkal, že všecky ty pamlsky, které denně kupuje zvířatům, platí ze svého. A teď ti něco povím: co jsme se vrátili do Hamburku, paní Berwitzová ještě neprošla zvěřincem!”

“To není možné!”

“Neprošla zvěřincem, opakuji ti to. Všecka zvířata na ni v její hodinu čekají, všecko je přitisknuto ke klecím, jako bys je tam přilepil, všecko to kňučí, kňourá, skuhrá a vyje”Ale paní Anežka se neobjeví.”

“A čím to je?”

“Nemá na pamlsky, chlapče. Nemá na rohlíky a na kousky masa, řepy a cukru, které tam léta letoucí rozdávala. Paní Anežka je bez peněz, říkám ti, vydala se z nich, dosadila je do podniku.”

Vašek jen pokýval hlavou. Ano, to je možné. Všecko by tím bylo vysvětleno. A byl zachvácen novou vlnou hluboké úcty k této paní, která beze slova a neviditelně brala na sebe oběť za obětí.

Netrvalo dlouho a otcův odhad se mu potvrzoval. Té zimy se začaly strýci Steenhouwerovi hromadit nezaplacené účty a vedle nich upomínky, zj ev v bývalém hospodaření úplně neznámý. Nikdo z nich nenaříkal, nikdo nelomil rukama”Ale bylo cítit stíny starostí, které se už dotěrně kladly ke každé jejich myšlence. A nouze se vplížila i k rodinnému stolu berwitzovskému, na jehož svítivých ubrusech se objevovaly už jen brambory s hrncem kávy. Vašek znovu zaútočil na tchána”Aby prodal část zvěřince a ulehčil tím provoz.

“Řekl jsemjiž, že to neudělám,” odpovídal stále stejně Berwitz, “malý prodej mne nezachrání a prodat větší číst, kterou později budu muset zase koupit, zasadil by mi j en novou skutečnou ztrátu. Prodávat slony nebo koně, když o ně nikdo nestojí”A kupovat je”Až je budeme zase mezi sebou přeplácet, to by bylo šílenství. Gaudeamus říká, že se vede zle všem cirkusům a všem menažeriím. Tím lépe pro ten podnik, který to přečká v plné síle a nakonec tu bude stát bez soutěže. Musíme to vydržet, jako jsme to tuhle s maminkou vydrželi tehdy od Teheránu do Cařihradu.”

Všecky námitky, že tehdy právě byl Cirkus Humberto mnohem menší”A proto lépe přečkal krisi”A že šlo o mnohem kratší dobu, než je nynější strádání, odmítal docela zarputile.

“Větší podnik, větší strádání, to už je jednou náš úděl,” odpovídal, “a po větším strádání přijde zase větší zisk.”

A když Vašek nadhodil, teď že se už opravdu ocitají v dluzích, kterých se báli, když odmítli tehdy tu výpravu do Švédska”A žejednoho dne vůbec nebudou mít na výplatu, Berwitz se rozezlil.

“Dosud jsem na této palubě kapitánem já a naše lodička dosud pluje. Až bude potřebí spustit záchranou kotvu, vím, kde ji mám.”

Tu na něho zešedivělá paní Anežka nalehla”Aby jim aspoň pověděl, co míní udělat, bude-li výsledek všech těch pokusů marný.

“Máme ještě jednu mohutnou reservu,” prohlásil jim tehdy s tichým důrazem. “Můžeme prodat konstrukci. Stojí ve středu města a hodnota toho staveniště stoupla ohromným způsobem. Říkal mi Gaudeamus, že Kranz dostal za svou barabiznu ve FriederichstraBe osm milionů marek a nový nádherný palác pořídil za čtyři miliony. U nás je to docela stejné. Věřím, že zatím projdeme krisí jenom s prodlouženými úvěry. Budu tedy na nějaký čas špatný platič. Tu výtku si už vezmu na sklonku svého života na sebe a nenechám ji ležet na Vašku, který teprve začíná. Prolezeme tou bídou s dluhy”Ale až to budeme mít za sebou, budeme tu stát s plnou silou. A až bude zas chuť kupovat a investovat, prodám boudu, vyplatím dluhy a odevzdám Vašku všechno čisté, v pořádku a s pěknou reservou.”

Berwitzovo odhalení jim ulevilo. Shledávali, že konec konců je to rozumná spekulace a že pád do dluhů není tak beznadějný, jak se jim dosud zdál. Berwitz ovšem trval na tom, že rodinný život musí dál počítat s nejskromnějším živobytím. “Chci udržet výživu zvířat a platy lidem,” prohlásil nakonec, “a před tím musí ustoupit všecko ostatní.”

Bylo to hezky míněno”Ale skutečnosti, jež se pak rozvinuly, neodpovídaly zcela Berwitzovým představám. Lehko se mu řeko, že se bude nějaký čas protloukati s dluhy a že si prodlouží úvěrní lhůty. Ve skutečnosti však všichni ti jednotliví věřitelé, kteří až dosud dostávali své účty vyplaceny okamžitě, potřebovali zrovna tak peněz jako Cirkus Humberto a naléhali na zaplacení čím dál tím dotěrněji. Jeden dva z nich byli ochotni posečkat ale žádali za to směnky; a u většiny způsobily průtahy v placení jenom poplach.

Vašek s obavami cítil, že se tu zauzluje něco docela jiného než Berwitzovo zaryté čekání na novou konjunkturu. Měl strach, že takhle to nevydrží. A jednoho dne vešel do skladiště kostýmů a rekvisit.

“Poslyš, táto, my jsem spolu o jedné věci ještě nemluvili. Od chvíle, kdy jsem začal vydělávat první šestáky, schovával jsi všecky mé příjmy. A já pak měl jako jezdec a skokan docela velkou gáži”Ale tys i ji také vždycky sebral a uložil. To už musí být krásné peníze.

Kolik to dělá?”

Táta se na něho zadíval a po chvilce pomalu odpověděl:

“Na něco je to moc a na něco málo. K čemu je chceš?”

“K čemu? Vypomoci Berwitzovi. Mám strach, že bez peněz to nevydrží. Uhánějí ho k placení účtů”A kdyby došlo k žalobě, nastala by katastrofa.”

“Tedy žaloby mu už hrozí?”

“Ano- Má ovšem velkou reservu ve svém majetku”Alekdybyjej musel najednou odprodat nebo dokonce v dražbě, byly by to strašné ztráty. A mými penězi, myslím si, mohlo by se to zažehnat”

“Tak, tak. Tož to, chlapče,” odpovídal táta s pomalým důrazem, “tohle pusť z mysli. Držím ty peníze pro tebe a ne pro Berwitze.”

“Ale dám-li je Berwitzovi, uchráním přece jeho majetek pro sebe.”

“A to zas není tak zcela jisté. To není nikde psáno.”

“Není tu přece jiný dědic.”

“Není. Ale ono tu ještě taky nemusí být dědictví.”

“Jak to myslíš?”

“Takto myslím: Helenčino věno je v podniku, Berwitovo jmění jev podniku”Anežčiny peníze jsou v podniku a pořád ještě není konec, pořád žádná jistota. A dám-li i tvoje peníze, zmizí také v podniku a zas můžeme být tam, kde jsme teď. A co potom?”

“Ale jájsempovinenjim vypomoci…”

“Ty ano”Ale já ne. Já jsem povinen pomoci tobě. Až tobě bude v tvém podnikání úzko, dostaneš své peníze. Ale ty tu nejsi pánem a Berwitzovi já nevěřím.”

“Dovol, to jmění zde, zvěřinec, zařízení, bouda, pozemky…”

“To je a nemusí být. A tvé peníze by taky pak nemusely být. Na to já nejdu.”

“Táto, ty mi je nedáš?”

“Dám, chlapče, dám. Ale až budou jen pro tebe a pro tvého synka. Berwitzovi nic.”

“To je tvé poslední slovo?”

“Ví Bůh nade mnou, že poslední, chlapče.”

Vašekvěděl, že s tátounepořídí a že přemlouvání je marné. To byl člověk z hor, který spořil od krejcaru a neměl pro nic jiného smysl než pro bezpečí vlastního rodu. Berwitz mu zůstal jen ředitelem, cizím pánem, s nímž ho poutalajen pracovní smlouva. Víc si ho Berwitz svými příležitostnými laskavostmi nezískal a svým posledním hospodařením ho jen poplašil. Odtud tedy Vašek pomoc přinésti nemohl. A pomoc přijít musela, jinak bylo zle. Čtyři tříměsíční směnky na kolik tisíc marek běžely a Steenhouwer se mu svěřil, zeje nebude moci vyplatit”Až mu je banka podá.