Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“To jsem rád, že vás oba vidím!” řekl Bureš slavnostně. “Chci vás požádat”Abyste dnes po večeři zašli se mnou na sklenku piva.”

“Já taky?” zeptal se Vašek, neboť zpravidla chodívala osmičkářská parta na pivo bez něho.

“I ty, můj mladý příteli,” zahořoval Bureš srdečně, “a zvláště ty, neboť tobě, svému odchovanci, bych rád pověděl, co ovšem nebude tajemstvím ani ostatním kamarádům.”

“Dobrá, přijdem,” přikývl Vašek a Bureš odešel k vozům.

“Co to má?” zeptal se Vašek Kerholce.

“Nevím. Jak jsem povídal: dostal dopis od pražského soudu. Snad mu doručili žalobu. Já koukal na adresu: Smetana, Vladimír Smetana — kdo by se tu mohl jmenovat Smetana? A z Prahy, to nemůže být nikdo jiný než Bureš. A on to vzal. Snad to bude kvůli té Windischrgátzce.”

“Po třiceti letech? To se mi nezdá. Nu, stav se pro mne, Karle”Až půjdeš”A vezmi s sebou tátu.”

Pár kroků od arcibiskupského semináře byla malá pivnice, kterou staří tenťáci Cirkusu Humberto znali už ze starších zájezdů. Tam večer zasedli Malina, Kerholec, Bureš a oba Karasové.

“Pozval jsem vás, krajané,” oslovilje Bureš“jako nejvěrnější své přátele”Abyste mi pomohli a poradili ve věci tuze bolestivé. Povím vám příběh, který j sem vám j eště nevyprávěl”A j en vás přitom prosím”Abyste od začátku měli na mysli, že tu jde o osobu dávno již mrtvou a zapomenutou.

Narodil j sem se na Starém Městě pražském a od útlého dětství byl mi nerozlučným druhem hezký, bystrý hoch, který se jmenoval Vladimír. Vy, kteří jste přišli do Prahy, znáte ovšem Karlův most a pamatujete se, že před mostem, při břehu a na ostrůvku stojí řada starých mlýnů. V jednom z nich se můj přítel Vladimír narodil. Jeho otec, mlynář Smetana, byl člověk starosvětský, pracovitý a spořivý, přísný na sebe i na chasu. Z jediného syna Vladimíra chtěl mít ovšem zase jen mlynáře a honil ho již jako dítě ke všelikým drobným pracím v mlýnici. Staré mlýnské stavení bylo úzkým čelem obráceno proti proudu a stálo na dubových kolech nad vodou, která pod ním proudila k mlýnskému kolu. Mlýnice byla protažena dozadu a byl z ní krásný výhled k mostecké věži, do mostních oblouků a na Kampu a na Malou Stranu. Často jsme s Vladimírem jako děti vyběhli na půdu a z vikýřů šindelové střechy se dívali na tu krásu třpytící se řeky, zeleného břehu, mocné mostní stavby a stoupajících strání protějšího Petřína.

Vladimír byl vnímavý hoch, dobře a lehko se učil, proto už jeho učitel na normálce doporučoval rodičům”Aby ho dali studovat. Otec nechtěl o tom ani slyšet”Ale matka, veliká dobrácká, vypostřehla, že by to hocha těšilo”A tak dlouho a trpělivě vyjednávala s panem Smetanou”Až na něm vymohla svolení. Vladimír směl na gymnasium s podmínkou, že se bude přitom učit mlynaření a stane se řádným tovaryšem. Pro Vladimíra to bylo hračkou, jeho zdravé, silné tělo lehce neslo pytel zrna nebo mouky po starých praskajících schodech a večer při svíčce si zajedno přečtení pamatoval svou latinskou lekci i odstavec katechismu. Když po šesti letech vcházel po prvé se silnou studentskou holí do filosofické fakulty v Klementinu, měl už svůj výučný list jako řádný chasník mlynářského cechu. Na filosofických studiích se mu otevřel nový svět. Nešlo jen o to, že profesoři tu už se studenty jednali jako s dospělými občany; hlavní bylo, že se tu sešlo plno mladých lidí, kteří měli hlavu i srdce zaníceny pro všechno krásné a ušlechtilé. Byli mezi nimi básníci, kteří už tiskli své verše v Květech, byli tu milovníci divadla, nadšení čtenáři knih, vášniví debatíři a všichni vespolek horoucí vlastenci, kteří se zapřísáhli, že po celý život oddaně budou sloužit naší milé Čechii. Vladimír Smetana vplul s radostí do tohoto života, deklamoval vlastenecké básně, zpíval oblíbené písně, doprovázeje se na kytaru, hrál divadlo a hltavě četl všechny české knížky, přihlásiv se za ouda České matice i společnosti Stálců u pana Amerlinga. Na rohu při Staroměstských mlýnech byla tehdy kafírna, kterou tam zřídil výmluvný pan Faster. Tam se denně scházela celá mladá Čechie nad čerstvými novinami a s horoucím nadšením sledovala, co se děje ve světě a jak se v Německu i ve všech ostatních státech chystají lidé rozbít železný kruh Metternichovy reakce. Vladimír Smetana byl horlivým účastníkem všeho toho ruchu. Jeho otec nesměl o tom vědět, protože jemu byl pobyt v kafírně věc hanebná, mrhání času, zdraví a peněz. Paní Smetanová však se dívala na to jinak, cítila se synem a krylajeho večerný výlety, kdy se otec domníval, že Vladimír sedí nad knihou.

V druhém roce filosofie setkal se můj přítel s kolegou, který měl najeho život největší vliv. Bylto studente něco mladší”Alemnohem větších životních zkušeností. Pro nějakou roztržku utekl jako gymnasista z domova, potloukal se při všelijakém zaměstnání Německu, v Londýně a ve Francii”A vrátiv se domů, pokračoval ve studiích. Ale ze světa si přinesl přesvědčení, že doba politických zápasů užje nedaleko a že jenutnojejí příchod připravovat. Z několika přátel, kteří byli téhož přesvědčení, utvořil skupinu, která po večerech šířila v lidových vrstvách zápalná hesla protimetternichovská. Jmenoval se Fric, Josef Václav Fric. Byl to hezký hoch, vysoký, štíhlý, jiskrného pohledu, nadšený řečník. A nade vše miloval úlohu náčelníka, která mu ovšem v j eho družině připadla. Vladimír Smetana se přidal k j eho stoupencům a stal se jedním z jeho důvěrných přátel.

V březnu r. 1848, po schůzi ve Svatováclavské lázni, kde jsme my mladí byli všichni, nastalo nám plno práce, jednání a rozhodování. Vladimír Smetana stál ovšem na předních místech filosofické Kohorty Fricovi věrně po boku. V té vzrušené době se již s ničím před otcem neskrýval. Nebylo to ani možno, když byli studenti stále na nohou, v uniformě, s kordem a puškou. Starý pan Smetana byl hněvem celý bez sebe. Všecko to rojení bylo mu proti mysli, byl člověk staré doby a jejího pořádku a děsil se každé změny. V rodině docházelo denně k hádkám”Ale syn neustoupil. A pan otec se dožil ještě toho, že i chasa mlynářská se vzbouřila a jednoho dne místo k práci se vyhrnula s puškami a mušketami na půdu k vikýřům a na šindelovou střechu a začala odtamtud střílet po Windischgrátzových vojácích na druhé straně mostu a řeky. Starý pan Smetana pobíhal po pokoji, klel a láteřil, že ta vzpoura přinese všem jen neštěstí”Ale nikdo si ho nevšímal, nikdo ho neposlouchal. Mužští byli v boji a ženské jim nosily jídlo a munici. Vladimír byl mezi prvními, kteří vytrhávali kovové desky z chodníku Karlova mostu a pancéřovali jimi první barikádu ve věži. Filosof Fric se tu před Klementinem vynořil a hned převzal velení. Bylo to klíčové postavení staroměstské obrany a Vladimír téměř nespal”Aby byl stále u věže na stráži. Ale všechna ta bdělost, horlivost a statečnost byla nadarmo, vzbouřenci nestačili na vojenskou sílu Windischgrátzovu s děly rozestavenými po výšinách u Hradčan. Generál dal městu ultimatum a měšťanstvo, marně očekávající pomocný zásah z Vídně, se rozhodlo kapitulovat. Vladimír Smetana byl před Klementinem, když zoufalý Fric oznámil obráncům, zeje konec. Viděl ho, jak odhazuje zrazený meč, viděl slzy, které se mu valily po křečovitě stažené tváři. Naposled si stiskli ruce a Josef Václav prchal staroměstskými uličkami k domovu a z domova pryč, na venkov. Vladimír stál chvíli u opuštěné barikády, jejíž obránci zmizeli. Z Karlovy ulice se vynořovali měšťané a svolávali lidi”Aby šli bourat barikádu a otevřít cestu. Filosof nechtěl být svědkem tohoto konce s puškou ve svislé pravici, s hlavou svěšenou, se srdcem rozbouřeným smutkem a zoufalstvím šel zvolna domů. V mlýnech bylo jako po vymření, zklamaná chasa byla zalezlá, mnozí utekli. Vladimír prošel mlýnicí a vystoupil na půdu. Pokud mohl myslit, vynořila se mu jen myšlenka”Aby ukryl pušku. Mechanicky kráčel šerem podkroví k jasnému prahu světla, které šikmo vpadalo vikýřem. Tam zůstal bezděky stát. Vltava hořela pod západem slunce miliony plaménků, Petřín a Strahov byly oblity rudězlatou záplavou, sochy na mostě stály v ohnivé záři. Nesmírné ticho po hluku minulých dnů se rozklenulo nad řekou a městem, celý ten velebný údol jako by v hlubokém mlčení vyčkával”Až se západem slunce zhasne i sláva marné vzpoury.