Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Polichocený Petr ochotně svolil. U stáje seděli Kerholec, Hans a Vašek”A Hans pobafávaje z dýmky vyprávěl o kumštech, které prováděl s koňmi Eduard Wollschláger. Nyní vyskočil a s dýmkou při noze hlásil principálovi, že ve stáji je všechno v pořádku — jen z koní že žádný nelehl a nespí, všichni stojí, jako by čekali na představení.

“Čekají na mne!” usmál se Wollschláger a vstoupil. Koně obou řad obrátili k němu hlavu a lehká vlna neklidu proletěla stájí.

“Sirius! Daimon! Admirable! Cyrus! Kismet! Heros!”

Pan Wollschláger volal jednotlivá jména a každý zavolaný se vzepjal, někteří zaržáli.

“Mon Dieu, mon Dieu…” prohodil stařec dojat, “moci tak ještě jednou vzít bič do rukou…”

“Vašku,” zvolala Anežka, která stála vedle něho, “skoč do jedničky a přines obě šambriery!”

“Madame,” obrátil se k ní Wollschláger radostně, “myslíte, že by to bylo možno?”

“Přeji si to, maestro,” odpověděla krátce a pevně. Petr Berwitz se na ni rozpačitě podíval”Ale od jejím energickým pohledem jen přikývl. Pan Wollschláger se uklonil, šel mezi koně a dvanáct nejkrásnej ších uvolnil. Každého přitom polaskal, pošeptal mu do ucha jeho jméno, přitiskl svou tvář na jeho. Vašek přinesl dlouhý i krátký bič. Starý pán je potěžkal v ruce, vyvážil a spokojeně přikývl Berwitzovi:

“Správné! Já jsem své koně předváděl bez biče… ale s cizími bych se to napoprvé bez tušírování neodvážil.”

Vyšel ven, do měsíčního světla, doprostřed jasně ozářeného prostranství”A třikrát práskl velkým bičem. Ve stáji se ozval dupot kopyt.

“Openthe dooř! Avanti!”

Hans s Vaškem odtáhli závěs a uvolnění koně, bez postrojů, jenv ohlávce, s vlající hřívou a zdviženými ohony se řítili vpřed a rovnou k muži, který je volal. Starýpánje všakna délku biče zarážel a obracel nalevo. Veliká šambriera poletovala vzduchem jako blysknavý hádek a drobná volání Wollschlágerova, pobídky a lichotky, se křižovaly s letmými doteky biče. Hřebci i klisny klusali v nejvyšším napětí, uši i oči ctižádostivě soustředěny na každý jeho povel. Od maringotek se začali lidé sbíhat”Ale než doběhli, klusalo všech dvanáct nádherných zvířat v dokonale uzavřeném kruhu.

“Potztausend!” ozvalo se tiché zaklení a Vašek cítil, jak mu někdo prudce stiskl paži. Vedle něho stál Berwitz, všecek vyjevený.

“U všech hromů… koukejte na ně… koukejte na ně… oni jdou na pravou ruku!”

Byl to opravdu neuvěřitelný zázrak, koně, kteří jako všude u cirkusu byli celý život cvičeni kroužit nalevo, tady naj ednou pod povely Wollschlágerovými běželi opačně.

Nyní ten drobný stařík vykřikl, mávl bičem a koně se prudce zastavili, na zadních nohou a obrátili čtvrtpiruetou ke středu a stáli čelem k Wollschlágerovi. Obešel je dvakráte kruhovým pohybem šambriery”Aby je nechal oddechnout a soustředit se. A pak, po nehybné vteřině, rozpřáhl ruce a zvolal:

“Vzhůru! En parádě!”

Devět koní se okamžitě zvedlo na zadních nohou do levady, tři, kteří nebyli cvičeni na vysokou školu, řičeli a vzpínali se, bylo vidět, jak ochota poslechnout zápasí v nich se strachem a nejistotou”Ale stařec uprostřed kruhu měl nyní obočí staženo, z očí mu sršela poroučivá vůle, ruce poškubávající se vzhůru jako by podpíraly a zvedaly koňská těla”A po chvilce váhání stálo všech dvanáct vztyčeno v měsíčním světle, hřívu rozvlátou, uši zdviženy, oči rozčilené, přední kopyta bijící do vzduchu, lesknoucí se břicha vyklenutá pod nimi. Diváci kolem podlehli velkolepému výjevu a začali, sami otrlí cirkusáci, tleskat.

Pan Wollschláger se uklonil, zavelel a koně se opět čtvrtinou piruety jako při courbette pootočili a spustili na všechny čtyři. Bič prolétl vzduchem a celá ronda se jala opět kroužit vpravo.

“Cyrus! Agauche!”

Bič lehounce práskl a Cyrus, ocitnuvší se právě před vchodem do stájí, odbočil a běžel domů. Jeden za druhým tak z rondy odpadal”Až poslední Kismet vběhl do stáje, kde se všichni koně rozeržáli.

“Madame,” řekl pan Wollschláger Anežce s velkým dojetím, “nikdy nezapomenu na večer, jejž jste mi připravila.”

“Tím méně zapomeneme na vás my,” odpověděla paní Berwitzová.

“Obávám se,” řekl Berwitz, “že tomu nebudu”Až se vyspím, věřit. Vést neznámé koně na pravou ruku a takhle je zvednout do levady, to mi bude zítra připadat jako nemožný sen. Jsi opravdu maestro, Eduarde.”

“Jste velmi laskaví k starému člověku. Přeji vám všem hodně, hodně štěstí.”

Rozloučili se ve velkém dojetí. Ředitelka požádala Vaška”Aby pana Wollschlágera doprovodil. Starý pán sice učinil odmítavý pohyb”Ale svolil. Vašek šel velmi rád. Ještě nikdy neměl k nikomu takový pocitúcty, obdivu, zbožnění. V duchu si opakoval, co večerříkal Hans: “To není principál, to je čaroděj.” A sám pro sebe neměl jiné tužby než připodobnit se tomuto kouzelníku, dokázat takové divy, dovést své umění tak vysoko a umět s takovou moudrostí se dívat na celý svět. Vašek se těšil, že se “starý idealista” ještě jednou s ním rozhovoří o cirkuse a že se bude moci zeptat na tajemství jeho magického vlivu. Byl by ochoten ho poslouchat celou noc a předem uvěřit každému jeho slovu. Leč pan Wollschláger šel po jeho boku měsíční nocí a Vaška jako by nebylo. Jednou se na cestě zastavil a zíral před sebe a usmíval se. Vašek cítil: teď něco řekne. Teď přijde nějaká krásná, velká, utěšující pravda. A vskutku, rty páně Wollschlágerovy se zachvěly a třikrát po sobě z nich blaženě zaznělo, čemu Vašek nerozuměl:

“Non omnis moriar! Non omnis moriar! Non omnis moriar!”

A pan Eduard Wollschláger sňal klobouk a velkou úklonou se děkoval měsíci na nebesích.

Pak už nepromluvil”Až když stanul u své branky. Odemknul si ji, otevřel”A stoje mezi veřejemi, obrátil se náhle k Vaškovi. A vztyčiv se pevně, jako když zvedal hřebce do levady, zaostřil oči k pohledu, který pronikal Vaškovi až do mozku, pronesl přísně a velitelsky:

, Jsi mezi dvojí zradou. Vezmeš-li si to hamburské děvče, zradíš své umění. Chceš-li sloužit svému umění, musíš zradit to děvče. Není jiná cesta. Buď — anebo. Vybojuj si to v sobě. Všichni velcí jsme museli prožít tuto strašnou hořkost, neboť velkost nemůže vyrůst z idyly. Slyšel jsem a viděl jsem dost”Abych ti mohl říci: Jsi jeden z vyvolených. Jsi jeden z vyvolených! Ale pro vyvolené je určen jen boj a zápas, nikoli pokojné štěstí lásky. Naše umění spěje k zániku. Váš cirkus je ohrožen. Berwitz to neudrží. Berwitz je stár. A Berwitz je hloupý. Pro časy, které na vás přijdou, musí být v čele člověk zcela jiné síly. Chceš-li zachránit Cirkus Humberto, vezmi si Helenu Berwitzovou.”

Vašek stál úplně ustrnulý. Pan Wollschláger se na něho díval a jeho pohled změkl.

“Ubohý, ubohý hochu, jak chápu tvou bolest. Anemohutiji utišit žádným balzámem. Zavrhneš štěstí a nezískáš nic než trudnou starost. Ani jmění tě nečeká”Ani pohodlí”Ani klid a bezpečnost osudu, jen zápas, zápas, zápas. Ale tak teprve najdeš sám sebe. Dobrou noc!”

Pan Wollschláger zavřel vrátka, otočil klíčem, po chrápavém písku lehkým krokem došel k domku a zmizel. A Václav Karas stál, stál, pak se opřel o sloup branky a plakal.

“Přála bych si”Aby svatba byla tichá,” pronesla Anežka Berwitzová.