Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“Jak dlouho to pak ty dámy jezdily?” zeptala se Helena.

“Ach, jenom krátce. Myslím, že necelý rok. Bylo to příliš omamné. Do roka se všecky čtyři provdaly. Mimo cirkus ovšem, dvě do šlechty, jedna si vzala bankéře a j edna něj akého diplomata. To je ten trpký úděl, když se krása vytváří z lidského materiálu. A ti blázni mužští, zamilovali se do noční bouře a každý si urval kousek obláčku. Pak se divili, že už nikdy nezažili nic tak úchvatného. A mně… mně rozbili číslo… Vzdal jsem se pak výchovy děvčat. By lato nevděčná práce. Je potřebí mít silné cirkusácké srdce”Aby nepodlehlo vábení lásky a setrvalo při povinnosti.”

“Vy tedy, maestro, neuznáváte výsostné právo lásky?” zeptala se tiše Anežka.

“Neuznávám, madame, jakmile jakkoli směřuje mimo naši sféru. Dokonalosti se dosáhne jen nejvyšším sebeobětováním. My lidé tohoto prastarého umění musíme mít sílu zříci se všeho, co nás odvádí pryč. Zřekli jsme se domovů, společnosti, civilního života, klidu a pohodlí, bezpečnosti a jistoty žití, konvence a bůhví čeho ještě. Postavili jsme se mimo svět. Je to hrdé”Aleje to taky kletba. Dali jsme si jiné zákony, než vládnou mezi lidmi”A ztratili jsme právo na civilní štěstí. Každý z nás tak nebo onak hraje se smrtí a denně zkouší, jak daleko lze v té hře jít. Madame, to není normální život. Ani rytíři ve středověku”Ani voják ve válce neopakuje sázku života den za dnem, měsíc po měsíci, rok co rok. To činí jen lidé zvláštní řehole, kteráž sluje cirkus. A kdo se té řeholi zaslíbil, nemá právo se zamilovat. Nemá právo porušit společenství, které nás vždycky vize dohromady. Nikdo z nás není sám o sobě, každý je spjat s těmi druhými a buď posiluje nebo oslabuje celek. Láska v našem bratrstvu má jen tehdy oprávnění, když neoslabí celek”Ale posílí. To je zákon lidí jsoucích mimo. Nedodržuje se a naše umění upadá. Vymírají v něm lidé, kteří mu dovedli obětovat všecko”A přibývá umělců, kteří touží po občanském pořádku. Jenže kdo tam zatouží, otvírá v srdci branku tomu, co je nám nejzákeřnější: strachu o život.”

Vašek naslouchal nenadálému obratu všecek zbledlý. Kdyby nebyl svědkem, jak celé to setkání bylo náhodné, byl by také tuto episodu považoval za potměšilou intriku. Ale tady viděl velmistra, kterému od první chvíle na slovo věřil”A ten netuše zabodával dýku do nejcitlivějšího místa Vaškovy hrudi. Vaškovi bylo z toho úzko a zle”A zdálo se mu, že přestává vidět a že jen z dálky slyší hlas jako ortel. Srdce se mu zastavovalo při pomyšlení, jak se toho ředitelka chopí. Ale k údivu a úžasu slyšel ji, kterak se zvedá a odpovídá s tichým rozechvěním:

“Pane řediteli, odpusťte, že přerušuji vaše výklady. Ale odpoledne se chýlí k večeru — nechtěl byste se podívat na naše stáje? Jistě vás to bude zajímat. A po prohlídce byste mohl zůstat u nás na večeři — zas jednou pojíst v maringotce. Můj muž by byl nesmírně rád, kdyby vás mohl osobně poznat.”

“Madame, nemůže být pro mne radostnějšího pozvání. Nám starým idealistům zní zcela jinak volání: Koně! Koně! Království za koně!”

Když došli k táboru, uvítal Petr Berwitz soka svých rodičů se vší grandezzou Emíra bílých koní. Pan Wollschláger mu ihned nabídl tykání. Anežka s Helenou se omluvily, že se musí poohlédnout po kuchyni”A Vašek spěchal ke klecím chystat krmení. Berwitz zamířil tedy sám se svým hostem ke konírnám. Když u nich odhrnul oponu, ozval se nenadále výkřik:

“Můj Bože! Pan Wollschláger! Je to možné? Maestro.. Maestro!”

Kočí Hans s vlasy bílými jako mléko běžel hosti vstříc s rukama nataženýma a tváří rozzářenou. Pan Wollschláger se zastavil, ostře si starce prohlížel, pomalu se probíral ve své paměti”Až najednou řekl:

“Hans! Nemýlím se? Hans! Jak se máš, starý brachu? Tys tedy ještě u řemesla. No, to je od tebe hezké, žes mě poznal.”

“Jak bych nepoznal,” koktal Hans všecek rozechvělý, “jak bych mohl zapomenout na službu u pana Wollschlágra! Maestro se mne přece ujal… maestro mě vycvikoval… do smrti budu vděčen… Ne, taková pocta naší stáji! Taková návštěva! A já si nezval červenou vestu…”

Pan Wollschláger mu poklepal na rameno, to že tedy nevadí”A už se otáčel po vůni stáje. Oči mu zářily, když sptřil dlouhé řady koní. A s největší znaleckou jistotou šel přímo k něm nejkrásnějším kusům. Berwitz spokojeně nadýmal hruď: Wollschláger vyhledával právě ty, kterých si Berwitz cenil nejvíce. A také na stáji bylo vidět, že do ní vstoupil velmistr. Zamlaskal, zavolal a neklidní hřebci stáli okamžitě v pozorném soustředění. Jejich třpytné oči se zahleděly na drobnou postavu”A když k nim Wollschláger popošel, žádný neuhýbal, žádný se neplašil. Zajel jim prsty do hřívy, popleskalje po krku, pohladil nos, podíval se na zuby — i ti nejdivočejší mezi nimi snášeli dotekjeho pevné, velitelské ruky. U každého si dal říci jeho jméno, které několikrát mazlivě opakoval. A když šel dál, všecky ty krásně klenuté hlavy se za ním otočily a nejedná se natáhla k lehkému zařičení.

Večeře ve voze byla bohatá. Anežka nasadila na ni všechnu svou kuchyňskou i hostitelskou dovednost. Měla k své potěše hosta, který zplna ocenil každou finesu. Hovor běžel, jako při každém cirkusáckém setkání, ve vzpomínkách na lidi, města a zvířata. Pan Wollschláger byl znamenitý vypravěč a okouzlil zvláště paní Hammerschmidtovou uhlazenou dvorností. Ve všem však u něho pronikal melancholický stesk nad zapadající hvězdou cirkusu.

“Nechci být jen mrzutý opěvač starých časů. Je dost smutné, když si musíme říci s Horácem: Běda, Postume, Postume, prchavě mizejí léta. Raději bych si tento svůj stesk oslavil pohledem na zdárný růst nových sil. Můj básník mě učí, že krátký úhrn žití nedovoluje začít si s dlouhými nadějemi; přesto jsem míval takové naděje ř la longue, protože jsem věřil v dorost. A teď, když už jsem tuze, tuze stár, vidím stále jen jedno: velcí jezdci všeumělci vymírají a s nimi jejich výkony. Noví lidé jdou mechanicky v tom, čemu se naučili”A nijak nezvyšují úroveň. Já jsem skákal hořící obručí, která měla v průměru pouhých dvaadvacet palců. Dnes nikoho ani nenapadne”Aby si do takové míry zhoršoval překážky. Já jsem si při saltu na jedoucím koni obul ve vzduchu trepky — dnes už se o takovém triku ani neslyší. Místo toho se raději rozšiřuje program. Viděl jsem vaše slony, lvy, tygry a medvědy. Za čas přijdou pštrosi, velbloudi a žirafy a snad mroži a tuleni a klokani s vakem na břichu, pořád víc, pořád jiné, pořád nová dráždidla”Ale smysl pro vznešenou krásu koně v každém jeho postoji zajde. Vymírá šlechta, vymírají jezdci, vymírají znalečtí diváci. Zbývají jen davy, které musíte sbubnovat a zjančit. Nemáte lehkou práci.”

“Ach co,” namítl Petr, rozjařený vínem, “za našeho života to ještě vydrží. A co přijde potom, to už bude starostí jiných.”

Když vyšli z vozu”Aby hosta doprovodili, plul veliký siný měsíc nad borovinou a palouk byl ozářen stříbřitým jeho světlem. Z okének maringotek prošlého valy žluté a narudlé záře, odněkud bylo slyšet přidušené hovory, někde u kovárny hrál kdosi na harmoniku.

“Mohl bych se ještě jednou, na rozloučenou, podívat na koně?” obrátil se Wollschláger na Petra. “Víš, je to možná naposledy, kdy vidím takový výběr.”