Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“Přece tedy je to Admirable. Nemohli jsme ho v té mlze s Petrem rozpoznat a hádali jsme, zeje to Sirius. Šel ti znamenitě, myslela jsem, že takovýhle kus má jen Sirius.”

“Admirable je zanedbáván, madame,” odpovídá Kerholec, “ten hřebec potřebuje víc pohybu.”

“Vidím to. Co je nového s Vašku?”

“Nic, madame. Bojuje. Jak se Helenka ujala jeho ošetřování, to na něho velmi zapůsobilo. Také plno našich vývodů uznává. Ale nechce povolit. Že prý miluj e a že už dal slovo. Jako ve všem, j e to velký paličák.”

“Vašku je charakter. To je na něm to nejkrásnější… Vzácný hoch… Čím dál tím víc si ho vážím. Kdepak se dnes večer zastavíme?”

“V Honnefu, madame. V Bonnu by bylo přenocování příliš drahé. A zítra máme pracovat v Kolíně.”

“V Honnefu pod Sedmihořím?”

“Ano.”

“To je zvláštní náhoda,” prohodila ředitelka a ostrá, ošlehaná tvář sejí zjasnila. “Tedy v Honnefu. To je nádherné… Prosím, Karle, zařiď mi”Aby po čtvrté hodině přišel ke mně Vašku. A ať si vezme lepší šaty, půjdeme někam na návštěvu.”

“Prosím, madame, zařídím to.”

Ředitelka obracela koně”Ale než jej pobídla k odskoku, dodala:

“A buď tak laskav — ty máš oči po všechno: kdybys cestou mohl koupit pěkného lososa, pošli mi jej do vozu.”

“S radostí, madame,” přikývl Kerholec a Anežka odcválala.

V osmičce si při obědě lámali hlavu, co tu v Honnefu může zvláštního být, proč se má Vašek hodit do gala, koho to půjdou navštívit a pro koho bude ten znamenitý losos. Nedohádali se však ničeho a Vašek s načesanou patkou šel o čtvrté hodině nazdařbůh k ředitelskému vozu. Kolem to hlučelo obvyklým táborovým životem, koně stáli již v plachtových stájích a sloni postrkávali ještě některé vozy s klecemi na lepší místo. Ležení bylo zřízeno na suchém palouku pod lesem, kde maringotky utvořily celé náměstí. Za nimi a za vozy se zvěří byla zřízena kovárna, kde už rozdmýchávali oheň. To byla také novota, kterou si opatřil Berwitz, když zjistil, kolik peněz ho stojí kovářská a podkovářská práce na cestách a jak koně často trpí špatnou venkovskou prací. Při kovárně stál vůz, na němž frkal motor, ženoucí pumu přenosného vodovodu.

Ředitelka, kterou všichni znali jen v polomužském oblečení, objevila se na schůdkách svého vozu ve velmi elegantním městském úboru, s upjatým černým živůtkem, jehož jedinou ozdobou byl bílý límeček Bylo jíž už přes padesát let, kadeře jí silně prokvétaly stříbrem”Ale oči měla jako rys. Za ní se vyhoupla Helenka v letních šatečkách, se slunečníkem v ruce, netušené krásný zj ev v tomto drsném cikánském prostředí.

“Dobrý den, Vašku,” pozdravila Anežka uklánějícího se mladého muže, “co dělá tvoje rameno, zlobí ještě?”

“Ne, madame, děkuji za optání”Ale ruka je v pořádku. Helenka je znamenitá ošetřovatelka.”

“Však jsem jí vždycky ukazovala, jak se přikládají a vážou ovazy, to se u cirkusu může kdykoli potřebovat. Hlavní věc je, že nepřišla otrava krve. Drápy šelem jsou hotové pařeniště.”

“Na štěstí se mi Kambodža nedostala na holé tělo. A udeřila jen jednou. Jak jsem se na ni ohlédl, odvrátila hlavu a kňourala o milost”

“Zbil jsi ji?” zeptala se Helena.

“Ale kde, což by to mělo nějaký smysl? Jednala z nějakého popudu, proti kterému se nemůže bránit. Možná, že z lásky. Kambodža mě opravdu miluje.”

“To je správné,” přikývla ředitelka. “Když jsme si usmyslili žít mezi dravci, nemůžeme jim mít za zlé, co jejejich přirozenost. Půjdeme teď do Honnefu. Bydlí tam kdosi, koho musíš, Vašku, poznat. A taky Helena. Jsem si jista, že mi budete oba za to vděčni.”

Vašek se ovšem zeptal, kdo to je”Ale madame se jen usmála, to že musí být pro oba překvapení. A šli tedy do obce, kde se Anežka zeptala na cosi nějaké ženy. Tají ochotně ukázala do boční uličky:

“Poslední domek vpravo, paní, ten obrostlý vínem.”

Zabočili tam a vstoupili do zahrádky, kde kvetly růže a jiřiny. Dům sám byl zavřen a ředitelka zazvonila. Bylo slyše lehký krok Zelené dveře se otevřely. Před nimi stál drobný, velmi starý pán, nachýlené postavy a ušlechtilé tváře, s bílým knírem pod orlím nosem. Překvapením se mu obočí zvedla ve vysoké obroučky.

“Promiňte, že vás přepadáme,” řekla Anežka, sama také trochu vzrušena. “Jsem paní Berwitzová, ředitelka Cirkusu Humberto. Náhodou zde přenocujeme a já jsem nechtěla minout Honnef a nenavštívit vás.”

“Oh, madame, působíte mi neobyčejné potěšení. Račte, prosím, vstoupit. Dovolíte-li, půjdu napřed a otevřu dveře. Zde, prosím…”

Vešli do malého salónku, jehož široké okno vedlo do rýnského údolí a bylo nyní ozářeno sluncem. V rohu při okně stál černý klavír, jinak byly stěny obklopeny skříněmi s množstvím knih. Na skříních byly rozestaveny sošky koní a jezdců, většinou pobronzováné kopie antických a renesančních skulptur. Nad klavírem visely v úzkých rámech staré anglické a francouzské rytiny a litografie závodních koní.

“Mám opravdu velkou radost z vaší roztomilé návštěvy, madame,” navázal starý pán, když Anežka usedla na chaiselongue a Helena s Vaškem do křesel. “Člověkje tu daleko mimo svět, ponořen v zapomenutí”A vy jej najednou vyznamenáte svou pozorností. I poustevník, který nepropadl nenávisti k životu, by se zaradoval z tak milého vyrušení. To jsou vaše děti, madame?”

“Jen děvče, pane řediteli, Helenka. Jezdí od malička zrovna jako zde pan Vašku. Ten není z naší rodiny”Aleje náš odchovanec. Je to náš nejlepší jezdec, pane řediteli”Ale pracuje taky jako dompteur. Řekla jsem si, že mi bude vděčen, umožním-li mu vás poznat.”

“Oh, madame,” uklonil se bělovlasý hostitel, “velmi lichotíte starému člověku, který přežil svou slávu. Tito lidé z mladé generace už sotva o mně uslyší. A já si už navykl žít se jménem, které ztratilo lesk a je už jen zvuk.”

“U nás, pane řediteli, je zaslechnou velmi často. Dovolte”Abych jim řekla, u koho jsou. Ponechala jsem si to jako překvapení. Helenko, Vašku, jste v domě pana Eduarda Wollshlágera.”

Helena věděla, že to jméno rodiče doma často vyslovili”Ale nemohla si nikterak vzpomenout, v jaké souvislosti. Pozvedla se tedy k půvabnému pukrlátku a pohlédla na pana Wollschlágera s poctivým úsměvem. Zato Vašek div úžasem neotevřel hubu. Wollshláger, Wollschláger… to byl přece muž, o kterém se znovu a znovu mluvívalo ve stájích i v maringotkách a u něhož se vyučil Hans, to byl ten slavný cirkusový principál, o kterém se tvrdilo, že měl nejkrásnější koně světa a že s nimi dělával pravé zázraky.

“Vyslovujete mrtvé jméno, madame,” usmál se stařík s neskrývaným smutkem v hlase. “Co můžete vědět vy, mladý pane, o člověku, který unikl světskému zájmu dřív, než jste se narodil!”

“A přece vím, pane řediteli,” vzmohl se Vašek na odpověď, sevřevjednou rukou opěradlo svého křesla. “Vy jste… Arab a jeho kůň!”

Pan Wollschláger několikrát rychle zamrkal.

“Podivná věc, madame, jak málo jsme obrněni proti slávě! Hle, cítím skoro dojetí! Arab a jeho kůň! Nejslavnější moje kreace! Tolikrát napodobená — i v slovutném Cirkuse Humberto! Hrál jsem rád umírajícího Araba. Ne proto, že by to byla nějaká velká role. Míval jsem parádnějdší, hrál jsem, dejme tomu, Julia Ceasara, jak umírá v plném trysku, s Brutovou dýkou v hrudi. Role Araba nebyla tak úchvatná — ale ten šedouš Hippolyt, jak ten rád hrál onen dramolet!