Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“Hleď, Paolo, především už musím běžet domů. Zdrželi jsme se pří liš dlouho… A co se zítřka týče, j á nevím..já mám strach… aby mi doma na to nepřišli… a mám zkoušku… ale když myslíš, tedy snad… ve tři odpoledne…”

“U divadla jako dnes”Ano? Díky, Helenko, neskonalé díky. Dovol”Abych ti zlíbal ruku za tvou laskavost. A těším se na zítřek. Ve tři. U divadla. Sbohem, má krásná Helenko!”

“Sbohem, Paolo!”

Na věži Svatého Pavla odbíjí poledne a Helena Berwitzová pádí domů”Aby přišla včas k obědu. A Paolo Romeo, tanečník, jde opačným směrem, pohvizduje si, otáčí hůlkou, pakjí najednou udeří o zem:

“Alláh ill Alláh — neviděl jsem krásnějšího děvčete. Ale oheň v ní už hoří. Bude moje.”

Je krásná neděle v březnu, podél nábřeží poletují rackové, s věže Sv. Pavla odbíjí desátá hodina. V hale hotelu Réunion přechází mladý muž, velmi světácky nafintěný, s vysokým cylindrem na kučeravých vlasech. Občas netrpělivě hartusí na personál, kdy už přijde posel, na kterého čeká. Pak konečně vběhne do dveří premovaný hoch s kyticí v růžovém papíru, mladý muž ji uchopí, vyřítí se ven, vskočí do čekajícího fiakru a jede k Cirkusu Humberto na Reeperbahn.

V neděli odpoledne se zkouší jen to nejnutnější. V onu hodinu je už ředitel Berwitz volný a usedl ve své kanceláři. Za poslední léta zešedivěl, podstatně ztloustl, mohutná záda se mu vyklenula. Na čtení korespondence musí si nasadit brýle. Vprostřed té práce ho vyrušuje paní Hammerschmidtová, která má nyní vlasy černé j ak temný uhel. Nějaký pán prý si přeje s Berwitzem mluvit a vypadá velmi šaramantně. Berwitz se podívá letmo na navštívenku a kývne hlavou. Paní Hammerschmidtová s líbezným úsměvem vpouští muže z hotelu Réunion a zmizí.

“Čím vám mohu vyjít vstříc, pane hrabě,” táže se ředitel, odkládaje důstojným gestem brýle.

“Pane řediteli,” odpovídá mladík s kyticí v ruce, “přicházím k vám… v žale… v záležitosti velmi delikátní. Přál bych si opravdu”Abych vás za… zastihl v nejlepší náladě a abyste v klidu… mohl… vyslechnout, co mám na srdci.”

Mladý muž je velmi rozechvěn, v jeho řeči se objevuje trémovitá křeč, na některá slova se rozbíhá, jako by koktal.

“Prosím, pane hrabě, usedněte,” odpovídá klidným pokynem Berwitz. Jeho zkušené oči spočívají na rozčileném návštěvníkovi a zjišťují, zeje to asi čtyřiadvacetiletý muž hezké bledé tváře”Ale nějaký slaboch, který to nemá zcela v pořádku s nervy. Oblečen je bezvadně.

“Přál bych si”Abychom spo… abychom spolu mluvili co muž s mužem, pří… přímo a otevřeně. Co mne k vám pudí a já… jaký je můj vztah k vašemu ctěnému podniku, naznačím… naznačím snad nejkratšeji, když vám odevzdám… tuto kytici.”

Chvějící se ruka strhává růžový papír a podává řediteli několik snítek těžkého, bílého šeříku.

“Ach, pane hrabě, tedy vy jste onen tajemný neznámý, který vyznamenával náš podnik tak vzácnou pozorností?”

“Ano- Váš podnik… lépe řečeno jednu osobu… jednu bytost v něm: vaši slečnu dceru. Víte… jánemám dost slov”Abych to vyjádřil… mademoiselle Helčne je pro mne… je pro mne zjevení, opravdu zjevení. Já nevím, co se se mnou děje od chvíle… od chvíle, kdy jsem ji spatřil. Já j sem přij el do Hamburku j en náhodou… na návštěvu… večer j smě si řekli, no co”Ať něco užijem, pojďme do cirkusu… ale to bylo neuvěřitelné, co jsem pak… co jsem zažil a procítil… mademoiselle Helčne… úplný otřes…”

“Snad jste neupadl do nemoci? To by nám bylo líto!” “Do nemoci? Hůř… mnohemhůř, drahýpane… do transujsem upadl… do vidin… já nevím, je to takové proskribované slovo, které teď vyslovím… ale obávám se, že je jediné vystihující… upadl jsem do lásky. Comprenezvous? Já nevím, j ak se vy v cirkuse na lásku díváte… já jsme se tomu slovu vždy posmíval… ale teď vím, co to je. Trýzeň, pane, trýzeň a muka a soužení a strach… nejsem s to odjet, nejsem s to promluvit… nejsem s to napsat domů… jsem úplně jako ochromen a jenom každý večer běžím do vašeho představení. A tak ve mně, v té mé bezradnosti, vzklíčilo jedno rozhodnutí… promluv… poraď se… dohovoř se s mužem, který stejně bude o všem rozhodovat, tím mužem jste ovšem vy, pane řediteli. Víte… na jedné straně je to nesmírně obtížná věc… morganatický sňatek, vydědění, ztráta majetku a posice… na druhé straně, kdybych to riskoval, padl bych vám na krk… a co vy semnoujáumímjezditjentakv sedle”Ale bez sedla bych spadl, to je mi jasné”A skákat neumím a nic neumím… a život bez ní si nedovedu představit. Prosím vás, poraďte mi: smím vás za takových okolností požádat za ruku slečny dcery?”

“To je opravdu těžký případ, pane hrabě,” pomalu odpovídal Berwitz, “vy chcete”Abych rozhodoval v něčem, v čem se musí rozhodnout vždy člověk sám. Řekněte mi: mluviljste již s Helenou?”

“Ne, pane řediteli… ani slova… nemohu se odvážit…”

“A své rodině jste také nic neřekl?”

“Ne, starý pán není zde, rozumíte? Ten sedí doma, v Hogy-Mezó-Vásárhely… víte, to je u Segedína…”

“U Segedína?” vykřikl Berwitz a začal se ohlížet po odložené navštívence. “Jaké je, prosím, ctěné jméno?”

“Herbert Remigius Maria hrabě Pallachich…”

“A na svém panství pěstujete lipicány?”

“Ano, máme takříkajíc sekundogenituru po hřebci Dahaby… odkud to víte… a proč se tak smějete?”

Berwitz se skutečně rozesmál. Nejprve tiše”Aby to host nepozoroval”Ale nepřemohl to, slzy mu vstoupily do očí a Berwitz zahlaholil mohutným chechotem.

“Tohle je báječná situace, hrabě, jedinečná situace… až to pochopíte…”

Hrabě Herbert Remigius Maria Pallachich sebou nervosně zavrtěl na židli.

“Zatímnic nechápu, pane řediteli!”

“Ano”Ale já vám to povím. Ta švanda je v tom, že vy nejste první Pallachich, který se zamiloval v Cirkuse Humberto. První byl váš otec. A víte, do koho se zamiloval? Do mne, pane hrabě, do mne, do Petra Berwitze! Není to komické?”

“Jakže… starý pán? Hrabě Edmund Maximin Bruno Pallachich?”

“Ano. Jeho Milost pan hrabě Edmund Maximin Bruno Pallachich byl zachvácen šílenou láskou ke hvězdě Cirkusu Humberto”A touhvězdou, chachacha, touhvězdoujsembyljá!”

“Jakje to možné, pane řediteli?”

“Chtěl líbat moje útlé ručky, chachachá”A to jsou, pane, tyhle pařáty, hohohó…”

“Dovolte, nechápu…”

“Vrhal se k mým božským nožkám, chachachá”A to jsou, pane, tyhle moje haxny, hohohó…”

“Jak si to mám vysvětlit?”

“Šílil po mé úbělové pleti, chachachá”A to je, pane, tahle moje svinská kůže, hohohó…”

“Proboha, řekněte mi…”

“Můj zlatý vlas ho uváděl v opojení, chachachá”Ale to, pane, nebyly tyhle mé štětiny, to byla paruka, hohohó, neboť já jsem byl kluk a byl jsem převlečen za krasojezdkyni, rozumíte… Bože, jakou jsme s ním měli v Segedíně švandu! Každý den jsem měl od něho kytku a koše s vínem a někdy i šperk…”

“Ano, papá byl vždy na tom lépe než já!”

“A on seděl každý den v lóži… a když jsem vyjel, zrudl jako rak.”A já s ním koketoval, jájsem se před ním pýřil, já dělal stydlavou, chachachachá, já se upejpal a zase na něho mrkl, všichni chlapi v cirkuse se chechtali…”