Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Ale také Paolo je zřejmě překvapen půvabem mladé krasojezdkyně, bezděky přimhouří levé oko a znalecky šiji změří od hlavy k patě, než zase znovu rozžehne oheň v pohledu a pokročí jí vstříc.

“Oh, má bella, bellisima Helena,” říká měkkým, lahodným tenorovým hlasem, líbaje jí ruku, kterou pak tiskne k svému srdci, “teď vidím, jak neskonale slabá je má obrazotvornost, že takhle krásnou jsem si tě v mysli nedovedl představit. Jsi rozkošná, dítě, opravdu rozkošná. Ach, jak jsem by l asi pošetilý, když jsem snil, že tento květ vykvétá pro mne… Či snad mohu doufat? Žádný manžel? Ženich? Nápadník? Ó, to je až neuvěřitelné. Ale osud patrně podporuje čisté dětské rozhodnutí…”

A Paolo se zasouvá pravicí pod paži Heleninu a vede šiji klidným, sebevědomým způsobem, jako byjemu příslušelo rozhodovat A hebký jeho hlas stále lichotivě zní jí do uší, zářný pohled jí každé chvíle vnikne naplno do očí, zejí projede lehké chvění, hlava, ruce, bok se hravě naklánějí a letmými doteky jí sdělují svou žhavost.

“Páni rodiče zdrávi? Podniku se, doufám, daří? A co ten hloupý Dablkau — udělal svou koňskou kariéru?”

“Nemluv tak opovržlivě, Paolo, já přece také udělala koňskou kariéru. A kouskem jsi se o to přičinil i ty — tenkrát, když jsi mi ukázal, kterak na koně.”

“Já že ti něco ukázal s koněm? Na to se už nepamatuji — kde bych byl já přišel k jezdectví?”

“Nebylo to zrovna jezdectví, šlojeno skok, jockeyský skok přímo na hřbet koně, víš, jak tě otec sekl šambrierou…”

“Ah, už se mi to trochu vybavuje. Ano… doufám, že jsi nevyprávěla příteli Dablkauovi, jak jsem tě poučil? On by asi měl hrozný vztek na mne, že se pletu do věcí, kterým on chtěl rozumět lépe. Nu, ovšem… to švihnutí, vidíš, to už j sem tehdy pro tebe trpěl. A od té doby nesčetněkráte, třebaže jinak. Pořád jsem snil, že my dva bychom byli báječná taneční dvojice. Tys tedy zůstala při panneau. Slyšel jsem o tobě, hned jak jsem přijel. Bylo to přímo jako pokyn osudu. Představ si, přišli jsme s mou partnerkou do divadla, do šatny, obhlédnout si to… a šatnářka tam je stará babice, Italka, signora Delaglio. A jak jsem se začal vyptávat na vaše, ona hned, že tě zná, že tě kdysi učívala tančit. Od ní jsem se dověděl, jaká jsi krásná a žes dosud svobodná. A signora Delaglio se mi také nabídla, jakmile má partnerka odešla, že ti doručí billet doux… a kdybychom prý se chtěli sejít zcela nerušené… že má tichý, bezpečný byt… kde lze aranžovati intimní večeře nebo čaj nebo jen popít láhev vína. Představ si, Helenko, dostat takovou nabídku při prvním vkročení do města, kde jsem nebyl od chlapeckých let!”

“To je hrozné… Doufám, žes to té kuplířce odmítl?”

“Ale kde,” zasmál se Paolo tichounce, “přijal jsem to, Helenko, s nadšením přijal… a nemáš-li nějakou závažnou překážku, můžeme tam zrovna teď zajít… aspoň se podívat, jak bude vypadat příští naše hnízdečko…”

“Paolo!” vykřikla Helena v úplném ustrnutí.

“Nu co? Snad se nelekáš?”

Stáli proti sobě, Helena v zmatku a úzkosti, on s frivolním úsměvem, z něhož teprve teď přecházel v pozornější pohled na ni.

“Snad mi… Helenko… nechceš namluvit, že ty, krasojezdkyně, ještě se držíš starosvětských předsudků, které se hodí pro dcerku buržoasie a ne pro moderní umělkyni? To by bylo ovšem velké překvapení… a něco, s čím jsem se ještě nesetkal”Ani u slečinek ze společnosti.”

“Paolo,” přemáhala Helena své rozčilení, “nevím, s kým se stýkáš a jak si žiješ. Ale cos tady pro mne připravil, je při nejmenším opovážlivost. Jsme ovšem cirkusáci, krasojezdkyně, krasojezdci, krotitelé, koňáci, vyber si, co chceš opovržlivého, jsme snad bez domova, cikáníme po světě… ale přes to prese vše jsme dobrá rodina, rozumíš? A žádná z nás není k tomu”Aby si někdo mohl jen zakývat prstem…”

Po Paolo ve tváří jako když přejede stín. Třpyt očí pohasl, úsměv zmizel, víčka s dlouhými řasami poklesla… Jednou, na zlomek vteřiny, vyrazil z nich pátravý pohled. Když pak po chvilce vzhlédl, byly jeho oči plny lítosti.

“Oh, běda, Helenko, teď teprve vidím, do jakého ohavného omylu mne uvedla ta babice, ta Delagliová. Proboha tě prosím, odpusť mi to. Nikdy bych si nebyl dovolil… kdyby ona nebyla naznačovala… Fuj, jak hnusné je prostě o tom mluvit…”

“Delagliová. To je jí podobno!”

“Nu, právě! Přisahám ti, že já sám… můj bože, přece je to jasné, vždyť to byla jen vzpomínka z dětství! Nejčistší obrázek! Nejnevinnější city! Ah, pokusme se zapomenout na dílo pekelnice. Vždyť mezi námi jsou ještě jiná pouta a já bych nechtěl o žádné z nich přijít. Tolik let jsem se jimi utěšoval…”

“Jakjsi vlastně přišel k divadlu, Paolo?” zeptala se Helena, sama toužíc dostat se rychle od té hanebné episody.

“Ó, divadlo!” zazářil Paolo v radosti, že mu takto podala pomocnou ruku. “Kdopak probudil v malém Paolovi touhu po baletu? Nepamatuješ se už na hubenou holčičku, která se tady v Hamburku učila prvním krokům a ukazovala je malému Paolovi? Tys to byla, miláčku, která jsi mne k tomu přivedla. Viděl jsem tenkrát, jak je to všecko blízké tomu, co jsem už uměl”Ale oč to bylo krásnější než ty bezduché přemety a kozelce, které mne čekaly na akrobatickém koberci po celý život. A pak přišla jednoho dne ta chvíle, která čeká všecky ikarské rodiny, — kluci odrostou tak, že už je táta nemůže vyhazovat nohama do vzduchu. Papá Romeo si začal naříkat, že už jsem pro jeho chodidla příliš těžcí a že by se mělo celé vystoupení přepracovat. Byli jsme tehdy v severní Itálii, v Miláně”A já mu navrhl”Aby číslo předělal beze mne. Byly z toho nějaké hádky”Ale protože já byl z chlapců nejtěžší, přij al to a j á běžel do divadla nabídnout se pro balet Uložili mi zkoušku a baletní mistr shledal, že sice nemám správnou školu”Ale že v některých skocích a v piruetách předčím všecky ostatní. Byl j sem přij at a brzo j sem tančil sóla, ba psaly se pro mne i zvláštní role. A začala se má sláva… už jsem nebyl malý, ubohý Paolo”Ale vychvalovaný a oslavovaný virtuos skoků a přemetů…”

“Atyjezdíšpo divadlech nebo jsi v stálépráci?”

“Hledám si vždycky nějaké volnější angažmá. Víš, být zavázán v určitém místě pro tolik a tolik vystoupení za sezónu a moci přitom si odjet pro pohostinská vystoupení jinam.”

“A teď máš svou základnu v Hamburku?”

“Ano. Proto jsem se těšil”Až se spolu zde setkáme.”

“Nevím, Paolo, jakto půjde. Otec se už chystá k odjezdu.”

“Ach, to je pro mne smutná zvěst. Helenko, drahoušku, pohleď, velmi jsem se proti tobě provinil. Ale při naší vzpomínce z dětství, prosím tě, zapřísahám tě, dopřej mi příležitost”Abych to mohl napravit!”

Zastavil ji lehounkým dotykem paže a podíval sejí dlouhým prosebným pohledem přímo do očí. A Helence bylo, když zírala v ty hluboké, smutné oči orientálce, jako by se půda pod ní propadala.

“Slib mi, Helenko, že se zítra zase uvidíme. Třebas nakrátko. Na půl hodinky. Na čtvrt. Jakkoli. Potřebuji tě. Toužím po tobě. Jsi pro mne víc, než tušíš. Ty, Helenko… jediná… mne můžeš zachránit…”

Říkal to tiše, s prudkou naléhavostí. Jeho ruka sálala žhavě. Jeho oči volaly. Helence se točila hlava. Nebyla s to domyslit, před čím a jak ho má zachránit. Cítila jen, že podléhá jeho nesmírnému kouzlu a že se musí z toho dostat.