Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“To jsi hodná, Růženko, že jsi přišla!”

Potřepou si rukama a Růženka trochu překotně vypráví, jak musela pospíchat se šitím a jak měla strach”Aby nemusela jít ještě odvádět šaty, to že by se sem nedostala”Ale mistrová to na štěstí dala mladším holkám. A Vašku, jak už jdou parkem, vykládá, jaký byl dnes neklid v klecích, na zvířata že jde jaro, že jsou rozčilená a nervosní. Růženka říká, že její mistrová taky byla v posledních dnech nervosní, že jim všecko házela pod nohy, snad že na ni taky jde jaro jako na ty šelmy. Vašku soudí, zeje to možné, někteří lidé že jsou tak citliví jako zvířata”Ale většinou ne, většinou jsou lidé otrlejší nežli šelmy a sloni.

“Což sloni jsou taky citliví?” ptá se udiveně Růženka.

“Ó, sloni jsou nejcitlivější ze všech zvířat,” ujišťuje ji Vašku. “Sloni se vyděsí každé maličkosti. Jednou nám utekla z klece veverka a vběhla do sloní stáje. To jsi neviděla ten povyk, co našich šest slonů spustilo. Řvali, troubili, trhali řetězy a třásli se rozčilením po celém těle, my jsme vůbec nevěděli, proč to je”Až jsme nahoře na tramě objevili přikrčenou veverku.”

“A co tomu říkal Arr-Šehir?”

“Arr-Šehir se zlobil. Říká, že sloni a husy jsou strážci pravidelného pořádku ve světě”A že kdyby každý správně vykonal svou povinnost, nemuseli by se jeho miláčkové rozčilovat. A žádal potom”Aby veverka byla pro výstrahu popravena.”

“Ale to jste neudělali…”

“Ne”A Arr-Šehir nám vynadal, že nejsme z královského rodu. On už stárne. Letos si musel koupit brýle a má s nimi trápení, ti dva mladí sloni mu je pořád kradou s nosu.”

“Cože… sloni kradou?”

“Ano, všecko, co se jim zlíbí. Nejradeji klíče od svých řetězů.”

“A co s tím dělají?”

“Buďto to schovají do sena, nebo sežerou. Ponejvíce to sežerou. Se slony je velké trápení!”

Vašku se odmlčel a také Růžence došla řeč. Kráčeli teď tiše vedle sebe, zapomněli na zvířata a na mistrovou a jen v duchu si říkali, jaké je to hezké, že mohou takhle spolu jít. Vašku vzal Růženku za ruku a Růženka se podivila, jakou on má tvrdou, mozolovitou dlaň. Ale šel z ní proud tepla a příj emného rozechvění, pod nímž se zastavilo všecko myšlení. Zůstával jen prostý pocit blaha. Vašku si namáhavě uvědomoval, že by teď měl říci něco milostného, když je s Růženkou na dostaveníčku”Ale nevěděl, jak do toho. Všechno, co ho napadlo, zdálo se mu hrozně hloupé; a kdykoli zavadil očima o Růženčinu planoucí tvář a zářivý pohled, zdála se mu tak nebesky krásná, že znovu oněměl. Tohle přece už nebyla Růženka z j eho dětských her, to byla elegantní městská slečna. A co byl on proti ní? Pouhý cirkusácký chasníkodkoní a od klecí. Nesmírné jeho sebevědomí se najednou scvrklo a kamsi zalezlo. Měl by teď promluvit a říci jí, co si myslí”Ale protrhnout to sladké mlčení je těžší než vlézt mezi lvy a tygry. A co by jí měl říci? Růženko, já tě miluji? Růženko, ty jsi krásná? Kdyby jí aspoň mohl vykat, to by lépe odpovídalo jeho obdivu. A pak je tu ještě ta znepokojující věc: copak mu ona na jeho vyznání řekne? Nevysměje se mu? Neurazí se? Vašku má pocit, že ne, že tohle ani není možné”Ale co kdyby… co kdyby už byla Růženka zadána a tu s ním šla jenomjako s kamarádem! On jí třebas řekne: “Růženko, já tě miluji,” ale ona nato může odskočit a říci: “Vašku, je mi líto”Ale já už mám jiného…”

Ne, tohle přece není možné. To by byl už něco vypozoroval. To by nepřišla jen tak na schůzku. Ale přesto jsou to hrozné rozpaky, které cítí. Tolikrát se mluvilo v osmičce o ženských, tolik rad, poučení a výstrah mu dávali”A žádný z nich mu vlastně nikdy neřekl, jak se to dělá, když se má člověk dívce vyznat. Toť se ví, oni šli na všecko hrubě, kdežto Růženka je něžné a jemné stvoření, žádné takové se u cirkusu nevyskytlo. Jak sejí to má říci? A kde, když je tady všude plno lidí, hlavně zamilovaných. Ti už to mají nějak za sebou, to je vidět najejich blaženosti, všichni jsou šťastnější než on. Užtak spolu bloumají dobře půl hodiny beze slova. Bože, co si ona o něm pomyslí, měl by ji přece nějak zabavit”Ale o čem, přece ne o tom, jak ráno vysekával půlku koně na porce pro zvířata nebo že hřebec Kismet nechtěl včera žrát, j en tak oves rozházel… A jiného nic mu v tu chvíli nenapadá.

Ale v tu chvíli právě mu Růženka lehce stiskla ruku a řekla:

“Heleď, Vašku… to je krása!”

Podíval se tam, kam ukazovala”A opravdu, byla to krása, stálo tam celé skupení keřů a už kvetly. Lístečku ještě nikde není a tu j sou již ty keříky obsypány žlutým květem, svítí to a září j ako nejčistší zlato. Jdou k nim blíž, už j sou mezi nimi, dokola obklopeni tou planoucí nádherou… sami dva mezi květy… a tu se najednou Vaškovi zvedá ruka, vklouzne Růžence kolem krku na rameno… Bože, jak se to děvče zachvělo! Vašek neví, co se to stalo”Ale najednou ji strhl k sobě, máji v náručí a líbá ji, líbá ji dlouhým polibkem a zmámen cítí její vlahou vůni.

“Vašku… malý… milý… milovaný…”

Slast, horko, zmatení, růžová mlžina; a pak najednou překypující pocit vítězné jistoty, jásavé sebevědomí, síla a víra. Kde je jaká překážka, kterou by on, Vašku nezdolal? Podívejte to tělo, je jako z ocelových per, podívejte ty oči, dravec před nimi coufá, co je v nich vůle; jak bych tě, Růženko, jak bych tě nedobyl? Všeho dobudu, celého světě dobudu pro tvůj úsměv, pro tu tvou oddanou něhu. Najednou je tu plno věcí, o kterých je nutno e vymluvit a vyhovořit”Aby si srdce ulevilo”A dohromady je to všecko jen jedna jediná věc: že se máme… nu, řekni to, Růženko, sama, od tebe je to tak sladké., že se máme rádi.

Na věži Svatého Pavla odbíjí poledne a Vašku s Růženkou kráčejí zavěšeni a přituleni domů k obědu, k paní Langermannové, k otci Karasovi”Aby jim zvěstovali velkou a slavnou novinu o svém zasnoubení. Jde jaro, cirkus zase vyrazí do světa”Ale až se na podzim vrátí, vystrojí se svatba. A Růženka Langermannová se stane Růženou Karasovou, manželkou Vašku, jezdce a krotitele v Cirkuse Humberto.

Je překrásná neděle v březnu, podél nábřeží poletují rackové, s věže Sv. Pavla odbíjí desátá hodina. Slečna Helena Benvitzová vybíhá drobnými krůčky z domu svých rodičů. V chůzi ještě si zapíná rukavičku. Za rohem se zastavuje, rozevírá pompadurku a chvatným pohybem z ní vytrhává malé psaníčko. Zapamatovala si dobře, co tam napsal? Je to tak překvapující a rozkošné, že to musí znovu a znovu číst:

“Milovaná Helenko! Pamatuješ se ještě na slib, kterýjsme si kdysi dali na stupních Cirkusu Humberto? Je to už mnoho a mnoho let, byli jsme malé děti. Ale já na něj nezapomněl, po celou tu dobu nosím v srdci Tvůj drahý obraz a vzpomínka na Tebe hoří v mé toze”Ať mne umělecká cesta vede ve světě kamkoli. Nyní však mne přivedla do Tvého domova, jsem angažován jako první tanečník k hamburskému divadlu a dneska jsem přijel. Má první vzpomínka platí Tobě, Ty kouzelná lásko mého dětství a hvězdo mého života. Cítíš-li ještě nějakou náklonnost ke mně, přijď, prosím, v neděli o 10. hodině k divadlu a přines mi před mým vystoupením kus štěstí a naděj e. Líbá Tě Tvůj věrný a nezapomínající Paolo Romeo.”

Ano, už je to hrozně dávno, už je to skoro jako sen. Ale Helena je tím lístkem vzrušena, jako by jí projel elektrický proud. Paolo, krásný Paolo… Co s ním bylo, s tím snědým hochem, který jí tehdy pověděl, jak má provést jockeyský skok? Přece je tedy z něho tanečník, jak tehdy chtěl? A jak to, že opustil cirkus a rodinu? A že na ni nezapomněl, je od něho opravdu roztomilé. Byla to jen taková dětská pošetilost, to zaslíbení tehdy”Ale přece jen to trošičku zavazuje. A jeli pravda, že on je ještě do ní zamilován… A proč by nebyl? Mužští jsou takoví směšní, jako tuhle ten s tím bílým šeříkem. Tři týdny jí už večer co večer posílá kytici bílého šeříku, teď před jarem, jaký je to výdej! A vůbec se neobjeví”Ani znamení nedá, lísteček, visitku, oslovení, nic, nic, nic nežjenten šeřík, těžký a nádherný. Kdo to je? Boháč musí být a člověk znamenitého vkusu; ale starý? mladý? krásný? šeredný? Nic z toho nelze uhodnout. Alice Kerholcová říká, že to bude starý, vyžilý a ohavný dědek, který se ani neodváží objevit”Ale tohle je taky jenom dohad a Alice jej říká se smíchem”Aby pozlobila Helenu. Alice má na Helenu tajnou pifku, že se sama nestala první krasojezdkyní, když Helenina matka v přechodu přestala jezdit. Jenže to je nesmysl. Helena přece byla od malička vychovávána pro krasojízdu a vysokou školu, to bylo samozřejmé, že dcera ředitele je něco víc než žena placmistrova. A pak má mít ta zrzavá ženská taky trochu rozumu, pro pána, máma tří dětí nemůže mít takové tělo j ako mladé děvče, to uznávají všichni. Proto jí chce Alice neznámého ctitele zesměšnit”Ale to je hloupost; mnohem spíš je to vysoká, svrchovaně diskrétní osobnost, která se jednoho dne přihlásí. A jsou-li takoví oddaní ctitelé, proč by nemohl být stále do ní zamilován Paolo? Bývala prý už jako holčička hezká, říkají rodiče, to by tedy nebylo nic divného, kdyby v něm zanechala nepohasínající dojem. Všichni jí píší a vzkazují, že je jejich snem, že po ní touží, že na ni nemohou zapomenout, — proč by to neplatilo i pro toho ohnivého hocha? Jen jestli ho pozná po tolika letech! Tenhle tlustý vousáč u divadelního kandelábru to nemůže být, tamhleten v haveloku taky ne”Ale… Paolo! Bože, ten je krásný! Jako z něj akého obrazu vystoupil před ní, štíhlý a elegantní”A j ak elegantní! Jde si už po j arním slunci bez svrchníku, má modrý kabátec, upjatý v úžasně úzkém pase, má brokátovou vestu a světle karírované kalhoty, má žlutou kravatu s červenými kvítky a v ní zabodnutou velkou perlu, má hnědou buřinku s prohnutým okrajem nad černými kučerami, má v ruce tenkou bambusovou hůl a na ruce plno těžkých prstenů”Ale co je to všecko proti jeho jemnému, snědému obličeji, kde září dvě veliké, temné, zasněné oči pod dlouhým hedvábem řas! Jeho nos je neuvěřitelně jemný, opravdu aristokratický, ústa jsou krásná, jako řezaná”A z nich se třpytí svítivý chrup.