Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“Oh, což bylo to j eho poblouznění tak veliké?”

“Veliké? Obrovské! Grandiosní! Gigantické! Poblouzení jako hrom! A tomu se říká neomylný pud lásky!”

“Alejakmohl starý pán…”

“Nu tenkrát nebyl starým pánem, tenkrát byl on tak ve vašem věku. Jenže to nevzal tak společensky jako vy, on nepřišel na námluvy s kytkou”Ale s pistolí a divme nebouch!”

“To je strašné… jájsme taky už myslil na revolver”Alenetroufal jsem si…”

“To váš táta, hrabě, si troufl a málem by ho byli za to zavřeli. Tak to je má historie s hrabětem Pallachichem v Segedíně a teď pochopíte, že se musím smát, když mi na stará kolena přijde jeho syn vyznávat lásku k mé holce. Človíčku, vždyť vy taky nevíte, jestli je to vůbec holka! Co je-li to zase převlečený mužský? My cirkusáci jsme prevíti, my sehraj eme světu všelij aké komedie!''

Mladý hrabě Pallachich seděl na židli s očima vytřeštěnýma a jenom si hedvábným kapesníkem stíral pot s čela. Toto nenadálé odhalení mu úplně zmátlo náladu a všecky výmluvné řeči, které si po týdny pro tento okamžik připravoval.

“Pane řediteli… uvedl jsme mne v úplný zmatek., v nehorázný zmatek… opravdu… jeto zoufalé… prosím vás, co mám dělat?”

Benvitz se již utišil ze záchvatu smíchu a zadíval se na mladého muže s trochou soucitu.

“Podívejte se, pane hrabě, to je ošemetná věc. Já jako táta nemohu dopustit”Aby se s dcerou stalo něco pošetilého. Kdybyste byl už pánem na svém panství… a přišel mi s ní, že j sté se dohodli, že se máte rádi… no, spánembohem. Ale tak, jakjste mi to naznačil, to je beznadějné. Uvažte, že kdybyste i před ni předstoupil a vyznal jí svou lásku, jakřeknete hrabě Pallachich, dá se vám do smíchu, protože zná historii vašeho otce se mnou. A smálo by se i všecko kolem, protože je to příběh, který koluje ustavičně po šatnách. Zde tedy vám nekyne žádné šťastné rozuzlení. Smím-li vám něco radit, jeďte domů a dejte si od starého grófa vyprávět, j ak se vyléčil z té lásky k Miss Satanelle. Byla to velká láska, opravdový otřes, jako u vás; a vidíte, přešlo to a gróf si našel štěstí jinde a je zajisté spokojeně živ. To tak bývá v životě, rozumíte? Vy sám patrně za to nemůžete, to už asi mají Pallachichové v krvi, takovou náklonnost k cirkusu…”

“Asi ano. O otci jsem to nevěděl”Ale o dědečkovi se vyprávělo, že byl náramný ctitel cirkusových umělců, i koně prý mezi nerozdával.”

“To je pravda, o tom bych vám taky mohl něco vyprávět. A nebyl to ostatně žádný špatný návyk, to je krásné gesto, které vám mohu jen doporučit”Až budete pánem v Hogy-Mezó-Vásárhely.”

Pallachich seděl ochable na židli a zíral do prázdna.

“Já jsem to cítil, že to jaksi nepůjde… já to tušil, proto bylo ve mně takové rozčilení. Ale že se to takhle zhroutí… Co já si teď počnu?

Jak se z toho dostanu?”

“To vám, hrabě, nepovím. U nás v cirkuse se takovéhle věci nedějí. Leda v obecenstvu, toť se ví. Za lidstvo direktor nemůže. Já vám mohu dát jen jedinou radu, jeďte domů a uchylte se k rodinnému receptu, kterým se Pallachichové osvědčeně léčili z lásky k cirkusačkám. To je všechno, co vám mohu říci. A co se té kytice týče, — odevzdám ji, dovolíte-li, naší Helence jako váš pozdrav na rozloučenou. Platí?”

“Na rozloučenou…” šeptal Pallachich. Aleprotože se Berwitz zvedl a dal najevo, že rozmluva je u konce, povstal i mladý hrabě, podléhaje jeho energické převaze.

“Na rozloučenou,” opakoval, “jste velmi laskav. Ale jak já k tomu přijdu”Abych trpěl za hloupý omyl svého otce?”

“Tomu se říká snímat viny svých rodičů,” zasmál se Berwitz, podávaje mu ruku. “Pozdravujte, prosím, starého pána doma od Miss Satanelly. Řekněte mu, že jste se s ní setkal a že je z té krasavice starý táta, který má velké soužení se svou dcerou — a s jejími ctiteli. Sbohem, pane hrabě, těšilo mě. Sbohem.”

Petr Berwitz zůstal stát v kanceláři, chvilku mu bylo j eště do úsměvu, když si vzpomínal, kterak tehdy před Pallachichem vyhrnoval sukýnky. Pak se mu ponenáhlu úsměv vytratil, když místo sebe viděl v duchu na hřbetě koní svou dceru.

Když přišel v poledne k obědu, nebyla Helenka ještě doma. Zavolal si tedy Anežku, zavřel se s ní do svého pokoje a vyprávěl jí dnešní příhodu. Vrtěla užasle hlavou, jaké náhody se v cirkuse dějí.

“O tuhle historku mi není,” obrátil však Berwitz řeč, “ta mi jen ukazuje, zeje na čase”Aby se s Helenou něco stalo. My si to ani neuvědomujeme, zeje to vyspělá žena…”

“Ty si to snad neuvědomuješ,” odvětila Anežka, “ale já to vím. Člověk sám na sobě pozoruje, jak léta utíkají.”

“Ano. A je už potřebí myslet na to, co bude dál. S námi, s Helenou, s Cirkusem Humberto. Už bych byl rád, kdyby se objevil ženich, kterého bych s radostí mohl přijmout. Má snad Helena nějakou náklonnost?”

“Nemá, Petře. Aspoň jsem nic nepozorovala. A od těch mužských, kteří jí příležitostně nadbíhají, je lépe být dál než blíž.”

“Hm, pro ni by se nejlépe hodil někdo od profese. Někde nějaký mladý majitel cirkusu nebo menažerie…”

“Ano”Ale žádný takový není. Už jsem probrala všecky rodiny. Všude jsou vak mladí muži ženatí. Nebojsou to teprve chlapci.”

“To je mrzuté”Anežko. Cirkus Humberto je teď tak veliká firma, že do ní nemohu vzít někoho, na koho není úplné spolehnutí.”

“Jednoho takového znám. Ale není z principality.”

“Kdo to je? Znám ho taky?”

“Ovšem — Vašku!”

“Vašku! Syn tenťáka… hm, ovšem, Vašku… ano, je to marné, Vašku je klasa. Vašku šel od píky vším a všemu rozumí. Je to solidní hoch, žádný flamendr. A myslíš, že by ho Helena chtěla?”

“Můj bože, zaručit ti to nemohu”Ale kamarádili spolu od mládí, hoch je to příjemný a účinlivý, myslím, že by si Helena dala říci. Ona má přece taky rozum, že do firmy nemůže přivést jen tak někoho z ulice.”

“Vašku. Ano, Vašku,” pokyvoval si hlavou Berwitz, “to není špatné. Musíme to”Anežko, připravit. A raději hned, než až bude pozdě.”

A s tímto rozhodnutím šli k obědu, kde na ně už čekala Helena, hlavu plnou Paola.

Má drahá, něj dražší Růženko!

Především Té stotisíckrát pozdravuji a líbám a také Tvé milé mamince posílám své pozdravení. Taky táta se dává poroučet i pan Bureš. Jsme teď už třetí den v Curychu ve Švýcařích a pobudeme zde ještě pár dní, mám tedy víc času”Abych Ti mohl psát.

Jak se Ti, drahá Růženko, vede? Doufám, že jsi zdráva a že Té Tvá paní nepřetéžuje prací. Bývá mi Té líto, když si vzpomenu na Tvé bílé ruce, že musí pořád jen od rána do noci píchat jehlou. Ale dá Pán Bůh, že se to brzo změní”Až se vrátím a až si určitéj!i povíme o svatbě.

Tady se mnoho nezměnilo od těch dob, co jsme odjeli z Hamburku. Jsem teď celé dny u svých zvířat. Když nepracujeme ani necvičíme, vysedávám ostatní čas u klecí”Abych pozoroval ty svoje miláčky, zvláště nové tygry. Víš, to je to hlavní tajemství celého domptérského kumštu: že musí člověk všecka svá zvířata do podrobností znát,”A s tím nemůžeš být snad nikdy hotova. Každý kus je jiné nátury a jinak se u různých věcí chová. Na příklad Nero, to je ten velký těžký lev z jižní Afriky, s hnědou hřívou, ten je vyložený lenoch, nejradéji by se jen válel a na každé vyrušení nadává, jako když nad Šumavou hřímá. Jeho zajímá jen žrádlo, to už čtvrt hodiny před krmením je na nohou a první zvedá přední pracky”Aby si stáhl svou porci koňského masa s vidlice. V tom zná čas, jako by měl v kleci budíka. To se nemusím ani o nic starat, jak vidím, že se Nero zvedl, vím, že je hodina výseku. Ale povahou je to dobrák, který nejvýš jen řve a jinak nic nedělá. Chce jen mít svůj pořádek a klid. To už Borneo a Sumatra, které jsem vlastně odchoval, jsou horší. Mají už svůj pěkný věk a jsou na všelicos mrzutí, při každém rozkazu ohrnují pysky a vrčí. Ale když mé vidí sáhnout po biči, uhánějí na svá místa a tam pak po mně huhlají. S Ramonou a Négušem se rádi rvou”A nerozeženeme-li je dost rychle, bývá klec plná vyrvané vlny. Někdy mezi nimi udělá pořádek Nero, když ho to už dopálí, nejčastéji se však do nich pustí Fifina. To je ta fenka foxteriéra, kterou kdy si pan Hamilton přidal k Borneovi a Sumatře, když byli ještě maličtí. Teď už je to ctihodná střenka, bradu má celou šedivou, břicho oďulé, měla šestkrát štěňata a pak ztloustla, že už moc běhat nemůže, nevystačíš dechem. Ale když se lvi poperou, vlítne hned o klece, pustí se do nich, kouše je do uší a do nohou a do brady a tak štěká a tak vyvádí, že se ty velké šelmy vždycky vyděsí a zalezou do koutů a Fifinkapakjde a vychlastá jim všecku vodu, jak je tou rvačkou uštvaná. Ta fenka je u nich největší paní, ještě žádný z nich se neodvážil něco jí udělat. Je už chudák skoro bez zubů”Ale srdce má statečné. A lvi jsou takové velké, hromotlucké ovce, jdou za Neronemjako za beranem, protože je nejsilnější”A vůbec uznávají autoritu a tu si Fifinka nedá vzít. Ta jim kolikrát za den vskočí do klece, pročmucha jim slámu a jde zas pryč, hotová direktorka. To ty dánské dogy, co ředitel posledně koupil po produkci, jsou proti ní učiněné baby a v kleci jsou dohromady jenom pro figuru. Lidé si myslí, že mne chrání”Ale kdyby k něčemu, nedej Bůh, došlo, musel bych asi já především zachraňovat dogy. Ale teď vidím, zeje tu opravdu velká novinka, o které jsem Ti nepsal. Máme totiž novou klec pro vystoupení šelem, vlastně to už ani není klec, nýbrž železná mříž kolem celé manéže, která se tam před mým číslem namontuje. Ve Francii a jinde to už mají dávno. To bys teď koukala, jaká je to teprve krása, když tam mohu vpustit všecka zvířata a pracovat s nimi ve vší volnosti. To se ví, musí se teď všechno přeučit, protože teď je na skoky a na figury a na každý trik víc místa. Šelmy jsou v tom velmi šťastné, protože jim přece jen chybí pohyb a tady mohou běhat i skákat naplno. Nechávám jim ráno přeď zkouškou volnou půlhodinku a jen sedím a dívám se na ne, jak si hrají. Jsem přesvědčen, že ta stará ďresura s bitím a honěním za nic nestála; myslím si, že tygři i lvi jsou zrovna jako lidé, každý jednotlivec mezi nimi má k něčemu schopnost a něco mu nejde”A to má dobrý ďomptér vedet. Proč bych mlátil Ramonu”Aby chodila po kouli, když vidím, že z ní má i tak hrozný strach a že okamžité oďskočí, když se ta koule v manéži vůbec pohne. Patrné je jí to tajemné a podezřelé a bojí se toho, jako my jsme se v dětství báli stínů. Naproti tomu Borneo ví, že kouleje hračka a hněď po ní skočí, to mi tedy ukazuje, že Borneo může na ní stát a může ji i valit pod sebou. Vůbec se mi zdá, že nejlepší triky v dresuřejsou ty, které má zvíře samo rádo.