Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Jak stříhal ušima, když cítil, že ztrácím síly, jak sklopil uši, když mne na zemi očichával, jak řičel s ohonem zdviženým, když přivolával pomoc, jak mne opatrně zvedal zuby — madame, Hippolyt tu scénu nehrál, Hippolyt ji prožíval se vší úzkostí věrného koňského srdce! Pro něho jsem umíral a on každý den nasazoval za mne život!”

“Je ještě živ?”

“Není, madame, před devíti lety se odebral k svým angloarabským předkům. Měl jsem ho zde a nechal jsem ho tu za jeho oddanost v klidu a pokoji dožít. A nedaleko odtud jsem koupil loučku u lesa a tam jsem ho mezi třemi duby pohřbil. Byl to můj nejvěrnější přítel. Od té doby jsem tu sám — ledaže jsem tu znovu objevil přátele, které jsem v pošetilém mládí zradil a opustil: Vergilia, Horáce, Marciála. Člověk prý se vždy vrací k svým prvním láskám. Zvláště k těm, kterých tehdy ve své hlouposti nepochopil, s lidskými láskami se to daří jen ve snu”Ale dvě věci hodné pomilování uvítají ztraceného milence i v šedinách: knihy a rodná země.”

“Yyjste z Porýní?”

“Ano- Ale vy, myslím, nejste zdejší?”

“Ne. Jsem Belgičanka. A nejsem ani du métier. Můj otec byl vyšší úředník a já vyrostla v domě pana hraběte ďAscensons-Létardais. Snad jste ho v Bruselu znal.”

“'Vysoký, štíhlý, s plnovousem rozděleným ve dvě špičky, že ano, — krásný zjev. Pan podkomoří byl vzácný aristokrat. Měl to nejvyšší, co člověkmůže mít: dokonalou harmonii srdce i ducha. Býval jsem u něho na honec a večeře v jeho letním sídle byly opravdový požitek. Co komteska — vdala se?”

“Nevdala. Podivnou vášní jí bylo provdat všecky své přítelkyně, i mne, podle toho, jak se zamilovaly; a sama zůstala svobodná. Dopisuje si s námi se všemi a prožívá, jak říká, desateré manželství s jeho radostmi a žádné s jeho zklamáním.”

“Zdá se tedy zůstávat dcerou svého filosofického otce. A zde slečna dcera, říkala jste, jezdí?”

“To víte. Už ze mne je úplná cirkusačka, natožpak z ní.

Narodila se ve voze.”

“A mladý pán… pan Vašku… je tedy krotitel?”

“Ano. Ale od sedmi let u nás jezdí. Začínal s Helenkou na ponících”Ale už v deseti letech přešel na vysoké koně. Vyzná se ve všem, i ve volné dresuře. A je taky spolehlivý kaskadér, pro batúdu a pro všechny skoky na koni i na zemi. A rozumí i slonům.”

“Výborně, mladý muži. Cirkus je krásné zařízení”Ale žádá”Aby se v něm umělo všecko. Nechci se rouhat”Ale cirkus mi vždy připadal jako svatá církev: poznamená své vyznavače neporušitelným znamením a žádá po nich věrnost až za hrob.”

Starý pán seděl proti Anežce, s nohou lehce přehozenou”A rozhovořil se, obraceje se střídavě k oběma mladým lidem.

“Umíte všecko a milujete všecko. Ale pamatujte si, že nenajdete ušlechtilejšího tvora, než je kůň. Žena, muž, milenka — věřte zkušenému, že nikdo se nevyrovná oddanosti a moudrosti věrného koně. A ta krása čistokrevného zvířete! Dělá se s nimi mnoho zázračných věcí. Není kejkle”Aby jej inteligentní kůň nepochopil a aby v něm neprojevil svou ctižádost. To svádí lidi cirkusu k omylům. Ukazují rádi krkolomnosti a sílu. Pamatujte si však, je jen jediná věc, která produkci povyšuje na umění: ve výkonu musí být poesie. Snad už mi ani neporozumíte. Jsem člověk staré doby, která nade vše milovala krásu. A mluvím k vám, k dětem jiného věku, který se především žene za úspěchem. Úspěch, můj bože, úspěch, před hloupými davy — jak málo k tomu stačí! Trochurutiny, trochu šablony, vystihnout,co se líbí”A pak toho nevybíravě využít; vím, jakto teď v manéžích běží”A řeknu vám, ž to běží k úpadku. My staří museli mít především myšlenku. A kdo dbal na čest, hledal svou vlastní myšlenku a jak ji krásně vyjádřit. Taky myšlenka není všecko, moji drazí; myšlenka je ovšem vznešená věc a povinnost umělce, který chápe vznešenost, je odít ji formou, která je jí hodná.”

Jeho hosté seděli proti němu a mlčeli. Anežka viděla v něm onoho znamenitého tvůrce cirkusových kouzel, j emuž se v Bruselu za jejího dětství tolik podivovali a na nějž nemohli zapomenout. Nač sáhl, všecko mělo zvláštní pečeť. Krásní koně, krásné jezdkyně; a kolik harmonie bylo v každém vystoupení! Kostým u něho nikdy nebyl hadr, do kterého se navléklo hrubé rajtarské tělo. U Wollshlágera se s kostýmem přeměňovali lidé”Aby vytvořili vždy nový zjev. U něho hráli i koně, j ako by věděli, že nesou světu na odiv něco nevídaného, krásu, s jakou se lidé nikde jinde nesetkají. Ze všeho jako by sršel oheň, tak byla každá Wollschlágerova kreace proniknuta zanícením. Nějakým vyšším darem uměl do všeho vložit napětí. Napětí plálo z ohnivého oka hřebce i z každého jeho vzrušeného svalu, napětí cítils v každém pohybu jezdce, napětí bylo mezi jezdcem a koněm, mezi jezdcem a publikem, všechno všude bylo vystupňováno, umocněno, rozehráno s vítěznou, prudkou podmanivostí. Pan Wollschláger dovršil starou francouzskou školu umělé krasojízdy, dovedl ji k vrcholkům, naplnil všecko jemností, vkusem a grácií — ale jeho vpravdě umělecký duch nebyl dost urputný”Aby dovedl vítězit i finančně. Hrubá a nevybíravá soutěž získávala si nesoudné davy křiklavými okázalostmi a podlamovalajeho tichou, trpělivou práci. Eduard Wollschláger zápasil po řadu let”A když shledal, že uprostřed doby, ztrácející vkus a smysl pro krásu, mohl by se udržet jen velkými ústupky nižším zálibám obecenstva, zřekl se takového úspěchu, rozpustil svůj podnik a s malým jměníčkem se usadil ve svém rodném kraji jakou soukromník, který se mohl oddat svým kulturním zálibám.

Helena nerozuměla valně tomu, co s takovou naléhavostí vykládal. Sledovala jen očima jeho zachovalou pleť, zářící oči, pečlivě pěstěný knír a bezvadně vázaný bílý jezdecký plastron. Připadal jí jako jeden z těch starých, vznešených markýzů, o jejichž mecenášství se v cirkusáckých vagónech vypravovaly celé legendy. A jednou sejí mihla hlavou pošetilá myšlenka, že za takového staříka by se dovedla ihned provdat. Také Vašek by nebyl mohl říci, že všemu správně rozuměl”Ale celou svou zbystřenou vnímavostí cítil, že sedí se skutečným velmistremkrálovského umění jezdeckého a cvičitelského. Se zbožným obdivem lpěl na jeho rtech a hltal každé slovo.

“Víte, jednou měl Fillis takovou vtipnou myšlenku: dát skupině koní na hruď tabulky s čísly, jednomu dát tabulku se sčítacím znaménkem+a jednomu s rovnítkem=a pak je nacvičit”Aby se volně v běhu přeskupovali tak, že vždycky utvoří součet. Na příklad 1+2 = 3 nebo 2 + 3 = 5. Dalo to mnoho práce”Ale Fillis to provedla měl s tím i úspěch u obecenstva. Ale mně se to nelíbilo. Byl to nový nápad”Ano”Ale nebyla v tom žádná poesie. Vítejájsemmatematiku vždycky nenáviděl. A snižovat nádherná koňská stvoření k představě, že sestavují rovnice, to mi bylo přímo odporné.”

“A které bylo vaše nejkrásnější číslo, maestro?” zeptala se Anežka.

“Nejkrásnější… Hm… Jednou jsem si odchoval čtyři mladá děvčata na krasojezdkyně. Víte, já se nespokojoval s pěstováním koní, já pěstoval i čistokrevné ženské. Je to těžší a nebezpečnější, i to mě vábilo. A jednou mi tedy štěstí přálo, že jsem měl najednou pohromadě čtyři nejluznější ženské bytosti jaké svět kdy viděl. Každá z nich měla nádherné černé vlasy, velké černé oči a rudé rty a každá se nesla ztepile jako korunní princezna. A ze všech zrovna tryskalo a prýštělo žhavé mládí. Cítil jsem, zeje na mně”Abych z tak vzácného materiálu vytvořil něco jedinečného. Nejdřív jsemje zkoušel v kvadrile v lehounkých gázových šatech”Ale to nebylo správné. Ponenáhlu jsem na to přišel. Dal jsem jim ušít čtyři tmavorudé kostýmy s dlouhými sukněmi, které se bohatě řasily na boku koně, s útlými živůtky, z nichž bílá ramena a hlava zářily jako čemeřice. Takjsem je posadil na čtyři anglické hřebce, černé jako uhel. Už to byl úžasný dojem, sukně ležely na koni jako rubínová čabraka a pod jejich přehozem byl černý kůň a bílá žena jako jeden jediný zázračný, nádherně živočišný organismus. Ale pak jsem s nimi nacvičil pomalé španělské bolero. Děvčata měla v rukou kastaněty a koně na štíhlých nohou rolničky temného zvuku. V základě to byla kvadrila — ale jaká vášnivě pathetická krása se zrodila z té čtveřice vzpínajících se hřebců a vítězně je ovládajících jezdkyň, z pohledů, úsměvů, tance a zvuků! To už nebyla krasojízda, to byla dokonalá ekvestrická báseň.”