Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Každou maličkostí, která se v cirkuse přihodila, přibývalo Vaškovi starostí i práce. Měl v první části pořadu hlavní jezdecké číslo a zakončoval první půli skokem smrti. Ke konci představení předváděl postupně medvědy, lvy a tygry, nyní si přibral ještě předchozí číslo se slony. Práce se slony byla celkem pohodlná, byli znamenitě secvičeni a na štěstí nebyl mezi nimi žádný výtržník, žádný vzpurník, který by ohrozil produkci. Vašek ovšem věděl, že co není, může být, že v kterémkoli údobí říje může se některého zvířete zmocnit zuřivost a pak se teprve objeví risiko tohoto krotitelství. Věřil však především v sebe. Nikdy nijak slonům neublížil a nepřivodil si hněv žádného z nich. To byla jeho první jistota, neboť ze všech historií o nehodách se slony si zjistil, že téměř vždy šlo o sloní mstu na někom, kdo jim způsobil bolest a křivdu. Paměť a rozmysl těchto obrů byly až neuvěřitelné; krotitelé a cvičitelé, s nimiž se setkával v Hagenbeckově obchodě, mu často vyprávěli, jak některý jejich slon i po třiceti letech poznal stájníka, který mu kdysi ublížil”A jak nepohnutě vyčkával celé měsíce”Až přišla chvíle, kdy mohl toho nešťastníka celým tělem přirazit ke zdi nebo si ho povalit pod nohy a rozdupat. To Vašek měl svůj poměr k nim jasný. Vyrostl při Bingovi, znal psychologii slonů, nikdy jim nepovolil v žádné jejich zvůli”Ale nikdy jim neukřivdil. Věděli o něm, zeje spravedlivý jako Arr-Šehir a zeje chrání od pohrom, kterých se báli. Nejhroznější pro ně byla krysa nebo myš; vklouzla-li jim někdy do stáje, přiváděla je do šílenství, v němž byli s to rozbít všecko kolem sebe a v panice uprchnout. Však také Arr-Šehir byl zázračný krysař a myšilov, uměl prutem zabít myš v běhu a stavěl na ně znamenité pasti. Ale když k stáří ochaboval, přidal Vašek do stáje párekmladých teriérů, Whisky a Brandy. První čas se jich sloni báli, jejich štěkot a ňafání je znervosňovalo”Ale když pak viděli, j ak teriéři bojují s potkany a j ak chytí každého zabloudilého hraboše, uklidnili se a dokonce je velmi milovali. A věděli, že Whisky a Brandy jsou psíci Vaškovi, že Vaška uctívají jako nejvyššího pána a že právě Vašek je učí”Aby na nové štaci prohledali každý kout, není-li někde v půdě myší dírka. Se slony tedy byl Vašek zadobře a mimo to tu byl Bingo, třímetrový kolos, nejstarší, nejmohutnější a nejmoudřejší z nich, Bingo, který zbožňoval Vašku od dětských let a poslouchal ho na zašeptání. Bingo, “černý partafír”, jak mu říkali Češi v podniku, šel vždy první a ostatní chodili v řádce za ním, jeden se druhého držíce za ocásek. Šel první”Ale vždycky věděl, co dělají ti druzí”A bylo-li někdy potřebí zřídit mezi nimi pořádek, Bingo na kývnutí zakročil. Mladí a menší dostali napráskáno chobotem, na starší a silnější šel ranou čelem do boku; a j eho údery byly tak důkladné, že provinilci úzkostně troubili o milost. Stávalo se to zřídka, že musel mezi nimi policajtovat”Ale někdy se rozdivočili ve stáji a nebylo možno je uklidnit. To bylo zvlášť, když se jim podařilo něco ukrást a schovat. Pak se v nich probudila klukovská radost z darebáctví, podávali si rychle kořist od chobotu k chobotu, kryli ji, vzpínali se a řvali. A někdy se zapomněli v manéži, když jim publikum v lóžích nastrčilo zvlášť půvabné pamlsky, zelnou hlávku na příklad nebo kytici z mrkví. Jinak měl Bingo v partě pořádek a Vašek se mohl na něho spolehnout.

Převzíti vystoupení se slony nedělalo Vaškovi žádné potíže”Ale když už je měl a když se ukazovalo, že Arr-Šehir si poleží dost dlouho, přemýšlel Vašek, co j eště s nimi provést a j ak předvádění zdokonalit. Na složité cviky neměl kdy, nejvíce denního času musel přece věnovat šelmám. Vymyslel si aspoň svůj přídavek: na potlesk přivolal Binga a Ali Babu, oba největší obry, dal přinést vysokou americkou trampolinu a sám pak batúdovým skokem přeskočil ty dvě hory masa, překlopiv se přitom v dvojím saltu.

Jeho energie se zdála nevyčerpatelná. Čím více byl Petr Berwitz zkrušen neblahým vývojem obchodů, tím houževnatěji se Vašek zabíral do vlastního řízení cirkusu. Nejmenován a nenastolen přejímal rozhodování prostou svou pohotovostí. V nejhorších letech se projevil pevný a pružný jak ocel. Když s zdálo, že se všecko hroutí, chodil Vašku mezi pokleslými a říkal s jasnou tváří:

“Ještě nám zbývá jedna věc, v níž nás nelze porazit: dělat znamenitý cirkus.”

Vašek to jen neříkal, Vašek to dělal. Od úsvitu se vrhal do práce, žádný výkon neušel jeho pozornosti, všude hledal zlepšení a zdokonalení. Cirkus Humberto měl v každém oboru mistrné lidi, kteří dávno dospěli vrcholných výkonů. Ale právě tato jistota a řemeslné denní opakování způsobily, že se všecko nějak zmechanisovalo. Pracovalo se bezpečnou rutinou, nikoli ohněm nových zápasů. A Vašek cítil, že je to třeba osvěžit novými pokusy a že v publiku přibývá lidí, které víc zajímá usilování o novotu než mistrovství ve staré formě.

To tu je na příklad šašek Hamilton. Posud ještě bezvadně dělá všecko, s čím sem přišel, i to, co zde v prvních dobách vypracoval. V dlouhém šosatém fraku a pytlových kalhotách běhá za cválajícím koněm, chytá ho za ocas, skáče na něho a padá v kotrmelcích na zem, kde se rozplácne jako žába. a když se konečně na koně vydrápe, sedí mu nad ocasem pozpátku jako zoufalá opice a publikum řičí smíchy, kdy už zase sletí. Nebo přijde v karírovaných šatech s červenou šošolkou vlasů na pleší, postaví si ze židliček celou viklající se pyramidu, vyleze si na ni, vytáhne malé housličky a hraje, hraje, hraje, jedna židle po druhé pod ním vypadne, všecko se to rozsypává a on nakonec leží v freskách rozkládajících židlí, i housličky se mu zlomily i smyčec se rozvrátil”Ale on hraje, hraje, hraje. Nebo přijde v slavnostním šaškovském úboru, poset třpytivým flitrem, tvář i celou hlavu úplně bílou”A dělá své žerty s hudebními nástroji a nakonec napodobí domácí zvířata. Kerholec to mezi Čechy pojmenoval “Na tom našem dvoře” a ředitel Berwitz považuje tu imitaci za největší zázrak. Třicet let to Hamilton předvádí a třicet let si ho chodí Berwitz od hardiny poslechnout a denně se chechtá, jak Hamilton kdáče, kokrhá, kejhá, chrochtá, bučí a řehtá. Denně ho pak při návratu popleská po ramenou a dobrák Hamilton denně říká lidem u gardiny:

“To je moje nejtěžší číslo — jenom ten flitr na šatech váží devět liber.”

Toť se ví, maličkosti se ve výstupech Hamiltonových změnily, míval přece ještě jedno číslo s divokým oslem”Ale osel zašel a Hamilton nenašel nového se stejným talentem ke kopání a kousání. Vycvičil si prase”Ale prase po letech dostalo červinku a kočové, kteří je měli zakopat, si náramně na něm pošmákli. Zkoušel to s oběma Modrovousy”Ale nešlo to pro jejich nezřízenou žravost, neboť po každé utekli z manéže k lóžím a žebrali. Nakonec vypracoval si číslo s oběma teriéry od slonů. Sestrojil si šaty na zvláštní závěr s kusem kůže vzadu pod kazajkou. Whisky a Brandy byli brzo celí diví po této kůžičce”A když se do ní zakousli, jediným škubnutím strhli celý oblek a šašek Hamilton prchal manéží v dlouhé noční košili.

Všecko se tedy s malými variacemi odehrávalo po léta stejně”Ale jaká změna se stala se samotným panem Hamiltonem! Když sňal své paruky a otřel do hadrů líčidlo, objevil se lidem v zákulisí jako předčasný stařec. Po léta už špatně trávil, jíst ani pít mu nechutnalo, v noci dostával bušení srdce, zuby mu jeden po druhém vypadaly”A zakryl-li to umělým chrupem, nemohl schovat blednoucí a pomodrávající rty. Jeho někdejší hybnost a čilost zmizela s veselou náladou, cítil se stále mdlý a unaven. Většinu dne proseděl nebo proležel a pracovat mohl jen tím, že měl každé vystoupení nadřeno takřka do krve a že byl přesvědčen, vynechá-li jen jednou, že s ním bude zle. A už se toho konce bál. Od nějaké doby ztrácel zrak a to ho naplňovalo úzkostí. Neřekl nikomu ani slova, jen Kerholcovi se svěřil, protože musel mít někoho, kdo o tom ví a kdo mu připraví jeho skokanské a padačské nářadí na milimetr přesně”Aby se při tom nezabil.