Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Vašek vzal pana Gaudeama pod paží a vedl jej kousek dál”Aby je nikdo neslyšel.

“Budu k vám upřímný, pane barone”A vy, prosím pěkně, si to ponecháte pro sebe. Nejtruchlivější stránka Cirkusu Humberto je v tom, že tento podnik nemá dědice.”

“Jak to — jste tu přece vy, v plné síle a schopnější než kdokoli jiný…”

“Ano, já. Ale já už nemyslím na sebe. Já už myslím na toho příštího.”

“Petříček?”

Vašekpřikývl a mlčel. Bylo mu najednou hořko a teskno.

“Co je s Petříčkem? Hoch je přece zdráv?”

“Zdráv je, barone”Ale není pro cirkus. Je to bázlivý hoch.

Bojí se všeho kolem sebe a nejvíce se bojí zvířat.”

A nyní vypověděl Vašek panu Gaudeamovi všecko své nahromaděné trápení s chlapcem, všechny ty marné pokusy probudit v něm trochu zájmu o svět, v němž vyrůstá”A j ak hoch vytrvale zůstává mimo”A musí-li se s tím nějak setkat, jak je pln nervosního strachu a úzkosti.

“To je divné,” pronesl po chvíli pan Gaudeamus, “váš syn a vnuk Berwitzův! Matka krasojezdkyně, babička vášnivá milovnice zvířat! Aleje pravda, že jsem se s ním nikdy nesetkal kolem manéže.”

“Neříkám,” dodával Karas, “že je to dítě k ničemu. Je to bystrý chlapec, důvtipný, přemítavý, lehce se učí, čte a píše česky i německy, možná, že z něho bude znamenitý student. Ale dědic Cirkusu Humberto v něm neroste. Kdybych věděl, že mu toto dědictví musím zachovat, dovedl bych se vzepřít Berwitzovi a zmocnit se vedení. Takto však spíš myslím na to,nebylo-libymožno si zařídit život bez toho věčnéhoježdění. Obecnou školu mu můžeme v létě nahradit”Ale kdyby mělhoch studovat, bylo by lépe, kdybychom i my se usadili na jednom místě. Ale to jsou ovšem těžké problémy.”

,Jim,” pokýval pan Gaudeamus hlavou, “v Hamburku se staví varietní divadlo. Velká budova, moderní, se všemi vymoženostmi. To by bylo něco pro vás. Je to ovšem marné, tam bude podnikatel sám ředitelem. Vy o tom nic nevíte?”

“Ne. Nemáme ani zdání.”

“Ale to jste měli vědět. Bude to přece těžká soutěž pro zimní údobí.”

“To je pěkné nadělení. Říkal jsem vám včera, že jeden náraz stačí. Možná, že to bude tohle.”

“Nu”Aspoň to nenastane hned. Do zimy nebudou s budovou hotovi. Pokud vím, nemohou začít dřív než na jaře a to vy už zase vyrazíte ven.”

“Proč říkáte, barone, vy? Proč neřeknete my?”

Baron se rozpačitě usmál.

“Vám také, Vašku, nic neujde… Nu, však jsem proto už včera přišel za vámi. Vy jste člověk, který se umí koukat nepříjemnostem do očí. Nevím, zda bych to dovedl říci vašemu starému pánu. Zestárl za poslední léta víc, než se sluší. Povídal jste, že myslíte na to, jak se zařídit bez toho věčného ježdění. Ajá vám řeknu, kamaráde, že sám už toho mám docela po krk. Každý den jiný hotel, jiná kuchyň, jiná ženská, to nemůže jít donekonečna. Moudrost stáří káže se omezit. Jeden dům, jedna kuchyně, jedna žena.”

“Snad se nám nechcete oženit?” spráskl Vašek ruce.

“A to chci,” prohlásil pan Gaudeamus sebevědomě.

Vašek se úkosem na něho podíval. Nu, na první pohled vypadal pan Gaudeamus náramně švihácky”Ale kdo se naň koukl ostřeji, viděl, že na krásné vousy i vlasy spotřebuje množství ořechového oleje”Aby je udržel bez šedin, že pleť je zblízka samá vrásečka a že oční víčka jsou už jaksi ochablá a zarudlá.

“Ožením se, kamarádíčku,” opakoval pan Gaudeamus”Anajednoujako by nabral výmluvnosti, “copakbych si taky počal? Doufám, že se nikdo z vás neoddával pošetilé představě, že si při cirkusu zahospodařím menší kapitál. Můj kapitál je mé urozené jméno. Tojsemsi šťastně uchoval až do tohoto věku — ačkoli se vám teď přiznám, že kdyby je bylo možno, jakříkají právníci, za úplatu zcizit, sotva bych teď byl víc než pouhý pan Gaudeamus.”

“Ale to je pro nás smutná zpráva, to vaše radostné rozhodnutí. Pan Gaudeamus přestane jezdit! Lze aspoň zvědět, kdo je šťastná dáma?”

“Ó, prosím, mezi námi není tajemství. Za důvěru důvěru. Paní Melanie Saxová, rozená Kurentová Vídeň.”

“Vdova…”

“Ano. Nejlepší nevěsta je vdova. Ta ví, proč to dělá. A paní Saxová spojuje zralou moudrost usedlého věku s příjemným uspořádáním jmění movitého i nemovitého. Dům ve třetím okrese, vilu ve Sparbachu, továrnu v Leopoldově, vinice v Grinzingu, tři miliony zlatých v Zemské bance. Větší nároky na její krásu a zemské vlastenectví už nemohu mít.”

“A vy budete fabrikantem?”

“Ovšem! Dost dlouho jsem se potloukal světem takřka jako lepič afiší a vyvolavač vašich kejklů. Je už na čase”Abych přistoupil k tvořivé práci a rozmnožil bohatství tohoto světa velkovýrobou.”

“To je neuvěřitelné, barone, co vy všecko v životě dokážete. Co, prosím vás, budete vyrábět?”

“Pomády, mladý příteli, pomády. Pan Sax byl vynikající odborník, dodavatel Nejjasnějšího císařského domu. Posílal císaři pánu od jeho nastoupení na trůn vždycky k vánocům koš s flaštičkami a kelímky, bylo to krémů a pomád na celý rok a zadarmo; a to víte, jací jsou Habsburci krkouni. Za pár liber oparfumovaného sádla dostal pan Sax každý rok vlastnoruční děkovací připiš a do firmy si směl dát titul Fournisseur de Sa Majesté. Od letošních vánoc budu tím Fournisseurem já. Berwitz mi to bude závidět, že budu najednou impéria! i royal. Ale já budu mít svou satisfakci. Jako důstojníka mě císař pán z Vídně vyhnal, j ako pomádníkovi mi tam bude vlastnoručně děkovat. Voilá! Vy řeknete, že je to krkolomné salto”A já vám řeknu, že pro mne je to docela pěkné saldo.”

“Inu, musíme vám blahopřát, barone, to je zřejmé. Ale nám to dá velkou starost, nahradit vaše zkušenosti a známosti.”

“Kdybych vám, Vašku, mohl radit, řekl bych vám právě po těch zkušenostech jedno: nedělejte to už jako dosud. Netahejte tu strašnou karavanu po silnicích. To se vám nemůže zrentovat. Je to drahé a především je to pomalé. Takhle se mohlo jezdit před padesáti lety. Tehdy bylo na všecko kdy. Ale teď jsem v jiných časích. Doba, kamaráde, doba je v kalupu. Já to vidím všude kam přijdu. Evropa přestává být starou, klidnou Evropou, fouká sem americké bláznění. jakživ jsem neměl rád Ameriku. Víte, mně je ohavná země, kde se měří na Fahrenheitův teploměr. Není tam o nic víc horko než tady”Ale na stupně to vypadá jako hotové předpeklí. A oni si pak z těch vysokých číslic navzájem vemluví horečku. Krásné časy tiché pohody, kdy jsme byli svobodnými pány hodin a dní a na týdnu sem, týdnu tam nezáleželo, jsou už pryč, zkaženy a nakaženy bacilem kalupu.

Svět najednou objevil čas jako zboží a počítá s ním jako v apatyce, minutu za dolar, minutu za tři dolary, minutu za pět dolarů. V poslední krisi byla odhalena cena minuty a od té doby se už ztrojnásobila. Oběd, na kterém jsem si pochutnával hodinu, musím zhltnout za dvacet minut”Abych neprodělal na čase. Ale vaši koně, Vašku, budou stále stejně poživačně chroupat svůj oves a vydrží se stejnou lahodnou pomalostí pít svou vodu, protože jsou to ušlechtilí, panští tvorové a ne otroci kursů a tempa a horečky. Vy se svým cirkusem se stále povlečete deset hodin do města, kam dnes dojede rychlík za hodinu. Za těchže deset hodin byste byl vlakem, kam vám vaše putování bude trvat deset dní. A tak se budete belhat novou dobou a spotřebujete celých 365 dní roku na něco, co byste měl vyřídit za měsíc.”