Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“Je na tom něco pravdivého, barone. Ale jak to zařídit? Jak to urychlit? Nemohu přece na cestách uštvat koně.”

“Ani byste na tom nic nezískal. Tuje jediná věc a tujsem vám chtěl na rozloučenou poradit: vzdát se koňských potahů, vzdát se silnice. Naložit celý cirkus do železničních vagónů. Nenadeženete-li si čas železnicí, projíte a prokrmíte celý výdělek.”

“Můj bože, barone, víte, co by to znamenalo? Prodat celé zařízení a začít znovu! Copakje to možné?”

“Je to nejen možné”Ale především nezbytné, chcete-li se opravdu zachránit. Musíte hledat velká města”Abyste dosáhli co největšího počtu představení”A musíte zkrátit jízdy mezi městy”Abyste co nejméně projedli naplano. Jinak to nepůjde, věřte mi to. Amerika už to tak dělá — a Kranz se na to zařizuje.”

“Kranz?”

“Ano- Už si dává dělat vagóny na slony.”

“Ale na to je potřebí zase peněz, mnoho peněz, nesmírně mnoho peněz!”

“Bohužel!” přikývl pan Gaudeamus, “to je zlo, proti kterému celé to naše slavné století vynálezů nedovedlo najít účinný prostředek.”

Vaškovi nebylo veselo, když se rozešli. Viděl, že se dostali do tísně, kde se budou před nimi kupit nové a nové překážky a oni vždy budou na ně slábi, protože se vždycky opozdí se svými přípravami. Chyba se stala tehdy před tím Švédskem, že se z přílišné počestnosti báli udělat dluh. Propásli šanci a pak už byli do dluhů vehnáni. Člověk nikdy nemá propást šanci — to také patří k jeho odpovědnosti, říkal si Vašek. Ale poučení bylo pro tuto chvíli pozdní, teď už se nedala chyba odčinit. Ztratili tempo. Teď už nemohli předbíhat dobu a připravovat si příští budoucnost. Bylo jim zápasit ze dne na den o holou existenci.

Vašek měl přitom ošklivý pocit, že se celý podnik rozsype dřív, než přijde ten obávaný náraz zvenčí. Bylo tu přec jen příliš mnoho staroby, která teď takřka najednou vyrazila na všech stranách. Chřadnoucí Hamilton, vlekoucí se Arr-Šehir, odcházející Gaudeamus, chátrající Selnicki. Neboť i tento skvělý kapelník upadal poslední dobou ve vzhledu i výkonu, ztratil svou marciálnost, chodil ošuntělý, kníry mu na odulých tvářích zplihly, pohled měl kalný a zamžený. Nepil nijak víc než dříve”Ale nesnášel alkohol, tu a tam se dočista opil. Držel se jen svou nesmírnou rutinou”Ale Vaškovi bylo jasno, že už s ním nemůže počítat, kdyby měl přeměnit Cirkus Humberto od základu. A s kým tu může ze starých pracovníků počítat? Šéf stavěčů Vendelín Malina byl bílá pára nad hrncem, Kerholec ztloustl a povoloval si a Vaškův vlastní táta, Karas Antonín, blížil se šedesátce a nejraději mluvil o odchodu do chalupy v Horní Sněžné. Ve městě je čekala zpuchřelá bouda a nová, neznámá konkurence a nad tím vším neomezeně vládl principál, kterému bylo přes sedmdesát, který nechce ustoupit s ničeho, co se tu kdysi zavedlo”A všecku tu tíseň přijímá jako nevděčnost osudu a světskou nespravedlnost k němu, Emíru bílých koní a vznešenému hodnostáři perskému i tureckému.

Vaškovi nezbývalo než mu šetrně oznámit nepříjemnou novinku s panem Gaudeamem.

“Baron odejde… Gaudeamus odejde…” opakoval si Berwitz v zamyšlení. Zdálo se, že je to věc, kterou si nikdy nepředstavil. Pokyvoval jen šedivou hlavou a opakoval znovu:

“Gaudeamus odejde… a Selnicki odejde…”

“Cože, tatínku?” vzkřikl Vašek, “Selnicki taky?”

“Dřív nebo později, chlapče. Musí. Nelze ho zdržovat. Nemá to tuhle v pořádku…”

A Berwitz ukázal na čelo.

Stalo se to včera, jakpak vyprávěl Vaškovi. Kapelník přišel ke zkoušce a div se nesvalil. Berwitz zprvu nic neřekl”Ale pak šel za ním a spustil na něho ostře, po direktorsku. Po prvé v jejich společném životě. Selnicki dlouho mlčel”Až konečně zvedl hlavu.

“Já za to,” povídá, “direktore, nemohu. Dokud tu v manéži jezdili koně a tamhle nahoře jsme měli noty, bylo to v pořádku. Ale tuhle jsem přišel znenadání do šapitó a spatřil jsem, jak manéží cválají do kruhu noty. Čtvrtky, půlky, osminky, jedna za druhou a galop.”

“To snad čtvrtky ryzlinku a osminky vermutu, ne?” křikl na něho Berwitz.

“Ne, řediteli,” šeptal ustrašeně Selnicki, “noty, veritábl noty s černou nebo bílou hlavičkou a s nožičkou dolů. Některá měla nad sebou i puntík na staccato.”

Starého Berwitze prý obešel mráz jako každého zdravého člověka, když se setká s něčím nepřirozeným. Chtěl se na kapelníka utrhnout”Aby nedělal hloupé vtipy”Ale Selnicki setrval na svém: když přijde sám do cirkusu, vidí v manéži jezdit svoje noty.

“A víte, direktore,” dodal potom, “tojekonec. Když uži muzika propadla cirkusu, to je konec. Teďpiju”Abych to neviděl.”

“Zkrátka, přeskočilo mu,” končil Berwitz svoje vyprávění, “docela se pomátl. Však to bylo taky alkoholu, od rána do noci, jak je rok dlouhý. Musíme se s ním rozloučit. Ale ty dva, Selnického a Gaudeama, j á už nahrazovat nebudu. To už si budeš muset zařídit ty, já jsem na to už starý. Až přijedeme do Hamburku, prodám konstrukci, to j e můj poslední úkol. A pak”Až budou ty miliony, uděláš si pořádek, jaký budeš chtít.”

Mladý Krčmářík a Cerha z Horní Sněžné, stavěči stanu, jedou vpředu jako švédští řejtaři, v černých širácích s vlajícími pštrosími péry, ve vysokých botách, jež jim jdou do půl stehen. Oba mají trubky od hradeckého pana Červeného”A to se tedy jejich troubení třepotá hamburskými ulicemi až za pátý roh a lidé přibíhají”Aby spatřili pestrou kavalkádu, návrat Cirkusu Humberto do zimního sídla.

Petr Berwitz je všemi předchozími událostmi zkrušen a vyčerpán. Ale teď, když se vyšvihl do sedla, když ví, že se celý Hamburk seběhne”Aby ho viděl, jak vede svou družinu, teď to s něho všecko spadlo, cítí se na svém útlonohém berberském hřebci jako velmož, nechá jej občas zatančit a občas se vzepnout”Aby ukázal, jak pouhým stiskem kolenou zvládne bujné zvíře a jak ještě přitom může krásným gestem smeknout šedivý cylindr a děkovat za potlesk davů. Anežka Berwitzová jede po jeho boku v černé amazonce, v cylindříčku se závojíčkem, hrdá, vlídná, tak něco mezi felckraběnkou a vévodkyní. Za nimi Vašek s Helenkou, krásná dvojice elegantních jezdců v loveckých úborech se svítivě červenými kabátci, jako by jeli za masterem v honbě za liškou. A za nimi nekonečný proud jezdců, jezdkyň i neosedlaných koní a pak obr Bingo, obr Ali Baba, obr Singapore, obryně Fathma, obr Jugguth, obr Sáhib, šest slonů, kteří se rozvážně plouhají městem a malýma očkama sledují hokynářské krámy s hromádkami zelí a květáku a vykládce kupců s pomeranči a melouny. A lidé se smějí, když vidí dva malé, vesele poštěkávající teriéry probíhat Bingovi mezi nohama, jako by se honili okolo pohybujících se sloupů. Je krásný podzimní den, živé barvy kostýmů se třpytí v slunečním jasu a j emný čich zvířat nabírá vzduch lehounce vonící dehtem a rybinou. Vědí již, žejeto vůně jejich zimního domova, že spějí do pohodlí a tepla stálé stáje.

Zadní vrata k cirkusové budově se do široka otvírají a letní správce stojí v nich a salutuje vjíždějícímu direktorovi. Berwitz seskakuje v prostoru za gardinou a třemi dlouhými kroky je na prahu vlastního cirkusiště. Uhrabaná manéž leží před ním jalo žlutě se lesknoucí lívanec, gradinyjsouosmýčeny, židle v lóžích otřeny z prachu, okna v přístřeší umyta. Večer se může hrát. A správce již je zde se svým hlášením. O čem referuje, jsou samé maličkosti, rozbitá okenní tabulka, nový nátěr dveří, spravená okapová roura. Berwitz jen pokyvuje hlavou: to nic, to nic; ale najednou sebou škubne a ostře se podívá na správce.