Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Vašek tedy vyprávěl, jak došlo k jeho rozhodnutí a jak pak pomalu, kus po kuse, vyprodával zvěřinec a skupinu po skupině i zvířata cvičená. Nejvíce mu v tom prospěli Hagenbeckové, kteří se ujali nenápadného prostřednictví a postupně umístili všecko za ceny neobyčejně slušné, takže tichá likvidace vynesla nakonec ještě docela pěkné jmění.

“Kam přišli sloni?” ptal se Smetana zvědavě.

“Ty koupil berlínský Kranz.”

“A vzal si také Arr-Šehira?”

“Ne, ten se po jejich prodeji s námi rozloučil. Najednou se objevil v bílých indických šatech, s bosýma nohama”A kufírkem převázaným mnoha motouzy, prohlásil, že jeho parník do Indie odjíždí, dal nám sbohem a odešel. Byl jsem rád, že vydržel až do konce, protože by byli sloni lítostí kolik dní nežrali a Kranz by hned byl za ně nabídl méně.”

“AHamilton?”

“Toho si vzali Hagenbeckové. Mají pořád plno cvičených zvířat ve stájích, sami začali s dompteurstvím a cvičitelstvím a přišlo jim vhod, že dostali člověka zkušeného a spolehlivého.”

“Ale on tam třebas bez cirkusu umře…”

“Taky jsme si to mysleli”Ale stal se pravý opak. Od té doby, co Hamilton nevystupuje, okřál a ožil přímo neuvěřitelně. Po čtvrt roce měl zase svěží pleť a jasné oči a sám si pochvaloval, že dobře spí, že mu chutná jíst a že srdce přestalo topit neplechy. Takje tam mezi tou hagenbeckovskou havětí velmi spokojen, učí tuleně balancovat míč a chytat slanečky, boxuje s klokany a předvádí udiveným pinguinům,Na tom našem dvoře'. Toho jsme, myslím, úplně zachránili.”

“A co starý pán, direktor, Berwitz?”

“Nu, s tím to je, brachu, špatné. Trochu snad lépe mluví”Ale tělo jinak zůstává na pravé půlce mrtvé. Dokud byl první odprodej zvěře nevelký, nechával jsem ho jezdit po stájích a po šapitó. Ale pak už byly díry ve stavu zvěře a zvláště koní zřejmé a on se vždycky na ně díval tak nechápavě a zasmušile, tak se těmi úbytky trápil a trudil, že jsem se dohodl s tchyní”Aby ho před hlavním prodejem odvezla. Kdoví, jak by to byl snášel”A lítost byla pro něho zrovna tak nebezpečná jako hněv. Paní Anežka to s ním svým kouzelným způsobem projednala a o vánocích a na Nový rok odjeli spolu do Belgie.”

“A Malina s nimi?”

“Sám jsem mu to navrhl. Ale Malina už byl jako duchem nepřítomný. Pořád jako by nechápal, oč jde. A když se mu konečně v hlavě rozsvítilo, dal se mi do pláče, že ho vyhazuji z Cirkusu Humberto. Utěšil jsem ho, že ne”Ale odpoledne jsem ho našel u kozla Modrovousa; držel ho kolem krku a žaloval mu, že má opustit cirkus. Dlouho j sem tomu nechtěl uvěřit”Ale Malina opravdu nechal nemocného Berwitze odjet a zůstal s námi. S námi? Ne, zůstal s kozlem Modrovousem. Nás si nikoho ani nevšiml”Ale u Modrovousa v ohrádce seděl celý den, nosil mu svoje jídlo, sám snad ani nejedl a jen mu barvil vousy a jen ho pořád objímal, že oni dva jsou nejstarší tvorové v Cirkuse Humberto. Dočista zapomněl, že už to byl třetí Modrovous, kterého jsme měli. Požádal jsem Hagenbecky”Aby nám kozla nechali až do posledního dne. Nu a pak jsme už vyprodali všecko. Kranz si odvezl i kostýmy, postroje a nářadí, maringotky od boudy odjely, personál se rozešel, boudu bylo třeba zavřít. Tu jsem Malinovi řekl, že musí i kozla odvést k Hagenbeckovým. Zavrtěl hlavou, že ne, že nemůže, že se sotva udrží na nohou. A opravdu, byl tak zesláblý, že jsme ho museli dovést na postel. Zařídili jsme mu to v pokojíku po tátovi a přemýšlel jsem, kam ho uložím”Až přijdou boudu bourat. Ale nebylo to potřebí, ráno pro mne přiběhla Alice Kerholcová, že Malina v noci zemřel. Čisťounce, tichounce, jen tak zhas. A mně, přiznám se, vyhrkly slzy. Bylo to jako vpodvečer v lese: pořádje světlo, pořád je světlo”A najednou se něco stane a je tma.”

“Tak Vendelín Malina j e v Pánu…”

“Ano- To se tak tiše zavřely za Cirkusem Humberto dveře.”

“Ale nové dveře se otevírají v domovině. Všichni se postupně vracíme domů, všichni víme, že patříme té zemi, v které jsme se narodili, že teprve tam dojdeme svého štěstí. Jen Vendelín Malina se odtrhl a nedošel. Umřel v té daleké končině. Nu, hodnému člověku je všude země lehká a špatnému bude i rodná hrouda jako cent.”

“Smrt měl věru krásnou…”

“A po smrti krásnější shledání — když mu šimlíček v nebi po česku zařehtal!”

Žlutočervené plakáty svítily na nárožích jako planoucí ohně, malé ručníkové vývěsky vyskakovaly za výklady obchodů, noviny den za dnem psaly o zaháj ení nové sezóny, lístky v předprodejích se čile prodávaly, všechno ukazovalo na slibný začátek. Jen v samotném divadle Humberto bylo den před otevřením mrtvé ticho. Ráno se sešel orchestr”Aby si letmo přehrál všecky připravené vložky, po zkoušce zapadl celý dům krom kanceláří v temnotu. Karas otec i Kerholec měli své pracovní úseky uspořádány a připraveny, také Steenhouwer byl hotov”A naj ednou jim po velkém přípravném vypětí nadešel mrtvý den. Na Václava Karase šla z toho náhlého ticha a klidu až hrůza. Stále si musel připomínat, že to jepřirozená vlastnost varietního divadla: artisté přijedou až v den premiéry. Zíta teprve nastane boží dopuštění. Každý vlak přiveze někoho, kdo bude chtít zkoušet s orchestrem, který jakživ neviděl jeho not, bude upravovat své číslo pro jeviště, po němž nikdy nepřešel, bude se zařizovat v šatnách, v nichž nikdy nebyl”A bude se chtít ubytovat v městě, kde nikoho nezná. Kapelník bude mít před sebou dvacet čísel, z nichž každé bude chtít něco, co není v notách, kulisáci budou náhle muset zápasit se spoustou nářadí a předmětů, které nikdy neměli v rukou a které všechny musí být na vteřinu a na milimetr přesně na svém místě, osvětlovači dostanou spoustu zmatených upozornění, kdy ubrat a kdy přidat, restaurační personál nastoupí a bude prostírat stoly, přinášet talíře a příbory, rachotit porculánem a stříbrem, uváděči a šatnářky budou se zaučovat, bude to hotové peklo zmatků a nedorozumění a uprostřed toho všeho musí být on, ředitel Karas, připraven ke stálým rychlým zásahům a hlavně sledovat zkoušky a z jejich kusého, náznakového průběhu si udělat jakýsi obraz skutečné produkce a podle toho během odpoledne sestavit konečný pořad. Neboť programy jsou v tiskárně jen vysazeny a očíslovány nazdařbůh, podle theoretických předpokladů a teprve zkoušky naznačí, jaký bude skutečný postup premiéry. Podle toho teprve bude nutno přeházet sazbu a tiskárna bude muset sebou hodit”Aby v sedm večer odvedla vytištěné knížky pro první večer.

Vašek měl z toho všeho po prvé v životě trému. Oh, kdyby šlo o jeho produkci, kdyby sám se měl vykoupit skokem smrti nebo jízdou v boku koně nebo převzetím neznámých dravců, to by byl Václav Karas jako z ocele. Nebo kdyby šlo o nenadálou improvisaci celého programu s jeho starými, zkušenými lidmi z Cirkusu Humberto, i to by byla pro něho hračka. Ale tady stojí před věcmi zcela neznámými, které se zítra přivalí jako smršť a mohou mu nenadále přivodit nějakou netušenou pohromu. Připravil všechno co nejsvědomitěji”Ale zítřek závisí na rychlé souhře nějakých sto padesáti lidí, kteří se nikdy v životě nesetkali. Z dvaceti čísel, které pro prvních patnáct dní angažoval, znal na vlastní oči jenom tři. Sedmnáct jich přichází jen na doporučení agentur, na základě prospektů, kritik a fotografií. V kanceláři leží jejich depeše. Osmjich přijede a chce zkoušet dopoledne, deset čísel se objeví mezi druhou a pátou hodinou, dvě čísla mohou přijet až v 6.15, to jest zkoušet až někdy po půl sedmé. A po půl osmé prý již začíná přicházet obecenstvo, které chce večeřet ještě před programem. Stihnou to všechno včas a bez pohromy?