Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“Jak se jmenuje?”

“To je to, pane sekretáři, já se to stydím opakovat. Snad jsem mu nerozuměl”Ale dvakrát jsem se ho ptal a on mi po každé řek takovou nemožnou věc. PrýBimbam…”

“Ach, BimbamBimbam?”

“Nejen Bimbam!”

“Ale to je Bimbam Bimbam.”

“Moment!”

Pan Dvořák vystrčil hlavu z vrátnice.

“Pan Bimbam Bimbam?” zeptal se toho vznešeného.

“Ano- BimbamBimbam.”

“Tak tedy jo,” křikl pan Dvořák do telefonu, napůl už z toho blázen“3imbam Bimbam.”

“Tak přece Bimbam Bimbam,” odpověděl Steenhouwer, “ať přijde nahoru.”

, Prosím, pane Bimbam Bimbam,'' vylezl zase pan Dvořák”Ale už se takneukláněl, “ráčej po schodišti do prvního pata, pane Bimbam Bimbam”A první dveře vlevo, pane Bimbam Bimbam…”

“Děkuji,” řekl pan Bimbam Bimbam vlídně a kráčel klidným, pružným krokem ke schodišti.

“Jsem Bimbam Bimbam,” představoval se nahoře Steenhouwerovi, “to první je příjmení, to druhé je osobní jméno. Do seznamů pište tedy obráceně Bimbam Bimbam a nikoli Bimbam Bimbam.”

“Samozřejmě, pane Bimbam,” usmál se Steehouwer, dívaje se s neskrývaným překvapením na vysoké čelo, krásné velké oči, orlí nos a pěkně vykrojená ústa pana Bimbama. Pan Bimbam vypadal jako starořímský senátor a to právě bylo Steenhouwerovi podivné. Neboť pan Bimbam byl nejslavnější komik let devadesátých, dvacet minut prý publikum řičí smíchy, když se obj eví na scéně. A tu stojí před ním tak, že přehodit si togu, mohl by ihned hráti Caesara.

“Váš příchod je ovšem pro nás velkým překvapením,” pokračoval Steenhouwer“ jste snad první artista, který přijíždí mimo termín.”

“Ano. Ale to je proto, že přicházím do Prahy po prvé. Ještě jsem tu nikdy nebyl. Pro mne je hrozné pomyšlení pracovat před obecenstvem, které neznám. Každé město má jiné publikum. Kdybych byl na scéně tři čtvrti hodiny, celkem by mi to nevadilo. Ale já to mám rozpočteno na dvacet minut a to nemohu ztrácet každý den pět minut na zápas s diváky”Abych je dostal do nálady. Já je musím chytit hned. Proto jedu do města, kde jsem po prvé, o týden, o deset dní dřív studovat publikum. Je to ztráta čtrnácti dnů”Ale to už musím počítat k režii. Až sem pojedu po druhé, musí se lidé hnát deset dní před termínem k podniku, ne já.”

“Nepochybuji o tom”A proto je nám líto, že už napoprvé jste nám podepsal jen na čtrnáct dní a ne na celý měsíc. To by se teprve toho využilo.”

“A co kdybych se nelíbil? Ne, vážený pane, člověk nesmí být opovážlivý. Publikum je hrozný tvor a našinec na scéně si jím nikdy není předem jist. Toť se ví, mohlo by i to být jedno, kontrakt je kontrakt a škodu by si odneslo ředitelství. Ale tak se já na to nedívám. Žádám o velkou gáži”Ale chci ji podniku vydělat. To patří k dobrému pořádku světa. Jakpakje to v Praze s ubytováním? Víte, potřebuji byt, kde mohu dupat a řvát. Jsem jinak velmi spořádaný nájemník”Ale mám jednu slabost. V každém městě chodím po vetešnících a kupuji staré hadry. Klobouky, čepice, šaty mužské i ženské, uniformy, livreje; ti hadráři mě všude považují za tichého blázna. Kdybych byl tichý blázen! Ale to já si to snesu domů, oblékám si to před zrcadlem”A když z toho vyleze nějaká pitomina, začnu řvát a skákat jako blbec. Nevím co to je. Jsem přece docela klidný, normální člověk slušného chování”Ale když na sebe navléknu cizí mundúr a on se mi líbí, vjede to do mne z těch šatů jako elektřina, najednou se cítím třebas jako hasič a už řvu, jako by hořelo. Víte, to je hrozná nátura, já se vám za ni docela stydím. Do hotelu s tím nemohu a k nervosním kvartýrským taky ne. Ale co je to plátno, když tak doma dva nebo tři roky denně hodinu řvujako hasič, vyjde z toho přece jen pět minut pro jeviště a čtyřikrát takových pět minut stačí na živobytí. Divná živnost, co?”

Steenhouwer vytáhl seznam bytů. Množství paniček z Karlina, Poříčí, z Florence se ucházelo o ubytování artistů. Byli to vzácní podnájemníci, pořádní, skromní, šetrní, nikdy nepřicházeli příliš pozdě, nikdy nezpůsobili žádnou nepříjemnost. Odespali si svých patnáct nebo třicet dní, zaplatili, naložili kufry, zmizeli ve světě a za pět nebo za deset let se najednou objevili, jako by tu byli včera”A dožadovali se téhož pokoje, téže ranní kávy s rohlíky a téže obsluhy jako tehdy.

Varietní artisté byli malá”Ale důležitá složka karlínského života a sám Karas jako ředitel od první chvíle cítil, že jsou to jiná odrůda téhož štěpu než cirkusáci. V cirkuse jeli všichni stále pohromadě, většinou spolčeni na celý život. Byla to jako vesnice na kolech, vezli si s sebou stále svůj domov se všemi jeho vzájemnými pletkami, trudy a radostmi, které vytvářely opravdové společenství. Cirkusáci byli všude doma, varietníci byli všude cizí. Neměli s kým si pohovořit, neměli krom svého vystoupení žádných zájmů, bloumali světem v trvalé zamlklosti a probudili se jen, když se setkali s jiným artistou. Pro žádnou skupinu lidí nebyl pojem “denního stolu” tak důležitý jako pro lidi z varieté. Praha, Vídeň, Paříž, Varšava, Londýn — život pro ně byl tam jenom v té a v té kavárně, jejíž adresu měli ve svém odborném listě a kde se mohli sejít s lidmi stejného cechu a osudu”Aby s nimi vedli věčně tytéž hovory o j ízdních řádech a celních prohlídkách, o ředitelích a kapelnících, o tom, který společný známý byl kde v kterém programu a kde nastala nějaká změna ve firmě, jak říkají společenství aspoň dvou jevištních umělců. V tomto trudném, studeném a samotářském životě byl každý dočasný byt velkou a důležitou událostí. Hotel byl pro ně stejné poustevničení jako ostatní život a byl jim i drahý, kdežto byt v rodině jim dával za menší peníze i kousek prostého lidského styku, kousek životního tepla. Notýsek s adresami bytů byl cestovní nezbytností každého z nich, nazdařbůh si do budoucna zapisovali každou informaci o kvartýrských kteréhokoliv města v Evropě”A když zůstali u kavárenského stolu nebo ve vlaku sami, byla to jejich věčně poutavá četba. Jedny zápisy jim budily vzpomínky na někdejší pobyt a jiné rozpoutávaly představy o příštím pohodlí a blahobytu.

Někteří j ezdili se svými manželkami, které však byly postiženy stejnou nostalgií života bez kořenů a bez domova. Část jich měla aspoň j eden kout ve světě, do něhož se v letních měsících vracela k osvěžení a odpočinku. Nehůř na tom byli ti, kteří se oženili s artistkou a z nějakého důvodu nemohli s ní utvořit firmu, ba ani být v témž programu. To postihlo i švýcarského konservatoristu Ludvíka Wáchtra, který jednoho dne shledal, že má mnohem větší úspěchy jako komik na scéně než jako druhý houslista v orchestru, dal si směšné jméno Bimbam Bimbam a začal jezdit světem jako clownský humorista. Na jedné štaci se zbláznil do krásné Chorvatky, která předváděla volnou dresuru foxteriérů. Vzali se a jezdili spolu”Ale po čase se museli rozejít. Její psíci se tak zamilovali do svého veselého pána, zeje paní Wáchtrová nemohla zvládnout. Pokud byl Bimbam Bimbam někde v zákulisí, pracovali foxteriéři nepozorně a nedbale; když měl sám své vystoupení, řvali v klecích a dobývali se k němu, že byli z toho úplně uštvaní. Paní Wáchtrová se pokusila nejbláznivější z nich vyměnit”Ale nebylo to nic platné, přítulnost k panu Wáchtrovi působila jako nákaza na každé nové zvíře ve smečce.