Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Některý den mu to všecko ještě nestačilo. Vyčkal v portýrce u pana Dvořáka”Až všichni odevzdali klíče svých skřínek a dveří, popřál jim i panu Dvořákovi dobré noci a vyklouzl ven, dolů na Poříč, do Bílé labuti. V letních měsících tamještě zastihl zahradní koncert kapely 102. pěšího pluku, v zimě si našel místo mezi poříčskými sousedy v předním táhlém kvelbu restauračním. Byli to starší zazobaní živnostníci a obchodníci z okolí, pekař, brašnář, konfekčník, čepičář, železní, jakjetaknahromadila ulice, zachytávající nával venkovského lidu. Některý z nich byl i domácí pán a všichni tu při trunku hořkého ležáku s hustou bílou čepicí spokojeně přemílali pražské sensace. Tehdy to byli ponejvíce zprávy o chystané výstavě; to bylo plno řečí o tom, co se tam připravuj e, j aká kolosální produkce j e Průmyslový palác, celý ze skla a železa, jakou za ním inženýr Křižík chystá fontánu, co tam bude všelij akých pavilonů, vždyť i tuhle karlínský Srnec, speditér, se chlubí, že tam bude mít dva”A je z toho celý jelen. Ale hlavně si tu ti popiječi libují, co tam bude pivovarských pavilonů, restaurací, ochutnaváren, vináren a uzenářských i lahůdkářských kiosků, i turecká kafírna tam bude i bodega a dva Češi z Brím prý tam zařídí pravý American bar s černochy, takže Pražáci, doufejme, žízní nezajdou a budou mít celé léto kam chodit.

K tomuto stolu starousedlíků tedy přisedává Antonín Karas”A on, který nikdy nebyl příliš řečný, tady po šech starých zkušenostech rozvazuje, vykládá sousedům o cizích městech a zemích, jak se kde jí a pije a jaké jsou ve světě všelijaké ženské. Tu si ti poříčští zouové rádi ještě sklenici nebo dvě přidají na takový zajímavý rozhovor s panem inspektorem, člověkem scestovalým; a rozkuráží-li se trochu, jdou to ještě dorazit naproti k Buckovům nebo k Rozvařilo vům, za zpěváčky, kteří mají sice již po programu”Ale za pár piv rádi dají něco k lepšímu.

Tak si Antonín Karas, zedník, užívá krásného životního podzimu, konečně mezi svými, konečně mezi Čechy. A starý Kerholec jen na něho závistivě hudruje, což jemu se žije, Karasovi, když je sám”Ale kdyby tak měl ženu a tři hladové kluky, to by se musel jinak uskrovňovat. A Karas se škvíří, jak to na sekáče placmistra dolehlo: s kolika ženskými ve světě frajeřil”Až ho tuta zrzavá skřípla, ta ho dostala pod komando a pod pantofel; když si někdy přece jen odskočí na pivo, zouvá si už u karlínského viaduktu boty a doma po pavlači se šourá o špičkách. Ale kluci už mu rychle dorůstají, hezcí hoši to jsou, vysocí, urostlí, po mámě Engličance. A hodní hoši to jsou, do cirkusácké práce šli vždycky jako diví. Nejednou na ně Karas koukal, že lítají po šapitó jako kdysi Vašku v novém a hned trojím vydání. Však je tady i Vašek měl rád a poctivě je všemu učil; asi mu, chudákovi, bylo teskno, když proháněl manéží Kerholčata a jeho vlastní Petřík byl zalezlýu strýce Franse s knížkou. Ateďužjenejstarší z nich, František, Ferenc, po kmotru Vosátkovi, fit a na jaře půjde s cirkusem Henryho do světa. Sám si to místo našel a rodiče ovšem souhlasili, u Kerholců nevládla žádná sentimentalita. Za rok půjde k cirkusu druhý, Karel”A po dvou letech třetí, Honza. A Petříček Karasů bude zatím pilný student, osm let gymnasia, čtyři léta university, pak snad na rok někde jako volontér a pak už se postaví sám do života. Tak aspoň počítá jeho táta. Celkem se mu to kryje se smlouvou v divadle. Až bude o Petříčka postaráno, budou rodiče volní a mohou se vrátit ke kočovnému životu a obnovit zase Cirkus Humberto.

Václav Karas ví, proč občas tyto výhledy v domácím hovoru rozpřádá. Musí nějak utěšit Helenu, která v Praze, v té milé, srdečné, vlahé Praze začíná chodit jako bez ducha. Vašek chápe dobře, co se v í děje, rozsypal sejí překrásný domeček z karet. Najednou zmizelo všecko, co milovala, rodiče, přátelé, cirkus, koně, zvířata, maringotka, publikum, potlesk a ovace. Místo vábného putování světem najednou je připoutána k městu, kde většinou slyší cizí řeč. Z praktických důvodů si vybrala byt nedaleko Varieté, naproti v rohovém domě u dráhy. Hezký byt sám o sobě”Ale jednou frontou oken jde proti šedivému pilíři železničního viaduktu. Celý den se tu dívají na kamenné kvádry, nad nimiž se jim nahoře občas vynoří obrys lokomotivy a vagónů. Utěšovali se předem, že pohled na jedoucí vlak je cosi veselého a příjemného, — kolikrát na svých zájezdech mávali z vozů a s koní rychlíku, který se s vlajícím rachotem řítil podél jejich cesty! Ale zde, běda, brzy poznali, že ve městě je to něco docela jiného. Vlaky se jim před okny valily zpomaleně, zesilujíce rachot kol a úpění kolejnic. Závoje dusivých dýmů, protkaných mastnými sazemi, snášely se do ulic a v noci hřmělo temné dunění spáčům do snů jako stále opakovaná hrozba. Den za dnem, noc za nocí se tu sunuly řady špinavých vozů s mechanickou pravidelností, rozdělujíce čas na úseky bezútěšné marnosti. Helena Karasová byla v tomto prostředí zachvácena neúkojným steskem. Ani úspěchy jejího muže”Ani šťastné vyváznutí z rodinné katastrofy”Ani srdečná oddanost Alice Kerholcové nedovedly ji vzpružit”A Vašek tedy v ní podporoval to poslední, co ještě udržovalo její vůli: vědomí povinnosti k dítěti. A jako sladkou odměnu za dlouhou zkoušku trpělivosti dával jí na konci té lhůty znovu zazářit nejsladší pro ni vidinu, Cirkus Humberto.

Jemu samotnému proběhla první sezóna jako voda náhonem. Přes to, že teprve sbíral první zkušenosti stálého divadla, měl program za programem stále přitažlivý a obliba, kterou si získal šťastným nástupem, zůstávala mu věrna. Divadlo obsáhlo půl třetího tisíce osob a ceny byly vysoké, lóže stála celé čtyři zlaté. Polovina j eho večerních představení vynesla vyprodaný nebo téměř vyprodaný dům, odpolední pořady o nedělích byly vyprodány vždycky. Pan Achilles Breburda, který měl své zkušenosti, gratuloval mladému řediteli a horlivě uznával jeho obratnost v sestavování poutavého repertoáru. A Frans Steenhouwer si mnul ruce, když účtoval vysoké příjmy pokladny i stoupající podíl z výnosu restaurace. Kdyby se to udrželo, bylo by Varieté Humberto zlatý důl.

Ale j eště sám závěr prvního rokuj e poučil, zej ejich možnosti něj sou nekonečné. Přes rady Breburdovy chtěl Vašek pracovat až do konce června. Pražští jeho přátelé ho v tom utvrzovali, slibujíce mu nový vydatný zdroj příjmů v nesčetných cizincích, které do Prahy přivábí zemská výstava. Zatím však od chvíle, kdy se výstava otevřela a kdy se Praha octla v horečce svých slavnostních dnů, návštěvy ve Varieté silně ochably. Všecko se hrnulo jenom na výstavu a zůstávalo tam až dlouho do noci.

Bylo to jako jedno veliké národní opojení. Sto let práce a vývoje České země stálo tu na odiv v tisícerých exposicích a ze všeho toho bohatství tvorby a výroby rostla bezpečná jistota nového příštího rozmachu. Lidé byli omámeni velkolepostí a mnohostí podívané, byli uchváceni ruchem, který se na výstavišti rozvíjel, radovali se ze slávy, která se na Prahu snesla. A nemohli se večer rozloučit s výstavou, dokud nezašli k barevným zázrakům tryskajících a padajících vod, kde se jejich nadšení z krásy a velikosti slilo s citovým dojetím a uvolnilo si ve vlahé letní noci zpěvem vroucí písně Tylovy.

Výstava, výstava, výstava bylo jediné heslo města i země. Všechno bylo obráceno tam ke Královské oboře, všechno žilo radostným rytmem výstavní slávy. I ti národní zpěváci v lidových šantánech se přizpůsobili mocnému proudu. Kuplet mladého kandidáta medicíny Prágra stal se vůdčím motivem všech výstavních radovánek: “Vždyť jsme jen jednou na světě… mládí a láska odkvete… stáří přichází kvapem vstříc… tak mladí senesejdemvíc!”