Эдуард Басс - Cirkus Humberto

A ti, kteří chtěli této mladosti užít, zpívali si nejnovější odrhovačku:

Kdo máš prach a nejsi čápek a miluješ legraci, zajdi sobě na výstavu po té denní štrapaci…

A večer jim všechny kapely ve výstavních restauracích a vinárnách musely znovu a znovu hrát Šeborův pochod: “My jsme páni od fontány…” Kuplet, který se stal hymnou.

Výstava žila”Ale co nebylo v jejím ohnisku, pohasínalo. Také Théátre Varieté Humberto na kraji Karlina zůstalo bez návštěv a Václav Karas doplatil na ten pokus vydatnou částkou svého zisku, pak na něj po prvé dolehlo, co dosud za celého života nepoznal: neměl co dělat. První týdny se pokusil užít světa jako ti druzí. Denně putovali s Helenou na výstaviště. Ale to bylo příliš málo pro jejich energické povahy. Dali tedy Petříčka do opatrování dědečkovi Karasovi, který s ním odjel na prázdniny do Horní Sněžné. A Vašek s Helenou se pustili na cestu Evropou, hledat v lázeňských městech letní divadla rozmanitostí a na různých místech roztoulané cirkusové podniky a vyhlížet v nich nové neznámé síly pro příští pražské programy.

Mohutné fanfárové marše dští trioly do nástupu siláckých atletů, překotné kvapíky ubíhají pod kmitem zlatých kuželů a pod perlením barevných míčků ekvilibristických čísel, valčíky se touživě plouží tmou a ovíjejí marnivou krásu žen na scéně, polky skočmo uvádějí padavé a potácivé komiky, italské, španělské”Americké rytmy plní vzduch i sluch dráždivou směsí exotiky od všech oceánů a česká starosvětská sousedská či obkročák tvoří srdečně domácké výplně všeho toho nevídaného a neslýchaného. Baculatý pan Pacák zná svou věc a čeští muzikanti podjeho taktovkou sviští smyčci, troubí a budou, bijí v kotle, bubny i strmen se vší tou zpěvně melodickou i tanečně rytmickou vášnivostí, která pulsuje krví lidu, z něhož vyšli.

Václav Karas teprve nyní poznává, co je to orchestr; a třebaže i zde se hraje většinou kapelnická hudba, bývalý cirkusák vnímá šelest houslí a viol a broukání bas jako neznámou rozkoš. Často usedá v zatmělé lóži a dává se unášet melodiemi z orchestru víc než výkonem na jevišti. Hraje to v něm jako v tanečníku a jeho procvičené tělo bezděky odpovídá hudbě a chtělo by vytvářet nějaký pohyb podle jejího svůdného rytmu. Na scéně vidí často artisty, kteří umějí znamenitě svou věc”Ale jsou jako hluší k skladbě, kterou jim k tomu orchestr hraje. Tupě jdou od triku k triku, zatím co hudba jim dává plavné přechody a naznačuje, jak by šlo vše uvést do rytmického proudu. Karase bolí taková lhostejnost k hudbě jako urážka; harmonický soulad pohybůjejžv něm vypěstoval Achmed Romeo, je sám v sobě hudební a hudbu cítí jako své povznesení a umocnění. Karas má pocit, že by dovedl přímo z hudby tvořit zcela nové sestavy. Jak by to bylo krásné, kdyby mu orchestr stále hrál určitou melodii a on by při ní zkoušel skoky a piruety tak dlouho”Až by splynuly s hudbou v dokonalou skladbu!

Na takové sny však teď nemůže myslet. Není už výkonným umělcem. Je to jeho denní bolest, tak mu samo svalstvo touží po práci a činnosti. Nerad by ztratil, co uměl, vždyť neví, nebude-li se jednoho dne vracet do manéže. Proto přichází denně časně ráno, k velkému údivu pana Dvořáka v portýrce, v ředitelně se převlékne do trikotu a běží opuštěným divadlem do zákulisí, kde si postaví trampolíny, přivleče žíněnky, zavěsí kruhy a hrazdy a hodinu půl druhé cvičí všechny staré cviky a triky. Někdy tam přichází táta a někdy Kerholec; ti dva staří cirkusáci jsou jediní svědci toho, že někdejší slavný Vašku neztrácí ještě nic ze své síly a dovednosti.

Ale sídla v pytli neutajíš a gumový míč tak nebo onak prozradí svou pružnost. Dopoledne sem přicházejí cvičit Kerholcovi hoši a také artisté angažovaní v běžném programu potřebují si denně utužit tělo ranní zkouškou. Zasedlý, holý prostor jeviště se svinutými prospekty a odtaženými závěsy se mění v tělocvičnu jednotlivců i skupin, někdy jsou tu i hrazdaři, kteří si roztáhnou síť nad prázdným hledištěm a nahoře v přístropí se pak vznášejí volným komíháním i odlety z nejvyššího švihu. Karas není ředitel, který by lhostejně šel mimo tento pracovní ruch. Tisíckrát víc než korespondence, návštěvy a vyjednávání vábí ho podívaná na heroický zápas artisty o dokonalost. To je jeho svět a tam je ochoten prožít denně kolikhodin, které mu probíhají jako chvíle radostného vzrušení. A jak je sám v sobě pln kypivých sil, nedovede být pouhým nezúčastněným divákem; u Kerholcových hochů se uplatňuje jako učitel a cvičitel a odtud je jen krůček”Aby bral podíl i na zkušební práci ostatních. Všichni ti atleti, specialisovaní na určité vrcholné výkony, mají nedůvěru k laiku i soupeři. Zde prožívají vzácné překvapení, že jejich mladý ředitel není laik, nýbrž sám výtečný atlet akrobat, který umí kdykoli shodit kabát a protočit vzduchem dvojí salto mortale. A je to ředitel, nikoli konkurent; s takovým člověkemje jim radostno si pohovořit, jemu se mohou svěřit s novými myšlenkami, o jejichž provedení jsou ještě sami u sebe na pochybách. Všem jim je Václav Karas znamenitým rádcem a pomocníkem. Ochotně se zamýšlí, j ak by bylo možno uskutečnit nový trik, dívá se znalecky na první nejasné pokusy, radí v rozběhu, v odrazu, ve chvatech, upozorňuje na závady, odstraňuje estetické nedokonalosti, přivádí každého k hladké, plynulé výstavbě výkonu. V druhém roce j eho ředitelování mění se už Varieté Humberto ve velkou zkušebnu nových nápadů a on sám se stává důvěrníkem, přítelem a mnohdy i trenérem nejosvědčenějších artistických hvězd. Když míjí měsíc jejich smlouvy, loučí se s Prahou velmi neradi; kdepak se jim vyskytne podnik, který se jim takovým způsobem dá k dispozici?

Také Karas je vždy rozlítostněn, když odjíždí číslo, které za jeho účasti dospívalo už skoro k novému výkonu a jehož konečný, vítězný úspěch nebude již sám vidět. Hovoří často s těmi prostými lidmi o tom, jakáje to škoda, že artisté nemají možnost vypracovat si v klidu a v bezpečí nové číslo, že všechna příprava se protahuje věčným přejížděním a nestejnými podmínkami v různých podnicích. Zatím se mu blíží doba letní přestávky s mrzutou prázdnotou celých čtyř měsíců zahálky. A právě pomyšlení na hrůzu nuceného odpočinku přivádí jej knápadujejž zprvu jen taknezávazně nadhazuje”Alejenž má netušené živou odezvu: Václav Karas uvažuje o tom, neměl-li by v létě přeměnit své divadlo ve skutečnou cvičnou a zkušební síň artistů všeho druhu, kteří by si zde mohli vypracovat nová čísla nebo vylepšit stará pro příští sezónu. Museli by ovšem za pronájem jeviště přispět nějakou částkou k úhradě režie, na nájem, světlo, pomocný personál. Rozpočty Steenhouwerovy ukazují, že by to byly poplatky nevelké”Ale při větší účasti přece jen výnosné. Karas tedy zkouší s tím u jednotlivých firem běžícího programu”A hle, zájem se ihned ozve, ba někdo to vítá s velkým nadšením. Tři odpůldne porad se Steenhouwerem stačí”Aby se vypracovaly určitější podmínky”A do týdne rozesílá kancelář zbrusu nové prospekty po všech artistech Evropy. Do tři neděl je jasno, že to byla šťastná myšlenka. Se všech stran docházejí dotazy nebo už i objednávky. Koncem jara je definitivně rozhodnuto: Varieté Humberto se od l. června do 30. září mění v artistickou cvičební síň, kde si atleti”Akrobati, clowni, dresíři zvířat i lidé mnoha jiných kategorií mohou za určité paušály zajistit skutečné varietní jeviště se vším příslušenstvím a po případě i s orchestrem k svému přípravnému studiu.