Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“Má zlatá Milico,” řekl jí jednou Bimbam Bimbam, když se psi vydrali nějak z košů a vřítili se vprostřed jeho čísla na jeviště, “nedá se proti tomu nic dělat — já mám patrně vyslovený fox appeal!”

A na vahách mezi manželstvím a psíky rozhodli se po artisticku pro psíky a dali rozkaz agentuře”Aby je rozvedla. Od té doby se Bimbam Bimbam setkal se svou Milicou a jejími foxteriéryjen tenkráte, když měl nastoupit do neznámého města. Ze čtrnácti dnů, které si uvolňoval pro ohledání publika, čtyři věnoval návštěvě u své paní.

“Pořád je to hezčí,” říkával spokojen, “než manželství krotitele Barona s krotitelkou Irmou Condé. Ti se vzali z čisté dompteurské vášně. On má čtyřiadvacet tygrů, ona má dvacet lvů. Snili o tom, jaký to bude harmonický život”Ale do svatby se ještě nenašlo varieté, které by do jednoho programu angažovalo čtyřiačtyřicet bestií. Člověkmíní a němá tvář mění.”

Pan Bimbam Bimbam byl na rozdíl od většiny artistů znamenitý společník, přívětivý, hovorný a dětinsky veselý. Chodil vznešeně, vypadal majestátně”Ale když cítil, že se po něm lidé dívají a že si šeptají, co je to asi za znamenitou goethovskou osobnost, najednou si nasadil klobouk napříč, ruku strčil za vestu a rázem jim udělal z Goetha Napoleona. Rád si poklábosil s personálem a zvláště pan Dvořák v portýrce byla jeho oblíbená denní zastávka. Jednou si všiml, že pan Dvořák volá z vrátnice své pozdravy ještě dřív, než se přicházející objevil u dveří nebo u okénka. Pan Bimbam se ho zeptal, jakto dělá, že o každém předem ví”A pan Dvořák se mu přiznal, že si navykl rozpoznávat všecky domácí lidi podle kroku. To bylo něco pro pana Bimbama; za tři dny už šel po schodišti týmž lenivým, šoupavým krokem jako Steenhouwer a hrozně se chechtal, když se z portýrky ozvalo:

“Dobrý večer, pane sekretáři!”

Velmi byl pan Bimbam překvapen, když se setkal s ředitelem Karasem. Vrtěl hlavou, jakje poměrně mlád”Ale ještě víc byl udiven, když v něm poznal člověka z praxe, který sám opravdu mnoho dovedl.

“Vy jste bílá vrána, direktore,” říkával Vaškovi, “ředitel, který něco umí, ten už bude pomalu existovat jen ve vykopávkách. Kam člověk přijde, všude je rozvalenjen pan podnikatel se svou spekulací a vedle něho bývalý obchodní cestující jako odborný ředitel. Jejich první starost je mít kožich a cylindr a prsteny a těžké cigáro v bílé špičce a vypadat něj ak prominentně. To j e vám až komické, j ak teď člověk natrepí pořád týž typ a tentýž předstíraný tyátr. Za mých mladých let bývali direktoři lišáci, všelij ací bývalí šlej fíři z j armarku, ohromná sorta tažených chlapíků, v kterých se člověk hned nevyznal a s kterými si musel chvilku pohrát, než jim přišel na j ejich chytristiku. Ale v každém z nich něco bylo. Kdežto teď ani člověk nemusí zaťukat a už to duní prázdnotou. Zato dělají figuru. Figuru přede mnou, který bych jim předvedl milion figur, každou jinou! Jen figuru té slavné dnešní prominentní osobnosti bych jim nedělal, to by bylo pod mou důstojnost! Tomu se učí až každý agent s vázankami, jak si má sednout a povytáhnout kalhoty, j ak si má nad stolem promnout ruce, j ak si má uhladit vlasy, j ak se má tvářit unaveně nebo lhostejně. Věříte, že j sou už direktoři divadel a cirkusů, jejichž největší pýchou je, že byli jmenováni komerčními rady? To je ta hrůza nové doby: tadyjde chlap beze zbraně mezi tygry, tady jiný letí vzduchem třicet metrů nad zemí a jiný žonglíruje osmdesátikilové koule a nad tím vším leží roztažen pan komerční rada, který před deseti lety zkrachoval s prádlem nebo s dutinkami na cigarety. Věřte mi, vy jste bílá vrána”Ale jen se proboha nepočerňte. Vy jste přece dost silný sám za sebe”Abyste nemusel nabírat alury prominentní osobnosti.”

Čím více pan Bimbam poznával Vaška ve všech způsobech jeho jednání, tím více byl jím nadšen.

“Váš synovec je v nejkrásnějším rozběhu,” říkával důvěrně Steenhouwerovi, když se trochu zasvětil do domácích poměrů, “vydrží-li, bude Varieté Humberto rájem artistů a světovou slávou vašeho města. Všecko se dnes řítí do humbuku, on věří práci. A věří lidem, to ani on sámneví, co jim dává. Většina lidí je z dobrého materiálu”Ale neví o tom. Teprve když cítí důvěru, poznají, že s tím dobrým, co v nich je, mohou taky dobře hospodařit.”

Večer však byl pan Bimbam Bimbam málomluvný a skoro nezvěstný. Potuloval se pořád po hledišti tísnil se o přestávce v kuloárech a druhý den přicházíval do ředitelství a jen vrtěl hlavou.

“Podivuhodné obecenstvo,” říkal, “já si s ním nevím rady. Všude, víte, má publikum něj aký určitý, výrazný charakter, něj akou dominantu. Někde je od základu veselé a rozpustilé. Někde je těžkopádné a nechápavé. Někde je dětinské a prostomyslné. Tomu se člověk může přizpůsobit a podle toho nanášet barvy. Ale tady je to všecko nějak složitější. Ti lidé přicházejí sem do zábavního podniku jako s trémou. Jako by nevěděli, co je čeká. Jsou zaražení, jsou chladní, člověk by si někdy zoufal, jaký je to led. Ale přitom jim nic neujde, všecko vidí, i chybičku i dobrý trik, všeho si všimnou a všecko ocení. A pomalu se dostávají do varu. Nevím ještě čím”Ale myslím, že muzikou. Nejen tou, která se hraje v orchestru. Je ještě jiná muzika, ta, o které se nepřednáší na konservatoři. Víte, každá dokonalá věc je svým způsobem muzikální. Ti lidé zde to nějak vnímají, protože docela zřejmě vidí, jak se rozzáří, když se něco dokonalého provede. A pak je v nich také šelmovství. Dovedou se smát”Až slzí. Nevím, jak to všecko spojit. Řekl bych chytrost a dobré srdce”Ale to je těžko určit jen tak ze vzduchu. Ale povím vám, že pan Bimbam Bimbam má s tím starosti. Myslím, že bude nejlépe, když pan Bimbam Bimbam před těmito lidmi zanechá spekulace a bude prostý a lidský.”

Pak přišla chvíle, kdy Bimbam přestal filosofovat a zalezl do své šatny”Aby se soustředil. Večer se objevil změněn v groteskně směšnou figuru, tlachal pošetilosti, padal a potácel se, maličký lidský červíček, kterému se přihodí padesát nehod v pěti minutách”Ale který pořád vytrvale pokračuje ve svém. Lidé v hledišti zrovna třeštili smíchem a sympatiemi. Bimbam Bimbam se stal heslem dne a připravil divadlu Humberto patnáct vyprodaných představení.

“Co tedy pro příští rok? Zavážete se nám na celý měsíc?” ptal se ho Václav Karas, když se program končil.

“Ano,” plácl pan Bimbam Bimbam do nastavené dlaně, “a stačím-li si vymýšlet nové věci, chtěl bych tu být každý rok. Pracovat pro toto divadlo a pro tohle publikum!”

Nejspokojenější v novém prostředí byl snad Antonín Karas. Jeho první čin byl, že před prahem ředitelny, než do ní vstoupil, vyňal portmonku a těžkými prsty z ní vylovil papírek. Rozbalil j ej: byl v něm lesklý dvacetifenik. Ten dvacetifenik, jejž Vašku dostal, když po prvé nosil lvíčata. Nyní vytáhl Antonín Karas z kapsy kladivo a hřebík, poklekl a památný ten penízek přibil pro štěstí na práh. Pak teprve vstoupil do vnitř.

Divadlo byla haluzna nesmírná”Ale jemu se měnilo v rodnou chalupu. Prolezl je od půdních trámů až do sklepů, proklepal zdivo, prohlédl maltu, omakal nátěry, přezkoumal kliky a zámky, kohoutky a pípy a už viděl plno věcí, které bude nutno kus po kuse vyspravit. Večer přeletoval jak ostříž mezi šatnářkami a biletáři, kolem bufetu a restaurace, mezi pokladnou a orchestrem”Ale ve dne byl z něho ten starý zednický fuškář a melouchář, který pořád měl kde co vylepšovat. Na zimu by byl nejraději ucpal všechna okna mechem, naštípal dříví, ovinul pumpu slaměnými provazci a do kotců na dvoře strčil krmníka; to však v divadle nešlo a Karas si své venkovštější radosti našel ve Smetanově mlýně. Dvakrát třikrát v týdnu si tam zaskočil”Aby si popovídal s Burešem o starých časech. Ale to nešel nahoru do měšťanského salonu pana otce, kde se blyštil empirový nábytek se starými hodinami s orlem a zeměkoulí, s porculánovými soškami a vázami, s rytými sklenicemi a s podobiznou Smetanových rodičů v miniatuře na slonové kosti, ve voskovém reliéfu pod sklem, v černých stříhaných siluetách a v blednoucích daguerotypiích. To si raději zašel dozadu do mlýnice tohoto starobylého mlýnu hřebenáče a ponenáhlu jako starý sekerník opravil kobylici, vylepšil lub a zavěsil pod koš nový korčák. Od rána do noci měl tak pořád co dělat; a když se na jevišti objevilo poslední číslo a šatnářky se připravily na závěrečný ruml a biletáři se rozestavili u všech východů”Aby je včas otevřeli a zahákovali”Antonín Karas vklouzl na svou reservní židli v orchestru a znamenitě si na rozloučenou s bohatým dnem zatroubil Pochod Cirkusu Humberto.