Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Václav Karas je šťasten, nejodpornější údobí prázdnin se u mění v pracovní sezónu, na kterou se těší víc než na aranžování vlastních programů od podzimku do jara. Zkušenosti prvního léta stačily”Aby o rok později byl po celé prázdniny “vyprodán”. Stovky ramenatých, zamlklých cizinců přijely postupně do Prahy”Aby tu tři neděle, měsíc nebo i dva den za dnem “dřely” své příští vystoupení. Rozvrh hodin v kanceláři a u vrátného ukazoval od rána až do noci, pro koho je divadlo v tu či onu chvíli zamluveno. Nejslavnější esa programů se tu objevila v negližé, soustředěna jen na ty malinkaté problémy, které rozhodovaly o budoucím úspěchu. Většinou šlo opravdu o nepatrné rozdíly výkonu”Aby byl zcela zdařilý. Byl to zápas o setinu vteřiny v čase, o milimetry v prostoru, jimiž se teprve dosahovalo vrcholné dokonalosti. Ale týdnů a týdnů bylo potřebí, než se objevil a zajistil správný fortel, který umožnil, že se vše přesně povedlo.

Pražské Théátre Varieté Humberto se stalo světoznámou artistickou institucí. Dvě nebo tři divadla v Evropě se pokusila napodobit šťastnou Karasovu spekulaci”Ale selhalo jim to, i když nabízela nižší sazby. Artisté se táhli za Karasem, protože v Praze měli krom jeviště k disposici i jeho nevyčerpatelnou ochotu dobrého kolegy, jeho technické znalosti a jeho zkušenosti ředitelské. Od měsíce k měsíci se během let vybrušoval jeho kritický pohled na hodnotu výkonu, že rozuměl na scéně i věcem, které byly zcela vzdáleny jeho vlastní činnosti”A bezpečně vyznačil jejich přednosti i nedostatky. Stalo se několikrát, že se vyskytl ješitný a domýšlivý artista, který se urazil nějakým jeho upozorněním. Všichni ostatní však oceňovali, že pracují a zkoušejí před očima znalce, který má na mysli celkovou dokonalost a harmonii jejich vystoupení. Václav Karas se jim čím dál tím více stával svrchovanou autoritou, jejíž výroky se přijímalyjako závazný soud. Karas naopak měl v létě před sebou výkvět nejctižádostivějších umělců a mohl si s dokonalou jistotou zajišťovat znamenitou pestrost i hodnotu svých zimních programů. Pražané i venkovští návštěvníci z Čech, kteří se hrnuli do jeho divadla rozmanitostí na zábavnou podívanou”Ani netušili, jaké mezinárodní slávy se Praha ve světě varietních umělců domohla. Být angažován v pražském varieté znamenalo samo o sobě prvotřídnost. Pracovat zde bylo doporučení, prolongace byla jako signum laudis. Karas se v plně mužném věku stával legendární postavou, o níž se s úctou a obdivem mluvilo na všech artistických štacích. Pro tisíce menších lidí varietního a cirkusáckého světa začlo být snem jejich života”Aby také jednou byli angažováni ve Varieté Humberto pod ředitelstvím Václava Karase.

Byl v Praze člověk, který s velkým obdivem oceňoval vzestup, jejž Karas divadlu přinesl: pan Achilles Breburda, traktér a hoteliér. Zápasil s tím pět let a nevyhověl, proto mu tím více imponoval muž, který to dovedl od prvního vkročení. A Breburda měl proč zářit. Za prvé mu Varieté nyní znamenitě vynášelo. Za druhé slyšel všude samou chválu a vysocí páni ve sněmu najednou mu gratulovali k požitkům, které jim nové ředitelství jeho podniku připravilo. A za třetí Karas pamatoval na “speciální gusto” bratří Breburdů a měl v každém programu nějakého”krále svalstva”, s nímž se Breburdové mohli změřit v řeckořímském. Mívali na zákulisní žíněnce velké úspěchy, úspěchy tak nápadné, že si Karas začal na to dávat pozor. Brzo tomu přišel na kloub. Vrchní číšník Šebele, který jim soudcoval, upozornil každého siláka hned po příjezdu, jaký je koníček pánů Breburdů. Kdo s nimi zápasil, měl se ve varietní restauraci znamenitě. Ale kdo to dovedl s nimi prohrát, ten tu měl hotový eden, toho zanesli vším možným, za toho platili útrat a ještě mu na rozloučenou dali stříbrnou tašku na doutníky nebo řetízek k hodinkám. Pan Šebele to uměl zařídit a měl se přitom taky moc dobře. Atleti senaněho koukalijako na managera, který má právo na svůj podíl”A pan šéf, hrdě se vzpínající, že zvítězil nad šampióny Eropy, náramně si pěstoval pana Šebeleho, který s píšťalkou v ústech by l takřka úřední svědekjeho zápasnických triumfu.

Achilles Breburda žil tedy na výšinách spokojenosti a velice se znepokojil, když náhodou u šlechtického stolu ve sněmovní restauraci vyslechl rozhovor o tom, jaké enormní gáže ředitel Karas platí”Aby přivedl do Prahy nejlepší varietní síly. Na to blažený pan Breburda nikdy nepomyslel. On své někdejší silácké programy sestavoval hrozně lacino, hlavní věc bývalo vydatné stavování. Platit sto zlatých i více zajedno vystoupení zdálo se mu šílenstvím. Zachvěl se tedy strachy”Aby mu ten mladý direktorský blázen přece jen v domě nezkrachoval a nenechal ho nakonec na holičkách. Ajestli nezkrachuje, jestli s tím hospodařením vychází, muselo se myslit na to”Aby přes všecky smlouvy neutekl někam za lepším, Břetislav a Ctibor přikyvovali k jeho obavám, by mínili, že by se vůbec s divadlem mělo něco provést, když je teď v takovém rozkvětu.

Tak se stalo, že o jedné zvlášť zdařilé premiéře vzkázal pan Breburda Karasovi”Aby ho přišel v přestávce navštívit v lóži.

“Dou dál, Karásečku, jen dou dál,” vítal ho na zaklepání, “sednou si tuhle na ten fotelíček a podaj mi svou pracku. Vono se to každej den nepřihodí”Aby člověk mohl stisknout šťastnou ruku. A tu voni máj, Karásku, to je marný, to voni máj. Takovejhle program namontovat, to by nevynalez ani ten zázračnej eletrotechnikr Křižík. Mně můžou věřit, dyž jim gratuluju, já přec už něco viděl a zkusil. A povím jim že jsem původně tohle vůbec nečekal. Dyť já, človíčku, původně měl z nich hroznej vítr! Vědí, já byl tu v ty branži zvyklej na samý monumentální figury, vod metráku nahoru”A najednou přišli voni, já si řek, pro pána Jána, jakpak voň to má utáhnout, dýk voň je s vodpuštěním kohoutí váha. A dyž pak přišla ta velká voda, j ak se utopilo těch dvacet pionýrů na Štvanici, já jsem si připadal jako jedenadvacátej. Dýk sem byl taky pionýr přes varieté, ne? Já jsem si říkal: I ty můj pane Jane Nepomucenis, tohle je špatný znamení, novej direktor má nastoupit a Kamennej most spadne; nehněvaj se, já to říkám tak votevřeně, jak jsem si to tajně myslel. Ale co je pravda, to je pravda”Ať si na to každý zavdá: voní tu stavěj takový programy, že se pomalu hanbím, že j sem k tomu dal tak lacinou boudu. Někdy mi to tu připadá, jako by se servíroval bažant s lanýži na vošatce. Řeknou mi jen jedno, Karásečku: rentuje se jim ten betríb? Nelekaj se my zvědavosti, já vždycky rád vidím vod šenku do kuchyně.”

Karas se usmál.

“Nebojte se, pane Breburdo. Nemám žádné tajné fondy”Abych z nich mohl doplácet. Mám dražší programy než jinde”Ale většinu si angažuji sám a nemusím platit provise agenturám. To dělá ta letní škola. Na ní se také vydělá a mnohé číslo se mi nabízí levněji, jen aby se k nám dostalo. A hlavně: j sou návštěvy…”

“Zaklepaj to, Karase, honem to zaklepaj!”

“Doufám, že i vy jste spokojen?”

Smlouva, kterou měli, vázala je k společnému zájmu. Karas kromě menšího nájemného odváděl Breburdovi deset procent ze vstupného a Breburda mu navzájem postupoval deset procent z tržby restaurační.

“Pámbů zaplať, Karasáčku, de to stále lip. Viděj přece, jak se tu teď supíruje. Ale jen dyž voni dobře jedou a sou spokoj enej, to je to hlavní. Klára Pachtová, že jo. Ale teď jim něco povím”Ale to je, pro pána Jana Nepomucensis, pod Rózou, jak říká pan nejvyšší maršálek, sub rosa: co bychom tomu říkali, kdyby smě to tu trošku parádnějc přestavěli? Já to zařizoval pro chudej zápasnickej lid a teď sem chodí samá hautfolé, to by se mělo jinak vyštafírovat. Býnu máme na železo, to je dobrý”Ale hlediště by se mělo přešupačit, krásně to překlenout, nóbl lóže, za nimi stolečky…”