Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Do zemské jízdárny docházeli šlechtici a důstojníci, kteří brzo s obdivem sledovali štíhloujezdkyni, která suverénně vnucovala svému koni umělé dresurní kroky, jejichž technikajim zůstávala tajemstvím a záhadou. Ponenáhlu se kolem Heleny utvořil celý cercle vášnivých zbožňovatělů jezdeckého umění, s nimiž mohla odborně hovořit o koních, postrojích, martingalu, dresuře a tisíci jiných věcech. Když tak stála loktem opřena o Čaa a debatovala s mladým Thurn-Taxisem nebo Lobkowiczem o skocích přes irskou lavici, připadala si jako o přestávce ve stájové předsíni Cirkusu Humberto v některém zcela velkém městě za doby jejich největší slávy.

Bylo to jako chvilkové záření ztracených rajských časů. Ale když se pak z blaha jízdárny octla náhle pod třeštivým duněním vlaků a mezi oblaky černošedých dýmů svého karlínského bytu, když spatřila zase před okny ty beznadějně mrtvé kvádry viaduktu, na nichž znala už každou skvrnu a každé zvětrání, znovu ji zachvacoval melancholický stesk a trýznivá touha. Přestala sama hospodařit a odevzdala domácnost služce, jen aby si mohla co nejdéle prodloužit jezdecké a dresurní požitky. Svalstvo jí tou houževnatou, tuhou prací ztvrdlo, něžný obličej dostal ostřejší rysy, v očích to hořelo sevřenou vůlí. Kars se radoval, že teď jí konečně uspořádal život zcela podle její libosti; a zatím se mu Helena tím nebezpečněji ztrácela do svých snů a vidin. Kořínky, kterými byla j ejí bytost pevně zasazena do dané skutečnosti, jeden po druhém odumíraly. Zmizel jí svět, v němž se narodila, v němž vyrostla a v němž cítila své předurčení. Do neznáma se propadlo dílo, které vybudovali její rodiče a prarodiče; všechen lesk a prestiž Théátre Varieté Humberto jí nemohl nahradit Cirkus Humberrto s jeho chudší”Ale radostnější slávou. V cirkuse se mohla ustavičně vybíjet, ve varieté se stala jen pasivním divákem. V cirkuse byla spolupracovnicí svého muže, varieté však jí muže odtáhlo. Dělal věci, při nichž mu nijak nemohla pomáhat”A věci, s nimiž nechtěla mít nic společného. Ať si mluví s opovržením o ženštinách, které angažuje; nakonec se přece raduje z jejich úspěchů a přispívá k nim, jak může. A to Helena nepřenese přes srdce”Aby s takovými mezinárodními děvkami zápasila o manžela, na to j e příliš hrdá. Je to až k pláči, takto se cítit vyvržena ze všeho svého štěstí, přikována k neznámému městu, chycena do ponurého bytu jako do klece, kde div nepobíhá jako kdysi jejich lvi a tygři. Ale Berwitzové nepláči, Berwitzové vzdorují, Berwitzové dovedou vždy být někde svými vlastními pány.

Čao je krásný hřebeček a jeho existence stačí”Aby Helena měla kde direktorovat. Když jsou sami dva spolu, je to pro ni znovu celý Cirkus Humberto. Čao klusá Královskou oborou a Heleně je, jako by opět jela přes Buxtehude v širý svět. Bohatí lidé si vydržují jezdecké koně, protože při jízdě se musí napjatě soustředit a zapomenou na všechno ostatní. Helena je tak znamenitá jezdkyně, že v sedle vůbec nemusí myslet na koně pod sebou. Soustřeďuje se”Ale k snění. Čao je jako opium. A v obrázcích, které se při jízdě vynořují, objevuje se čím dál tím častěji půvabná snědá hlava s knírkem a zaznívá mazli vy tenorový hlas: “To jsem já, tvůj Paolo, Helenko, moje štěstí!”

Kdyby byly postupně uhynuly všecky kořínky, které udržovaly štíhlou bylinku Helenina života v plné síle, o jednom věřila, že nezajde a zajít nemůže. Byla to její láska k Petříčkovi. Ale také tu začínal osudný chod věcí nahlodávat.

Gymnasium otevřelo myslivému hochu novou říši zájmů a Helena s tesknou bolestí viděla, že sejí v ní ztrácí ještě více než předtím, kdy jí jen unikal z oblasti cirkusu. Do knih a do učiva se zabořil s nezměrnou vášnivostí. Houževnatá ctižádost, kterou míval od dětství jeho otec, ožila v něm při žákovském soupeření ve třídě. Na profesory se díval j ako na apoštoly, žádné j ejich slovo mu neuniklo, každé se mu hned vrývalo v paměť. Téměř se nemusil doma učit ani připravovat, tak si všecko přinesl v hlavě už ze školy. Od prvního semestru byl rozený primus; šla-li se matka naň přeptat, profesoři si nemohli vynachválit jeho pozornou soustředěnost a bystrou chápavost. Když hoši poporůstali z nevinného chlapectví do rozjívenějších let a třída se ostřeji rozestupovala na skupiny různých charakterů, talentů, schopností a zálib, nejednou se mezi neúspěšnými divochy i zlobně ozvalo, že Karas Petr je šplhoun, dříč a štrébr a že u tabule provozuje cirkus. Říkali mu Cirkusák a křičeli na něho Ella hop! To se nakonec ujalo jako definitivní jeho přezdívka”Ale tří dá jako celek nepřijala názor, že by Ellahop byl šplhavec. Ellahop nedolézal ke kantorům, nenadbíhal jim, taky se nad hochy nevytahoval, naopak pomáhal, napovídal a byl s třídou solidární. 'Vynikl nad ně, že ho učení těšilo. To sice mnozí nechápali”Ale dokud s nimi držel, nebyla to věc, pro kterou by byl Ellahop považován za prašivou ovci.

Helena mohla mít radost, jak lehce všecko chápal, jak hravě se nového vědění zmocňoval. Zdálo sejí, že mu tím vybude dost času, který budou prožívat spolu. V učení mu mnoho prospět nemohla. Měl už od primy v knížkách věci, které šly daleko za její velmi primitivní vědomosti. A pak se učil česky a ona mluvila v řeči svého muže jen lámané věty běžného hovoru. Ještě horší bylo, že Petříka ze všeho učení nejvíce posedlo to nejabstraktnější, matematika. Jeho dětská nechuť k cirkusu, jeho chlapecký strach ze zvířat a lidí, jeho dávné utíkání k máminým sukním a pak ke knížkám, to vše se vybraňovalo jako stále výraznější odklon od praktického života k životu spekulativnímu. Studentík Petr byl hrozný nešika, nic neuměl vzít do rukou, k ničemu se neuměl postavit. Táta a zvlášť dědeček Karas spínali nad ním ruce, jak byl bezradný a neohrabaný ve všem, co podle jejich představ měl mít řádný kluk v malíku. Ale strýc Steenhouwer byl pln nadšení: Petřík sčítal, odčítal, násobil a dělil jako nejbravurnější zkušený účetní. Taky ze všeho nového, co ho v Praze obklopovalo, miloval po gymnasiu nejvíce Steenhouwerovu kancelář a jeho tlusté knihy. Dlouhé sloupce cifer jako by ho fascinovaly, ihned se na ně vrhl”Aby šije sečetl, třebaže ani nebylo třeba jen sčítat. Prováděl souč1yneuvěřitelněrycMe,jentakletělc>čimarx)ciiráchauž psal výsledek Steenhouwer zkoumal, jakto dělá”A viděl, že hoch sám od sebe přišel na praktiku sečítat skokem po skupinách dvou tři cifer. Jednou měl Steenhouwer vyúčtovat gáži baletní skupině za 18 představení po 13 5 zlatých. Petřík se zrovna k tomu nachomýtl.

“Kolikje osmnáctkrát sto pětatřicet?” zeptal se ho prastrýc.

“Sto pětatřicet?” opakoval Petřík, napsal si na papír 270 a zvolal:

“Dva tisíce čtyři sta třicet.”

Steenhouwer se mu díval do péra a zavrtěl hlavou:

“Jakjsi to spočítal?”

“Tojepřece, strýčku, jednoduché,” vysvětloval hoch, “osmnácti nejlíp násobíš, když násobíš dvaceti a odečteš desetinu.”

“To jste se učili ve škole?”

“Ne”Ale já jsem na to přišel. Sedmadvacíti se nejlíp násobí, když to vezmeš třicetkrát a odečteš deset procent. A u 36 násobíš čtyřiceti, u 45 padesáti, 54 šedesáti a tak pořád.”

Steenhouwer si sedl, přepočítával, násobil a odečítal a večer prohlásil Karasovi, že z kluka bude matematický genius a že by mohl jednou vystupovat jako rychlopočtář.