Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Profesoři v Truhlářské ulici potvrzovali, že studující Karas Petr jeví zcela výjimečné nadání matematické a nezvyklou zálibu v číslech.

“S ciframi, pane řediteli,” poučoval tehdy třídní profesor Václava Karase“ j e to u vašeho syna pravý opak toho, co známe ze zkušenosti u všech studentů. Největší potíž bývá přimět je”Aby si zapamatovali čísla”Ať už jsou to data historická nebo atomové váhy prvků. Váš syn si však především pamatuj e čísla. Má k nim takovou náklonnost, že si nějakou podivnou cestou i poučky z jiných předmětů převádí do číslic. Jednou si v latině zaměnil paucus, pauca, paucum, račte rozuměti na příklad tibia foramine pauco, s výrazem paulus, paula, paulum. Rozdíl není veliký, latiník ho přece dbá, neboť rozhojňuje to podklad jazyka, řekneme-li jednou paucis horis a jindy post paulo, že ano. Byv na to upozorněn, váš syn již nikdy ta dvě slova nezaměnil. Ale v jeho sešitějsem našel poznámku: paucus, pauca = 3141, paulus, paula = 1413. Přiznám se, že mně je to záhadné, kterak si hoch spojil slova s číslicemi”A také se mi nezdá, že by to bylo pravé vniknutí do krás řeči Ciceronovy; nicméně nemohu popřít, že si Karas Petr věděl s tím rady. O jeho počítací vášni mluví všichni kolegové. Nedávno nám v konferenci vykládal kolega dějepisec, že ho Karas Petr překvapil poznámkou, že součet nástupních let tureckých sultánů převyšuje součet nástupních let habsburských panovníků téměř dvojnásobek. A jednou prý mu pověděl, že úmrtní rok Mojmíra L Velkomoravského sečten s úmrtním rokem knížete Boleslava III. dává rok nastoupení vlády našeho Veličenstva. Prosím, to j sou j evy zcela neobyčejné”Ať nedím přímo úchylné. Mohlo by vás to snad jako otce znepokojit, kdyby se tato záliba projevovala na úkor učebních předmětů ostatních. Musím však výslovně podotknouti, že žákjest ve všech disciplínách prospěchu výborného, kromě zpěvu ovšem a tělocviku. Tyto dva nepovinné předměty budou mu kaziti vysvědčení. Jinak však jeho píle je vzorná, chování chvalitebné, vnější úprava písemných prací výtečná. Vyjímajíc kolegu tělocvikáře a učitele zpěvu jsme s ním všichni velmi spokojeni, považujeme jej za žáka vzorného a kolega matematik spatřuje v něm dokonce budoucí znamenitou hvězdu té prastaré vědy, jestliže se Karas Petr rozhodne věnovati sejí na studiu vysokoškolském.”

Bylo to potěšení, které manželé Karasovi přijímali se srdcem téměř sklíčeným. Co bylo jim, cirkusákovi a cirkusačce, po té Hekubě matematice? Jakou radost mohli mít z bleskurychlých součtů a součinů svého syna, když věděli, že si přitom vytrvale plete vlevo bok a vpravo bok a že se po každé potluče, má-li v tělocvičně vylézt na bradla, kruhy, hrazdu, žebřík nebo kolo vadla? Neobyčejný talent, jímž byl úplně uchvácen strýc Frans, ten věčný počitač a statistik, přijímalijako boží dopuštění a už si jen na závěr rodičovských hovorů říkali:

“Děj se vůle Páně! Dal nám matematika, nedejž nám něco ještě horšího.”

Od chvíle, kdy Karas viděl, že syn není pro cirkus, přenechával jeho výchovu matce a strýci Fransovi. Sám se s ním setkával skoro jen při obědě, kdy si se zájmem vyslechl, co hoch přinesl nového ze školy. Bylo v tom leccos, co by Václava Karase i v mužných letech zajímalo”A s velkou zálibou si každého roku prohlížel Petříkovy učebnice. Dalo by to hezké čtení po večerech, říkal si, kdyby člověk nebyl téměř do půlnoci zaměstnán divadlem.

Mnohem víc lpěla na hochu Helena. Pro ni bylo největší radostí čekat na něho s odpolední kávou a pak s ním být několik hodin pohromadě. Tyto chvíle ji v prvních pražských letech odměňovaly za všechnu její opuštěnost. Mazlili se spolu, povídali si pošetilosti, hráli si všelijaké hry, které Petříka bavily. Ale to vše trvalo jen nějaký čas. Čím nadšeněji se Petřík zakusoval do učebné látky, tím více se vzdaloval prostému světu své matky. Měl plnou hlavu školy a učení, o ničem jiném téměř nemluvil”A Helena”Ach, tak málo věděla a znala. Byla jeho důvěrnicí”Ale nemohla mu v ničem ani pomoci”Ani poraditi. S láskou a obdivem sledovala, co všechno její syn umí, byla hrdá na jeho úspěchy a podporovala jeho ctižádost”Ale večer, když šel spát, s povzdechem si soznávala, že je jí to všecko cizí.

Ale když ho pak posedlo to počtářství, začalo jí být z toho zle. Co ona věděla z počtů? Pro voliž i pro krasojízdu jí stačila malá násobilka a v té si ještě nebyla jista. Jako malá holčička ji uměla jako Otčenáš, pak však po celá léta na ni ani nevzpomněla a teď před synem matematikem nevěděla nikdy bezpečně, kolik j e šestkrát sedm. A Petřík pomalu nechtěl o ničem jiném slyšet než o počítání, utíkal jí do strýcovy účtárny, kde byly cifry a navrhla-li mu nějakou hru, přinesl papír a tužku a žádal ji”Aby mu dala početní úkoly. Psala tedy nazdařbůh množství všelijakých miliardových číslic, které Petřík sčítal, dělil a násobil a které pak ona domněle kontrolovala. To všecko ještě něj ak šlo”Ale pak přišly rovnice a hoch jí začal blábolit cosi o neznámém x, mluvil o a, které se rovná b plus c, hledal nějaké n, pak přišel s jakýmsi pí a r. Heleně bylo, jako by se už i ta pouhá řeč, která je spojovala, rozpadala na písmenka a měnila se v nesrozumitelné trosky.

A přišly mocniny a odmocniny, x na druhou, x na třetí, Pythagoras, geometrie, syn s mámou se vůbec nemohli dorozumět. Naj ednou tu byly věci, které Petřík už nedovedl německy pojmenovat a Helena česky pochopit.

“Schau, Mutti, es ist doch so einfach: der čtverec an der přepona gleicht der Šumme der čtvercen an der odvěsny!”

Tak zazněl v jeho domácím výkladě slavný pythagorský “oslí můstek” a Heleně to bylo jako tajemné heslo zasvěcenců třetího stupně. U Pythagorovy věty se skončilo všechno dorozumění; co kdy pak pronesl její přemoudřelý syn, všechno bylo u nijako v sektě pythagorejců autós éfa, ipse dixit, “sám to řekl,” — nezbývalo než přikývnout a uznat.

A pak už byl koníček Čao j ediný tvor, j emuž se mohla Helena vyzpovídat, j emuž si mohla postesknout a požalovat na to, j ak j e tu opuštěná a osamělá.

Petříček však přestával být Petříčkem. Naj ednou byly všechny šaty malé, drobná kostra se začala natahovat, tělo překotně rostlo, dohánějíc a převyšujíc nepříliš vysokého tátu. Mozkové buňky, ovládající pohyby, naj ednou si nevěděly rady se vší tou nově přirostlou hmotou, vlekly nohama, j ako by na nich bylo závaží, klátily rukama, jako by to byla cizí tělesa. Bylo potřebí nějaké hmotné posily pro všechnu tu novou váhu a Petříček, ten útlý, drobný Petříček zhltl na posezení půl bochníku chleba. Táta, strýc a děda se chechtali”Ale Helena se křižovala, že hoch z toho ještě onemocní. Opravdu, nevypadal dobře, pleť mu pobledla a byla plna vyrážek a nečistot. I jeho jemný, mazlivý hlas se mu lámal, chvilkuječel kvičivě ve vysokých tónech, vzápětí kles a zněl, jako když ochraptí. Ve škole se mu smáli, že Ellahop kokrhá”A učitel zpěvu ho propustil z hodiny. Helena poplašena všemi těmi změnami zavolala k němu lékaře. Přišel, prohlédl Petříka, proklepal, usmál se”A když ho odeslal”Aby se šel obléknout, pravil matce klidně:

“To nic není. Váš syn dospívá, přestává být hochem”Aby se stal mužem. Jinak je zdráv a potřebuje teď vydatné stravy a víc klidu tělesného i duševního. Za nějaký čas se to urovná a z Petříčka bude Petr.”