Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Vzdálenost uhladila, co bylo zjitřeno blízkostí. Mezi Vaškem a Helenou se rozvinula korespondence, v níž si s kamarádskou důvěrností vykládali o všech příhodách, které je nyní v dvojím jejich působení potkávaly. Vašek vždy jen kladl Heleně na srdce”Aby nedopustila”Aby se její otec dověděl, že pracuje u Kranze. Starý Berwitz z milosti osudu žil a jeho stav se dokonce trochu zlepšil”Ale takovou zprávu o osobním triumfu svého dlouholetého odpůrce a soka by nepřenesl přes srdce.

Opačně zase Helena měla v dopisech plno připomínek pro svého Petříka. I za nejdivočejšího harcování po světě visela na něm a chtěla slyšet o každém jeho kročeji. Petřík zatím dostudoval gymnasium, maturoval s vyznamenáním a přešel na universitu”Aby se věnoval vědám matematickým. K otcovu podnikání ani k matčině činnosti nenašel žádný vnitřní vztah. Nezajímalo ho to, bylo mu to cizí a lhostejné jako dlažba ulic, kterými chodil zabořen ve své myšlení. Ještě trochu lnul k prastrýci Steenhouwerovi, staříku plnému číslic”Ale ten už povážlivě stárnul, lysá jeho hlava leckdy se odpoledne nad účetními knihami zakolébala a poklesla v ochablou dřímotu. Po jeho boku seděl mladý kancelářský pomocník pan Kauble, který už musel na Karasův rozkaz všecko vést v patrnosti a zaskočit všude, kde slábnoucí paměť Steenhouwerova selhávala.

Tak se zas život kolem Václava Karase urovnal do klidného toku. Nebyl to život bez vzrušení, vždyť už jen ta věčná změna programů přinášelajemui jeho lidem ustavičné napětí. To všakpřijímali s jistou rozkoší, bylo to jako stálá výzva k souboji, kterou nestárnoucí Vašku přijímal vždy s bojovým ohněm. Ale mimo tento vnitřní var v podniku byl klid a j en zřídka přišlo zvenčí něco vzrušujícího.

Jednou se však přihodila maličkost, která velmi Karase zaujala. V poště ležela pro něho pohlednice, obrázek mohutného oceánského parníku. A k němu bylo připsáno:

Když volá tamtam, volá sem-sem. Seržán Vosátka

Karas prohlížel lístek se všech stran, zanesl jej do staré humbertovské party, všichni to četli, zkoumali a obraceli”Ale jen vrtěli hlavou a výklad nenašli. To dvoj verrší zůstalo záhadou. Smáli se, že byl asi Ferenc řádně natrunčen, když si vzpomněl na pražské přátele a zablábolil na pohlednici takový nesmysl. Vašek však tomuhle nevěřil. Rukopis byl pevný a energický”Adresa i text napsány pečlivě a čistotně. Naplňovalo ho to neklidem. Pohlednice stále ležela na jeho stole jako věc nevyřízená; a večer, když uléhal, ozvalo se mu vždy znovu:

Když volá tamtam, volá sem-sem.

Co vlastně dělá Ferenc Vosátka, kdysi tulák a dobrodruh, nyní velký hamburský restauratér? Co dělá Hamburk, který jim byl tak dlouho zimním domovem? A co dělá — a Vašku jako by to i v myšlenkách jen tichounce zašeptal — Růženka? Pojala ho touha zajet si tam a podívat se po tom milém, starém působišti. Mohl to podniknou jako zájmovou cestu, hamburské varieté mělo teď slavnou pověst a v jeho programech vždy bylo něco, co stálo jiným direktorům za zhlédnutí. Ale Vašek věděl, že tenhle profesionální důvod bude jen záminka a že ho víc vábí melancholická vzpomínka. Odsouval tu cestu na vhodnější dobu”Ale čím déle ji odkládal, tím naléhavěji mu v mysli znělo Vosátkovo dvoj verši”A zdálo se mu, že v tom vábení do dálky je právě jeho záhadný smysl:

Když volá tmtam, volá sem-sem.

A jednoho dne se rozhodl, zařídil věci na nejbližší dny a odejel.

Hamburk se mu zdál zas ještě mohutnější, rušnější a živější něž před několika lety. Ale nepřijel sem prohlížet znamenitosti města. Srdce ho pudilo jen na tři místa, která uzavírala jeho vzpomínky na Cirkus Humberto. Nejprve pospíchal k Reeprebahn, podívat se, co se stalo s jejich boudou. Ale sotva to místo poznával. Široké, krásně dlážděné prostranství bylo tam, kde kdysi stávaly ve vychudlých trsech trávy strakaté jejich maringotky. Všude kolem se tyčily nové domy s přepychovými i lidovými restauracemi a kavárnami, s divadly a zpěvními síněmi, s vinárnami a tančírnami, svět bujné zábavy a dráždivých požitků, ospalý a jako odumřelý teď dopoledne”Ale připravený k hýření reklamních světel a nápisů”Až nadejde večer a Reeperbahn se zaplní lidskými davy jako překrvená tepna veselosti. Půdorys rozšířené ulice se změnil, už se ani nedalo říci, kde tu stávaly střelnice a kolotoče a kde se zvedala konstrukce Cirkusu Humberto, kde bylo okénko paní Hammerschmidtové a kde dvířka, za nimiž bydlel nebožtík Harwey se zrzounkem Alicí.

Marně se tu Karas pozastavil, marně měřil očima vzdálenosti. Vzpomněl si, že právě proti vchodu bývala hospoda U kotvy”Ale kdepak té byl konec, tu byl American bar Elysium a stříbrně se lesknoucí automatový restaurant Sanssouci a révou ověnčená vinárna Grinzing se šarmem a originálními lidovými zpěváky vídeňskými a tančírna Bataclan s výkladními skříněmi plnými ženských fotografií — tu už nikde nebyl jediný pevný bod k minulosti, všecko nové, všecko naměřeno do příštích konjunktur a j ejich bláznivého utrácení.

Šel tedy Karas dál”Až ke konci této avenue požitků”A tam zabočil do pokroucených uliček. Těšil se, že už za rohem se mu objeví rozložitý, polyglotní štít Námořníkovy nevěsty, velká životní zátoka Ference Vosátky, seržána. Ale na tom rohu ustrnul: přízemí domu jevilo stopy po nedávné zednické předělávce. Kde za vlády Vostákovy vedla okna do Zálivu Mexického a Moře Karibského, byly teď zase krámy, papírnictví a pekařství. Hospoda byla zřejmě zase omezena jen na Cestu Prozřetelnosti, jen na výčep; a místo rozložité Vosátkovy tabule visela nad vchodem zase stará firemní deska Moeseckova, j enže sešlá a otlučená.

“Seržán umřel…” blesklo Vaškovi hlavou a srdce se mu citelně sevřelo.

Rozběhl se ke vchodu a stiskl kliku.

Při dveřích stál jako kdysi výčepní pult. Vedle něho seděla podřimující paní, šedivou hlavu opírajíc o ruku, která loktem spočívala na pultě. Jak dveře zaskřípaly, zvedla jen víčka. Vašek spatřil veliké oči, černéjakuhel, oči nehybné, jako vyhaslé, bez jisker a ohýnků, jež v nich kdysi hořely. Dívala se na něho a ani se nepohnula.

“Dobrý den,” pozdrvil ji Karas. “Je přítomen pan Vosátka?”

“Seržán?” odpověděla paní hlubokým a silným hlasem a zůstala dál jako socha.

“Ano.”

“Není zde.”

“A kde je?”

“Kdo jste? Vy přece nemůžete být z jeho přátel, jste příliš mlád.”

“Jsem Vašku.”

“Vy..jste…Vašku!”

Zamlklé oči klouzaly pomalu po j eho postavě.

“Tak to je Vašku. Už bych vás nepoznala. Řekněte mi, jak věděl seržán, že sem přijedete?”

“On to věděl?”

“Patrně. Dal mi pro vás vzkaz.”

“Což seržán odejel?”

“Odplul.”

“Za moře? Proboha, vždyť je mu přes sedmdesát!”

“Třiasedmdesát.”

“A kam plul? Do Mexika?”

“Ne, na Kubu. Habananebo Trinidad. Prý podle situace.”

“To vypadá, jako by chtěl do povstání Kuby proti Španělsku, — ale to se odehrálo loni.”

“Seržán taky vyplul loni.”

“Ale já od něho dostal před čtvrt rokem lístek.”

“Ano. Dala jsem jej na poštu podle jeho příkazu. Seržán mi řekl: Nevrátím-li se do roka a do dne, dej tento lístek na poštu. A až přijde Vašku, řekni mu, že mu vzkazuji: Pořádný mužský nezapomíná pro prapor na ženské a nezapomene pro ženské na prapor. Já j sem si to mnohokrát v životě popletl”Ale nakonec sem to vyrovnal. Tak řekl seržán.”