Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“Houby!” vykřikl Kostečka bezděky“ já mu budu povolovat úvěr se svou vlastní zárukou!”

“Vždyť taky o žádný nejde,” smála se mu paní, “Salzmann přece musel nějak odůvodnit dotaz. Co tomu říkáš?”

“Hm — až na tu záhadu s matkou to vypadá velmi dobře. Něj lip snad bude, když ho k nám pozveš na neděli na kávu a pak se mu podíváme na zoubek.”

Paní Kostečková se zaradovala, neboť nic taknerozohní srdce ženy jako možnost dostati dceru pod čepec. Petr Karas tedy prošel příští neděle kávovou zkouškou. Bylo mu vyslechnouti mnoho všelikých historek a případů z oboru výroby pánského prádla a nákrčníků, mnoho výkladů o kuchyňských receptech a o spořádaném vedení domácnosti, j akož i několik kousků na klavír, které přednesla slečna Emilka. Navzájem zase on byl vyzpovídán o domácím životě svých rodičů, o výnosnosti divadla Varieté a o tom, co dělá paní matinka v cizině. A zase se rozhovořil pan Kostečka o zefýrech, trikotinech, sifonech, kretonech, flanelech, batistech, o linonu, mušelínu, krepovém barchetu a širtinku. Mladý Karas se zajímal o to, v čem je rozdíl”A Kostečka horlivě vykládal o složení tkaniv. Dokud mluvil o lnu a bavlně, poslouchal Karas jen zdvořile. Ale najednou zazněla čísla.

“Takový střední širtink má na čtverečním centimetru 22 nití bavlněné příze dvacítky a napříč 19 nití čtrnáctky.”

“Dovolte,” přerušil ho Karas a přivřel oči, “to tedy znamená… to tedy znamená, že dvacítka má v průměru nula celá 45 setin milimetru a čtrnáctka… čtrnáctka nula celá 53 setiny milimetru, předpokládám-li, že nit leží těsně vedle niti. A z čeho jste, pane továrníku, vzali čísla těch nití? Víte, mne by velmi zajímalo dovědět se, jak se v obyčejném životě dojde k číslu.”

“Číslo bavlněné příze znamená, kolik přaden přijde na jednu anglickou libru.”

“Tedy se určuje dělením. To je znamenité. Je to přadeno určitá jednotka?”

“Ovšem. Přadeno má sedm pásem a každé pásmo má 80 návinů po půl druhém yardu.”

“To je rozkošné… dovolte… osmdesát návinů je tedy 120 yardů, sedm pásem jste řekl, to tedy má přadeno 840 yardů a anglická libra avoirdupois o 16 uncích se rovná 453,598 gramu, že ano”A když se yard rovná 914,3 84 milimetru — to j e úžasné, co počítání by dala noční košile, kdyby se to všecko mělo převést do metrické soustavy!”

“To ve Francii měří přízi na metry a číslují její sílu podle toho, kolik přaden váží půl kilogramu… Existuje ovšem jakési číslo, kterým lze anglické číslování hned převést na francouzské”Ale to číslo si nepamatuji. V kanceláři mám na to tabulky.”

“Pane továrníku, kdybyste dovolili, já bych jednou přišel to přepočítat a přezkoušet…”

“Ó, prosím, přijďte, kdykoli vám bude libo. U nás se to číslicemi jen hemží, čísla nití, čísla tkanin, čísla celního tarifu, čísla košil a kalhot, čísla krku, čísla průramku — když to všechno mezi sebou znásobíte, možná, že dostanete ono luzné X, po kterém jste toužil ve své básničce.”

“Pane továrníku,” zvolal Petr Karas,”kdybych se toho X mohl dopočítat, už by mi nebylo žádným X. Ale obávám se, že tohle X je nevypočitatelné.”

“No, pane Petře,” zasmál se Kostečka, “teď z vás promluvil básník. Možná, že máte kus pravdy, — ale nebojte sejí.”

Když se Petr Karas k večeru rozloučil, přišly matka s dcerou za tatíčkem, co mu říká.

“Nu, zdá se, hodný hoch. Profesor bude dokonalý.”

“Ano- Je neobyčejně nadán,” řekla maminka.

“Je genius,” řekla dcera.

“A la bonne heure, snad to uneseni,” řekl otec.

Telegramy, před nimiž lidé trnou hrůzou, byly nejběžnější korespondenční prostředek divadelní kanceláře Karasovy. Stálo to peníze”Ale ředitel se tím vykupoval z nejistot dlouhého čekání. Naučil se zápasit s časem, jak jej na to kdysi upozornil pan Gaudeamus. Tisíce depeší otvíral zcela mechanicky, jako by šlo o konvenční gratulace”Ale nad jednou, která přišla z Rotterdamu, náhle zaváhal. Pak ji otevřel a četl:

prijed helena zraněna kranz

Za dvě hodiny nato seděl s Petříkem a Steenhouwerem v drážďanském rychlíku. V Lipsku měl kdy koupit velkou kytici fialek V Rotterdamu je očekával sám Kranz, zestárlý”Ale stále pln životní síly.

“Cvičila nového hřebce na vysoké figury,” vyprávěl jim za jízdy do nemocnice, “ale přijedné levadě se jí kůň vzepjal příliš vysoko a zvrátil se. Padla na pistu, kůň na ni, zůstala ležet. To víš, Vašku, ženské sedlo, to je hrozná věc.”

Z pokoje, k němuž je v nemocnici vedli, vyšly dvě staré dámy”Anežka Berwitzová a hraběnka ď Ascensons-Létardais.

“Maminko!” zvolal Karas rozechvěn.

“Vašku!”

Objala ho a zlíbala jako vlastního syna.

“A to je náš Petříček. Bože, chlapče, ty jsi vyrostl! Vítám tě, Frans! To jste hodní, že jste přijeli všichni. Teď tam nechoďte, Helena právě usnula. Aleje to vážné… děti, je to vážné…”

Stála vztyčená, připravena jako vždycky statečně nést rány osudu, jen nové slzy se objevily ve vyplakaných očích. Tělo její dcery bylo rozdrceno.

Vešli k jejímu loži až vpodvečer. Uvítalaje pohledem plným lásky. Ruce měla volné, jednu namáhavě podala Vaškovi, druhou Petříčkovi. Tak zůstala mezi nimi s kyticí fialek na pokrývce, nehybná, obětovaná, ztrácející chvílemi vědomí. O jedenácté hodině v noci skonala.

Radili se v hotelu o pohřbu.

“To si beru na starost já,” prohlásila Anežka Berwitzová, “odvedu své dítě do Turnhoutu. Petříček pojede se mnou. Syn musí být na pohřbu své maminky. Ale Vašku a Frans se vrátí odtud do Prahy. Je konec měsíce, musí připravovat nový program. Soukromé starosti nesmějí zasáhnout do chodu podniku.”

Byla to ještě pořád ředitelka, pevná, nezlomná. Všichni uznali její rozhodnutí. Kranz přišel za nimi s kyticemi pro mrtvou Miss Sweet. Když Vašku odjížděl, přišel se s ním Kranz na nádraží rozloučit. Starý principál věděl dobře o Karasově direktorské slávě a jednal s ním taktrochujako mocnář s mocnářem.

Premiéru v Praze připravil Karas levou rukou. Nečekaná Helenina smrt rozvrátila všecky jeho představy a plány do budoucna. Nevěděl, na čem se teď ustanovit, jen cítil, že nejsilnější pouto, které ho vázalo k Cirkusu Humberto, bylo náhle uvolněno. Brzo viděl, že i na jiné působila ta katastrofa podobně.

První přišel po svém návratu Steenhouwer.

“Neměl jsem tam jezdit,” začal svůj hovor s Karasem. “Byl jsem tu úplně spokojen a nepřál jsem si nic jiného než sloužit až do své smrti. Ale když j sem před Arnhemem vykoukl z vlaku a viděl Dolní Rýn, viděl Ijsselu, viděl kanály, když jsem zahlédl první tulipánová pole a první větrník, stisklo mne to radostí i steskem. A pak už jsem nemyslel na nic jiného, než že člověk má umřít ve své rodné zemi. Navštívil jsem několik spřátelených rodin. Všude jsem slyšel totéž: každý Holanďan se na stará kolena vrací do Holandska. Našel jsem i několik kamarádů ze školy. Mají za sebou divočejší život, než byl můj. Pracovali a obchodovali v Batavii, v Padangu, v Surabaji, jeden žil mezi Daj áky na Borneu a j eden měl plantáže pod horou Pintij a na ostrově Ceram v Molukkách. Všichni teď mají pěkné přízemní domky se zahrádkami v Severním Brabantu nebo v kraji Betuwe, pěstují želvy, pokuřují si na verandě doutníky a jsou šťastni, že dýchají vzduch domova. Neměj mi to, Vašku, za zlé — já chci domů!”