Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Odešel tedy Steenhouwer, účetní a sekretář”A po něm začal mluvit o odchodu Antonín Karas. Že prý j e té chalupy v Horní Sněžné přece jen škoda”Aby tak zahálela”A že by tam mohl leckterého kluka vycvikovat pro cirkus nebo pro varieté.

“Co to najednou, táto, na tebe sedlo?” zeptal se ho syn zpříma. “Nechutná ti ležák u Labutě nebo co?”

Starý se ošíval”Ale pak mávl rukou.

“A co bych ti zapíral, mě už tady nic netěší. Vypadly mi dva zuby tuhle napřed, vidíš?”

“Ano — ale pro ty zuby chceš, inspektore, odejít z Prahy?”

“Pro ty zuby. Ano. Já totiž teď nemůžu řádně troubit. Ať si nastrčím hlubší nátrubek nebo mělčí, j á teď nevezmu bezpečně tón. Vono mi to z huby netrajbluje. A když já si nemám ani ten šlusmarš zatroubit, tak to tu celej ten uměleckej život patří do hajzlu.”

Nu, nedalo se nic dělat, Karas Anton, zedník, tenťák, inspektor, spakoval kufr a odjel drahou císaře Františka Josefa do Českých Budějovic”Aby se zas ujal chalupy v Horní Sněžné.

Antonín Karas odjel a Smetana-Bureš ulehl. Postonával celý podzim, zimní nachlazení ho povalilo, ten den po Hromnicích mu odzvonili. Bylo mu sedmasedmdesát let, když umřel”Ale v rakvi vypadal sotva na sedmdesát. Pohřeb měl slavný. Sám primátor doktor Podlipný se dostavil se dvěma náměstky a početnou deputací městské rady, ozbrojené měšťanské sbory vyrukovaly s hudbou, Společenstvo mlynářů přišlo s praporem zahaleným v černé roušce, v čele konduktu šli knězi řádu křižovniků s červenou hvězdou od mostu Karlova se svým generálem, pana místodržitele království Českého zastupoval policejní rada Charous. Příbuzenstvo nešlo za rakví téměř žádné, jen synovec zesnulého, totiž syn jeho bratrance, Bohumil Smetana, zeměměřič, dědic a nástupce ve smetanovském mlýně. Pravou rodinou nebožtíkovou představovali tři Karasové”Antonín, Václav a Petr”A Karel Kerholec s manželkou Alicí. Ti také byli skutečně truchlící, ti a pak několik set dědečků a babiček z pražské chudiny. Byl to krásný pohřeb, velký a slavný, hodný zasloužilého měšťana, nevídaný u někdejšího cirkusáka, netušený u toho, jenž kdysi přivodil zkázu mlýnů.

Za dva dny po pohřbu přinesli Václavu Karasovi z mlýnů balíček, to prý mu nebožtík pan otec odkázal. Karas jej otevřel a oči mu zazářily: v papíře byly knížky a sešity, převázané motouzem, onen malý poklad básniček, jejž tenťákBureš vozil s sebousvětema z něhož se Vašku tehdy učil číst česky. Prohlédl si to letmo a už vytáhl sešitek, který ho kdysi nejvíce zaujal, ten, který se začínal veršem “Čehové jsounárod dobrý!” Nyní se konečně podíval, jak se jmenuje. I viděl, že je to Karla Hynka Máchy Máj, věnovaný pražskému měšťanu Hynku Kommovi.

Na jaře poté nadešly poslední zkoušky Petříkovy, jeho slavná disertačka o obecné kubické nadploše v prostoru čtyřrozměrném a o ploše tvořené speciálními přímkami, nato parádní promoce sub auspiciis imperatoris s upřímnými gratulacemi profesorů, žádost o místo a úřední lejstro, kterým byl jmenován suplentempro matematiku a deskriptivu na Akademickém gymnasiu v Praze. Dopoledne se představil řediteli ústavu a odpoledne požádal pana Jaroslava Kostečku, továrníka pánského prádla a nákrčníků, o ruku jeho spanilomyslné dcery Emilky.

Večer po svatbě seděl Václav Karas ve svém bytě proti viaduktu úplně sám. Žena, strýc, táta, učitel, syn — všichni ho postupně opustili. Z celé bohatýrské minulosti nezbylo nic než ta smlouva o nájmu divadla Varieté. Až ta za dva roky dojde, bude mu již přes padesát. Obětoval nejkrásnější část svého života něčemu, nač celá léta předtím ani nepomyslil. Jako by odbočil na falešnou cestu a patnáct let putoval cizími končinami, které nevedou k jeho cíli. Ale snad není správné takto o něm uvažovat. Především se neobětoval divadlu, nýbrž svému synu. A dělat varieté nebylo bloudění zcela neznámými končinami. Ne, Vašku neb loudil; vešel do cizího kraje”Ale dal si v něm zase cíl a od toho se neuchýlil. Nebylo to asi špatné, co dokázal, vidí to přece na úctě, kterou k němu všude mají. I ten pyšný Kranz si považoval za čest být jeho kolegou a tykat si s ním; a Kranzje teď v cirkuse největší postava v Evropě. Nedalo by se s ním něco dělat”Až se skončí ten patnáctý rok?

Může se vůbec padesátiletý člověk vrátit k cirkusu? Proč by nemohl? Půl roku práce s koněm a Vašku bude zas mistrem vysoké školy. To se nemůže zapomenout když se tojednou umí. Coje vysoká škola? Umění, j ak změnou tlaku a rovnováhy přimět zvíře k nezvyklým pohybům. Kdo si jednou osvojí cit a smysl pro to, jak nepatrným posunutím těžiště působit na bdělou pozornost koně, nemůže to zapomenout, j ako plavec nemůže zapomenout plování.

Ale což jde jenom o vysokou školu? říká si Karas. Dejte mi osm nebo dvanáct nebo šestnáct inteligentních koní a za půl roku vypracuji s nimi znamenitý akt dresury. Dejte mi lvy nebo tygry anebo medvědy nebo slony, se vším si budu vědět rady a postavím svou práci.

V příštích měsících jako by se vracel do dětských let: budu dontérem, budujezdcem, budu skokanem, budujako Arr-Šehir. Cirkus Humberto vábí mocnou, neodolatelnou silou. Karas nemluví”Ale zjišťuje stav svého jmění a počítá. Odkrotitelů se příležitostně dovídá, kolik, teď stojí skupina syrových šelem, z jízdárny na cenu ušlechtilých koní. Pořídit si to nebo ono není žádný problém; má dost peněz”Aby se mohl stát i společníkem takového Kranze, který je stár a nemá potomka. Jak by to bylo krásné, utvořit firmu Cirkus Kranz & Humberto a obnovit zašlou slávu hrdého jména! Ku podivu ho nikdy nenapadne, jak by zněla firma Cirkus Kranz & Karas; Vašku vyrostl v zajetí tradice tak mocné, že pořád vidí všechnu velikost ve jméně Humberto a sám sebe cítí jenjako dědice, pověřence a vykonavatele humbertovského poslání.

Pan Achilles Breburda také ví, že smlouva spěje k svému konci. Ví to a krouží kolem, dělá Karasovi, co mu na očích vidí, je samá sladkost, samá úsluha. Ale ten jeho zatrachtilý Karasáček mluví o příštích letech j en neurčitě, o podpisu nové smlouvy ani muk, j ako ten pan Jan Nepomuk. Bratří Breburdové se navzájem utěšují, kam by šel, nikde nenajde tak krásnou budovu, nikde tak ochotného spolupodnikatele. Nebude přece opouštět životní dílo, korunované takovým úspěchem!

Ale Václav Karas je rozhodnut, zeje opustí. Po čtrnácti letech práce a zkušeností má varietní provoz tak v malíku, že mu to připadá jako hračka. Zná všecky artisty světa, všecky atrakce, všecky sensace, všechny způsoby, jak útočit na přízeň publika. Sestavit program není pro něho větší námaha než namíchat karty. Co by zde dál podnikal, byly by jenom kombinace a variace; a jemu se chce zápasit s protivenstvím. Jakápak je to práce, když mu všecko přijde hotové do domu”Artisté i publikum; ještě tak v létě, když se tu opravdu něco nového hledá, stojí to za námahu. Ale padesátiletý člověk chce vykonat něco víc. Padesátiletý ještě nepotřebuje myslet na odpočinek. Padesátiletý ještě může změřit své síly na docela jiných úkolech.

Václav Karas, řečený Vašku, cítí, zeje rozhodnuto. Opustí tuto vaničku s vlažnou vodou a pustí se zase do dravého proudu. Nemluví o tom”Ale chystá se. Každého dopoledne jev zemské jízdárně čtyři hodiny v sedle. Doma mezi dveřmi má zavěšeny kruhy, v ložnici leží malé i velké činky, tělo se vytrvale dává do pořádku. Od bratří Kerholcových dostává zprávy, jak to teď chodí v kulaté práci. Ještě jednu sezónu v Praze a sbohem, lenivý živote kamenného domu!