Эдуард Басс - Cirkus Humberto

XIV

Srážka s Paolem byla jediná bouřlivá příhoda, kterou zažil Václav Karas jako ředitel. Nepříjemných a choulostivých záležitostí přineslo divadlo dost”Ale ty všecky dovedl vyříditi s neochvějným klidem a humorem. Ve zralosti svého věku, v plnosti svých zkušeností stál vysoko nad aférami šaten a jeviště. Věděl nyní, že už se nikdy nevrátí k cirkusu, když se rozhodl bdít nad osudem své vnučky. Nebylo to rozhodnutí lehké; míval chvíle, kdy se s lítostí vracel do minulosti a zjišťoval, že se vlastně nikdy nestal tím, čím býti chtěl. Jeho životním snem a láskou bylo ekvestrické mistrovství, dosáhnout vrcholků krasojízdy a cvičitelství. Dospěl v tom do znamenité výše”Ale od svrchované mety ho odvedlo krotitelství šelem. Chtěl být tvůrcem nového cirkusového umění”Ale Berwitzova tuhost a krize podniku mu v tom bránily. Když se konečně stal svrchovaným pánem, bylo to jen k tomu”Aby zachránil ubohé trosky bývalé slávy. Kvůli synovi přešel do podnikání, jaké nikdy neměl namysli, kvůli vnučce se vzdal poslední možnosti návratu na původní cestu.

“Vidíš, Vašku, vidíš,” říkával si v samotě karlínského bytu, “nikdy jsi vlastně ve svém životě neurčoval nic sám, všecko jsi dělal z ohledu na jiné. Pro Berwitze, pro Cirkus Humberto, kvůli Anežce, kvůli Heleně, pro Petra a pro Lidušku. Zbláznil jsi se a zamiloval do jména Humberto a své vlastní jsi ani neuplatnil. Celá Praha mluví o krásných programech v Théátre Varieté Humberto a kdo si na plakátech všimne drobné řádečky Ředitel Václav Karas? Odejdeš odtud a Praha ani nebude vědět, kdo jsi byl. Nu, nu — ale cožpak na tom tak záleží? Co by byl Václav Karas z Horní Sněžné, nebýt Cirkusu Humberto? Zedník a muzikant jako táta. Co jsi víc, oč jsi výš, to ti kus po kuse přinesli jiní. Toť se ví, měl jsi vůli, měl jsi nadání, měls důvtip; ale to všechno by nic nebylo bez toho všeho, co ti z rozhodnutí osudu přinesli druzí, Bureš, Hans, Romeo, Berwitz. Půl života a snad ještě déle člověk do sebe nabírá dary, které pro něho shromáždili jiní; což neplyne z toho závazek”Aby on sám pak zase rozdával ze svého bohatství? Žádný lidský život neběží sám pro sebe, všecko je to věčná kavalkáda. Nedodržel jsi cestu, kterous měl na mysli; ale co jsi dělal, dělal jsi dobře. Neprosazoval jsi svoje jméno”Abys byl všem na očích”Ale ti, kteří něčemu z tvé profese rozumějí, ti o tobě vědí, ti znají tvou cenu”A na ostatních přece nezáleží. Nevrátil jsi se k cirkusu, zůstal jsi ve varieté. Ale nebudeš tu působit bez účinu. Zanecháš po sobě dobrou stopu a památku a přitom možná zachráníš duši svého potomka”Aby nezplaněla v bohatství a hlouposti.”

Vzpomněl-li na svou princeznu Lilili, Václav Karas se rozzářil. Vracela mu opravdu, oč přišel o svého syna. Lnula k němu nezměrnou láskou a obdivem, nic na světě nebylo tak znamenité a dokonalé; jako co udělal děda Václav, nikdo nebyl tak moudrý, chytrý a laskavý jako bezvousý dědeček z varieté. Vousatý dědeček Jaroslav žárlil, vousatý dědeček Jaroslav se durdil”Ale nebylo mu to nic plátno, nikdo v rodině si nedovedl tak kouzelně hrát s malou holčičkou jako ten šedivějící cirkusák, v němž stále ještě tlouklo nestárnoucí klukovské srdce, slyšící na jméno Vašku. Co všecko dovedl udělat”Aby Lidce opatřil neslýchané rozkoše! Jednou si z čistá jasná koupil jezdeckého koně a už druhého dne si vzal Lidku před sebe do sedla a projezdil s ní celé odpoledne ve Stromovce. Pak si zas pořídil loďku a začal s malou žabkou podnikat dobrodružné výpravy do souostroví při Štvanici a dolů až k Libni. A když jí bylo sedm let, koupil jí k narozeninám poníka, skutečného, živého koníčka, kterého pojmenoval Mary a na němž Lidka brzy doprovázela dědečka do Stromovky i jinam.

Prožívala s ním tisíce rozkošných věcí”Ale pořád netušila, jak ji při všech těch zábavách, hrách a taškařicích pozoruje. Jedno viděl určitě: že z ní vyhnal všecky ty ostýchavosti a strachy, které ochromily dětství jejího otce. Lidka se nebála ani zvířat”Ani vody, šla do všeho neznámého s odvahou a důvěrou, jedno velké nebezpečí bylo tedy šťastně odstraněno. Ale s dalším si Karas nebyl nějaký čas jist, totiž s tím, k čemu děvče nenápadně vychovávat a připravovat. Zkoušel v těch jejích hrách všelicos”Ale nikde neviděl, že by jevila nějakou zvláštní schopnost k věcem, které se provozují v cirkuse nebo ve varieté. Rozpoznával jen jedno: zeje to dítě velmi muzikami, že ze všeho nejraději má hry v přestrojení, kdy může mimicky představovat všelijaké role”A že to bude jednou krásné děvče výrazné tváře, šelmovských očí, štíhlého těla a velkého temperamentu. Ponenáhlu se ustavoval na tom, že v ní je nejvíce schopností pro tanečnici.

Helena Karasová byla by řekla pro balet. Václav Karas měl však neskonale více zkušeností. Už téměř čtvrt století procházely jeho divadlem všechny slavné tanečnice Evropy, u něho hostovaly všechny proslulé baletní skupiny a on dával akreditovanou značku neznámým tancům exotickým. První na pevnině měl potřeštěné americké negry s jejich rytmickým opojením, uvedl do Evropy dvorské tanečnice siamské, přinesl tančící chrámové kněžky javajské a obřadné krasavice z ostrova Báli. Když se ve světě začalo mluvit o novém tanečním umění, Karas ozdoboval své programy rejem sester Wiesenthalových, dovedl zasunouti do pořadu vystoupení dalcrozeovské skupiny z Hellerau, přivedl do Prahy zasněnou Ruth St. Denis i obřadnou křisitelku staroegyptské linie Sent M'Ahesu. Mohl je všecky sledovat, studovat a porovnávat jako málokdo na světě. Sám měl v sobě vycvičeny všecky pohybové prvky mistrnou školou Schmeda Romea”A slýchaje umnou hudbu, najednou toužil, kdyby k ní mohl impro viso váti harmonický pohyb. Díval se proto na tance na své scéně jinýma očima než pouhý divák Zprvu ho uchvacoval klasický balet a Annu Pavlovnu považoval za vrchol všeho umění. Čím déle však vnikal do tajů tance, tím více nabýval přesvědčení, že bravury primabalerin na špičkách jsou neplodné variace ustrnulé formy a že nový účinný výraz nutno hledati tam, kde se tanec vzdává vyšší myšlence, kde je projevem náboženské mystiky neb starého kultu. Byla-li taková umělkyně v programu, přicházeli za ním často výtvarníci, malíři a sochaři se žádostí”Aby jim umožnil denně ji sledovat a inspirovat sejejím výkonem. Dělal to rád, neboť to byli lidé zajímaví, s velkým rozhledem a bystrými postř ehy. Hovory s nimi hojen utvrzovaly v přesvědčení, že svět jde vstříc novému obrození tance, který bude hledat svůj vlastní smysl a účel v harmonicky krásném pohybu.

Myslil-li tedy na maličkou Lidku jako na příští tanečnici, viděl ji v duchu zapjatou do velkého rušného dění jako tvůrkyni a nositelku nových krás. Aniž to věděla, připravoval ji k tomu nejmírnějším použitím roméovských zkušeností. Navykal ji na krásné postoje a ladné pohyby, na pružný krok a skok, na procvičení svalstva nohou i trupu. Bylo to všechno jako hra”Ale útlé tílko se už přizpůsobovalo pro příští úkoly. Provozovali to spolu tajně”Ale najednou se to zauzlilo, že postup mohl být urychlen.

To bylo tehdy, když paní Emilka Karasová přišla domů s rozhodnutím, že desítiletá Lidka bude chodit do dalcrozeovské rytmiky.

“Všecky dcerušky z lepších rodin chodí teď do Dalcrozeova ústavu,” prohlásila tenkrát Emilka. “Říkala paní císařská radová Wiesenbergová, že si bez rytmiky nedovede příští domácnost představit”A paní plynárenská ředitelová Všetečková povídala, zeje rozhodně pro uměleckou výchovu. Prý to bude docela jiná harmonie v manželství”Až to muž nebude muset hledat jinde a bude to mít doma.”