Эдуард Басс - Cirkus Humberto

,Jnujo,”přikyvoval pan Kostečka, “onjeVšetečka velký fřejírník před Hospodinem. Ale jestli by ho zrovna paní Všetečková uchvátila, kdyby mu zatančila kankán, to je ještě veliká otázka.”

“Kankán! Pro umučení boží!” vykřikla paní Kostečková, “co všecko budeme ještě muset my ubohé ženské provádět”Abyste vy mužští přišli k rozumu. Kankán!”

“Rytmika není kankán, maminko,” poučovala ji dcera, “a paní plynárenská ředitelová má pravdu. Každá ženská nemůže dostat za muže matematika.”

“Nu, nejsme proti pokroku,” uvažoval Kostečka, “za našich dob e myslelo hlavně na kuchařskou školu. Žádá-li si pokrok tančení, á la bonne heure! Zámožná rodina si vždycky může opatřit vzornou kuchařku”Ale aby si opatřovala do domácnosti tanečnici, to ať radši to převezme paní domu sama. Co tomu říká dědeček Václav?”

Dědeček Václav se ošíval.

“Nevím, lidičky, nevím,” odpovídal s nevinnou tváří“já bych žádnému umění nevěřil. Žádnému umění. Každé je, prevít, proti měšťáctví. Holku to chytne doopravdy a najednou vám vyrazí z vašeho pořádku.”

“A to se nemusíme obávat,” mávl rukou Kostečka, “Lidka je vzorné děvče a máme na ni vliv.”

“Nu, jak chcete. Ale když už jí to povolujete, měli byste ji pustit i do varieté. Tam přece uvidí velké tanečnice.”

Uznali, že je to pravda. Bylo tedy rozhodnuto, že Lidka bude chodit na rytmickou gymnastiku a že smí do varieté, bude-li v programu tanec. Dědeček Václav si zamnul ruce. Teď mohl s Lidčinou výchovou zamířit, kam chtěl. Vedlejší hry odpadly a děvče se soustředilo na cviky taneční. Však také učitelka z Dalcrozeovy školy žasla, j aký talent se tu vyskytl, s jakou lehkostí tato žačka ovládala tělo a jak přirozeně reagovala na rytmus hduby. O výroční akademii bylo její vystoupení zlatým hřebem večera a Kostečkoví s Emilkou se nadýmali pýchou, kolik obdivu se dostalo jejich dítěti a kolik pochlebných gratulací jim. V patnácti letech působila už Lidka o večerech mimických tanců a j ako šestnáctiletá přejímala první role tanečních pantomim. Noviny psaly o ní jako o vycházející hvězdě, nadšenci nové Terpsichory běhali po jejích večerech jako zmámení, starší fanatické průkopnice byly bez sebe žárlivostí a ulevovaly si po straně klevetami. Její vzestup a oblibu nemohly však nijak zadržet, byla znamenitě školena, rostla do líbezné, šelmovsky milostné krásy a byla všecka jako proniklá hudbou. “Lída Karasováje taneční aeolská harfa,” napsal o ní docent estetiky dr. Šafránek, “nejmenší zavanuti hudby stačí”Aby se rozezněla harmoniemi tělesného i duševního půvabu.”

“Docent Šafránekje blbec,” prohlásil na to PhDr Petr Karas, tehdy už mimořádný profesor analytické matematiky a geometrie na universitě Karlo-Ferdinandově, “a pohybová estetika není žádná věda. Z toho jeho žvástu vímjenom tolik, že nejmenší zavanuti hudby stačí”Aby odvedlo Lidku od učebné látky gymnasijní”A že tato taneční aeolská harfa má dostatečnou z matematiky. To tedy já nepovažuji za žádné harmonie tělesného a duševního půvabu”Ale za trapnou a pokořující ostudu pro otce, který se má co nevidět státi ordinariem.”

“Z táty si nic nedělej,” chechtal se dědeček Václav, když za ním přiběhla Lidka s pláčem, “tuhle tvoji rovnici on přece nerozřeší. To už běží docela jinak, než on tuší. Tanči dál, já tě ochráním. Ale pamatuj najedno: abys to nepřeháněla. Koukni se po těch starších tanečnicích. Dřou a dřou a nakonec to vůbec nejsou ženské. To jsou vysušení misionáři z tropů, to jsou poustevnice živící se kobylkami uprostřed pouště. Vím, že mnoho dovedou”Ale kde zůstává půvab, lehkost, ženství? Je to nějaká zásada, chtít stvořit krásu a přitom nejdřív ubít krásu danou od Pána Boha? Tanči, cvič, uč se a pracuj až do haleluja. Ale jenom až do haleluja. Sláva Bohu na výsostech. A na zemi pokoj, klid a odpočinek tělu, které toho potřebuje.”

Lidka objala a zlíbala rozkošného dědečka a tančila dál. V rodině začaly být z toho rozpaky. Nejhůř však bylo na gymnasiu. Lída Karasová byla favoritkou všech tříd”Ale staří profesoři žehrali na nové předpisy, které dovolovaly pěstovat rytmická cvičení a vystupovat v rámci školských představení dalcrozeovských. Matematik ji od začátku sjížděl, protože na ní mohl dokazovat, že universitní katedra je obsazování lidmi, kteří nemají ani tolik pedagogické schopnosti”Aby poučili ve svém oboru svou vlastní dceru. Později však se k němu přidal i latinář a historik a přirodopisec.

“Karasová Ludmila,” říkal hubený třídní, “ano, balet na eminenc, školní prospěch na pětku”Ano. Moderní doba”Ano.”

Jednoho dne přišel za Václavem Karasem malý, tlustý mužíček, věčně e potící a věčně si otírající silná skla brýlí, stále zamaštěná potem, kanoucím z mohutného obočí.

“Jsem docent pohybové estetiky doktor Šafránek,” představil se starému direktoru, “a přicházím, pane řediteli, v záležitosti vaší vnučky.”

To bylo thema, pro něž Václav Karas byl ochoten odsunout třebas i premiéru. Rozhovor mu ostatně stál za to. Poznal zakrátko, že doktor Šafránek jez těch obětavých nadšenců, kteří nikdy nevzpomenou na nějaký postranní zámysl. To mu bylo hned sympatické. A pak viděl, že se tento ustaraný človíček dobře vyzná ve věcech moderního tance, třebaže v němje víc theoretického vzdělání a myšlení než životní praxe. Přišel starému Karasovi vyložit, že v Praze není již nikoho, kdo by mohl Lidu Karasovou ještě nějak poučit. Lída umí teď víc než všecky pražské umělkyně; a je takový talent, že by bylo velmi záhodno”Aby sejí dostalo ještě konečného školení, na příklad u Rudolfa voň Laban v Německu.

Karas naslouchal velmi pozorně a horlivě se vyptával na všecky podrobnosti.

“Děkuji, pane docente, za poučení,” skončil rozhovor, “poměry v německých tanečních ústavech jsem neznal. Vím jen, že tanec jde teď vzhůru jako strhující vlna. I já to tu ve varieté cítím. Zde ovšem nejde tak o nejčistší taneční umění, jako spíše o novou podívanou. Davům už pouhý varietní program nevyhovuje. Touží zas po něčem dráždivějším. Chtěly by revui, výpravnou revui, se spoustou nahých tanečnic, s přepychovou výbavou. Ale to já už dělat nebudu. Když už i do manéže pomalu vjíždí sedmdesátka, nebudu si předělávat obor. A nebudu přesedlávat z práce na marnost, z rozumu na hloupost. S Lidkou je to ovšem něco jiného. Věřím, že by se mohla vynést nad tu spoušť pošetilosti a opravdu něco světu dá. Na její rodiče se nesmíme ohlížet. Petr je hodný člověk”Ale slaboch, který úplně propadl měšťáckému okolí. Když jsem viděl, že z něho bude matematik, už jsem nad ním zlomil hůl. Ale ono je to ještě horší, teď je z něho matematický filosof. Matematický filosof! Víte, to je tak něco jako tygrolev, kříženec tygra a lva. Občas to z dopuštění božího přijde na svět a zůstane to neplodné. A takovému člověku svěří osud nejkrásnější mladé děvče”Aby vytvářel jeho život. Už se dávno na to nemohu koukat. A teď je opravdu třeba na to skočit. Po dobrém to nepůjde, to vím. To si zas jednou budu muset houknout jako dompteur.”

“To je nádherné, pane řediteli,” radoval se docent Šafránek, “že se chcete Lidky ujmout.”

“Ovšemže sejí ujmu”Ale napřed s ní o tom promluvím. Jednu výhradu budu mít. Když s ní bude holka souhlasit, půjde v létě do Německa.”