Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Doktor Šafránek odešel všecek blažen. Odpoledne seděla na téže židli co on Lidka septimánka. Dědeček Václav si sedl proti ní a vzal ji za ruku. Byl nesmírně vážný.

“Liduško, mluvil jsem s docentem Šafránkem. Ty bys chtěla do Německa k Labanovi?”

“Ano, dědečku. Myslíš, že by to bylo možné?”

, Jsou tu dvě potíže. První je v tom, že máš jít z domu, do cizího prostředí. Vyptal jsem se, jakto v té škole chodí. Množství mladých žen, množstvímladýchmužů. Moderní, pokrokové názory. Výsměch šosáctví. Ano. Dejme tomu. Ale já, holčičko, nevezmu na své svědomí nic, co by mohlo podlomit tvou nádhernou životní sílu. Jsi už vyspělá, rozumíš, co mám na mysli. Stačí někdy dočasné zmámení, malá lehkomyslnost… a děvče v květu života je ztraceno.”

Lidka se lehce zapýřila. Pak zvedla hlavu a pevně se podívala Karasovi do očí.

“Děde…” řekla vážně a dojatě, “mám už teď plno nápadníků. Jsou mezi nimi moc milí hoši. Ale já chci tančit. Já chci být dokonalá tanečnice. Chci být slavná. A dokud to nebude, nemám na nic jiného pomyšlení. Věříš mi?”

“Ale zde jsi mezi námi, do jisté míry chráněna rodinou. Tam budeš sama. Bez naší opory.”

“Ano- Ale tys mne vychoval. Jsem tvoje žačka, ne otcova, ne matčina. Ty víš, co ve mně je. Ty víš, že mi můžeš věřit.”

“Ano, dítě”Alejáto chci slyšet, slavnostně slyšet, jako přísahu. Abych sám před sebou měl čisté svědomí, že jsem ti to všecko řekl, že jsem o tom výslovně mluvil a že tys i dala slib. Zradíš-li mne i pak, budu nesmírně smuten”Ale řeknu si: nešlo ji jinak zachránit, zlo bylo v ní.”

“Nezradím, děde, nezradím!”

Z očí jí vytryskly slzy.

“Dobrá, dítě, slib mi tedy, že nepřipustíš žádnou milostnou pletku, dokud nebudeš mít ve světě svůj úspěch. Až budu číst, že jsi to ve světě vyhrála, bude konec tomuto slibu. Budeš svou paní a můžeš si dělat, co budeš chtít. Slibuješ?”

“Slibuji, děde.”

Naklonil se k ní a políbil ji na obě tváře a Lidka se zprudka k němu přivinula.

“A teď máme druhou potíž,” spustil Karas už zase vesele“ jak tě vyloupnout z rodiny?”

“To právě, dědečku, nevím. Neměla bych snad tajně spakovat a ujet?”

“To bych nerad. To je až ten poslední prostředek. Já bych to chtěl zkusit jinak to bys mi musela trochu pomoci. Je to ovšem těžké, hrozně těžké!”

“Co to je — všecko udělám!” vykřikla Lidka”Ale viděla dědovi na očích, že má na mysli šibalství.

“Je to velká věc, co po tobě žádám, těžká oběť! Musela bys — propadnout ve škole!”

“Je,” vyletěla Lidka, “to je ohromné! Jati propadnu, jak budeš chtít, z latiny, z řečtiny, z dějepisu a zeměpisu, z tátovy ctihodné matematiky — jen si poruč.”

“Výborně. Čím to bude horší, tím lip. S vysvědčením však nepůjdeš domů, nýbrž sem ke mně. A já už provedu to ostatní.”

Do konce školního roku zbývaly čtyři měsíce. Karasová Ludmila, septimánka, provedla za tu dobu zázraky v lajdáctví a nevědění. Profesoři byli bez sebe hněvem a chvěli se rozkoší z exemplárního trestání. Pětky padaly, jen to bouchalo. “Ano, balet na eminenc, vědění na propadnutí”Ano. Moderní doba, nové mravy, máte zas pětku, sedněte”Ano.”

Přilítla ze školy do varieté, vysoko mávajíc vysvědčením.

“Dědo, dělala jsem, co jsem mohla! Šest pum — jen ten padouch matikář mi dal zase stágru, zbabělec! To si to nechce rozházet s tátou.”

“Dobrá, děvče. Teď sejdi projít a já si vezmu do manéže tvého otce.”

Zavolal si ho telefonem, že naléhavě s ním musí mluvit. Petr Karas, universitní profesor, marně si lámal hlavu, proč to. Když vstoupil do otcovy pracovny, spatřil staříka, jak stojí uprostřed a s rozkoší práská velkou šambrierou.

“Táto, prosím tě, dej to pryč,” volal syn ze dveří, “víš, že to nesnáším.”

“I jen pojď dál, Petře”A sedni si. Máme spolu malé účtování. Je to za dlouhá léta — kolipak ti je? dvaačtyřicet? třiačtyřicet? — no a můj účet je z tvého mládí. Snad se na to pamatuješ, jak jsme všichni chtěli”Abys se sblížil s Cirkusem Humberto. Já, matka, babička, dědeček, kdekdo jsme toužili po tom”Abys šel cestou, kterou ti uchystali tví rodiče. Ale tys na to neměl ani pomyšlení.”

“Neměl”

“Vidíš, to si pamatuješ. Neměl jsi pro to hlavu, že ano. Ať jsme to zkoušeli taknebo onak, po každé jsi ze všeho propad. A nám nezbylo než se trochu přizpůsobit, vzdát se všech snů a představ a smířit se s holou skutečností, že náš syn odejde z našeho prostředí.”

“Ano. Byli jste ke mně neobyčejně hodní. Bylo to opravdu moje štěstí. Snad bych se byl jinak utrápil.”

“Tedyjsmejednali správně?”

“Ano- Nikdy jsem to nepopíral.”

“Výborně. A teď, jsi-li charakter, musíš jednati zrovna tak jako my tehdy. Lidka propadla…”

“Z matematiky!”

“Ne. V matematice ti dělá čest, má dostatečnou jako vždycky.”

“Náramná čest!”

“Ale jinak pukla v šesti předmětech. Zde je její vysvědčení.”

“To je hrůza!”

“Ano- Nemá na to hlavu, jako ty jsi neměl hlavu pro cirkus. Teď se musíš ty a tvoje paní zachovat tak, jako jsme se zachovali my. Nebránit Lidce”Aby si šla za svým štěstím jako taneční umělkyně.”

“To není možné!”

“Ó, to je nejen možné”Ale nutné. Žádám to.”

Václav Karas pronesl poslední slova velmi ostře. Stál před svým synem vztyčen a komandérsky, s očima zaostřenýma, jak kdysi vnucoval svou vůli šelmám v kleci.

“Ale tatínku… proboha tě prosím… uznej, poměry jsou jiné. Já nejsem cirkusák, jsem universitní profesor, mám býti jmenován řádným…”

“Svoluješ nebo ne?”

“Tatínku… nemohu…”

“Bojíš se skandálu?”

“Ovšem, pochop to… lidské řeči…”

“Dobrá,” a starý Karas mluvil, jako by střílel z pistole. “Když nechceš vyplnit svou povinnost tak, jakjsemji ctil já, jsem tvůj nepřítel. Lidka odjede ještě dnes. Loučit se s taknehodnými rodiči nemusí. Ráno vyjde ve všech novinách zpráva, že odjela dovršit svá taneční studia. Je oblíbená umělkyně, bude to tedy zpráva velmi veřejnost zajímající. Ve večernících následujících dnů vyjdou pak interviewy se mnou jakožto s jejím dědečkem. Mám už to všecko připraveno. Proč jde za kumštem? Protože je ze staré cirkusácké rodiny. Její otec, universitní profesor, se narodil v cirkusovém voze. A pak tě vylíčím. Ne tak, jaký jsi byl”Ale jaký jsi měl být. Já si tě tam zidealisuji — to je svaté právo starého otce. A půjde to den za dnem, historie za historií”A chceš-li, skandál za skandálem…”

“Proboha… tatínku… Kostečkovi se zblázní…”

“A kdyby tě i vyhodili. Zradil jsi mne, trp si.”

Petr Karas sedí zhroucen, drží si hlavu oběma rukama a kvílí.

Václav Karas stojí proti němu a probodává ho očima.

“Tak co,” praví pak chladně, “souhlasíš s jejím odjezdem?”

Petr Karas neodpovídá, jen přikývne.

“Dobrá, tedy podepiš tuto listinu. Chci mít pro úřady dokument, že nešlo ani o únos”Ani o útěk.”

Petr ochable natáhl ruku a podepsal.

“Tak. A teď můžeš jít a zvěstovat to Kostečkovým. Ale ať se nechystají na žádný kravál — přijdu s Lidkou k obědu a… to víš, já mám rád u oběda veselé tváře. Ono je to přec zábavné, vidět, jak Pán Bůh míchá lidským těstem”Aby nezkyslo!”