Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Rozhodnuto, hotovo, zpečetěno. A najednou to všecko ztroskotá o nový, nečekaný argument.

Václav Karas, řečený Vašku, je dědečkem.

Každého citu dostane lidské srdce svou mírku. Nevyžije-li jej včas, vyrazí zabržděný cit jindy a jinde a často mnohem bouřlivěji. Táta, který řádně nespotřeboval své tátovství, stane se vášnivým dědečkem”Aby si u vnuka dobral, co u syna neužil. Tohle postihlo Václava Karase. Když se mu narodil Petříček, byl Karas příliš zapražen”Aby si s ním vyhrál jeho dětství; nad kolébkou vnučky Lidušky se v něm však probudil potlačený cit a Karas byl snad více pohnut a dojat než otec toho drobečka s matkou dohromady. Den před radostnou událostí byl si jist, že jeho budoucnost jsou koně, lvi, tygři a sloni; den po ní byla všecka ta vzácná zvěř vytlačena bezbranným lidským tvorečkem.

“Přišel ti do angažmá člověk,” říkal si pospíchaje z divadla musejním sadem na Těšnov, “žádná agentura ho nedodala, žádná anonce ho nedoporučila, přišel, jak je”A teď záleží na tobě, Vašku, direktore, co z něho uděláš, jaké místo mu přidělíš v programu. Na ty, kteří si říkají rodiče, nesmíš mnoho dát. Pan rodič je potrhlý kantor genius, paní rodička je baculatá měšťka — jaké nebezpečí pro dušičku, která u nich rozžala svoje světélko! Ti dva přece nemohu převzít za ni odpovědnost. Odpovědnosti je schopen jen ten, kdo vidí o kus dál. Přibyla na zemi hvězdička a je třeba se starat”Aby z ní byla hvězda. Nový clo víček je větší událost než tvoje úspěchy. Hrneš se obnovit Cirkus Humberto”Ale tuto se, chlapče, zrodila nová Humbertovna. Na Těšnově, u Kostečku, ve výrobně prádla a kravat. Na to musíš dávat pozor; snad je to heroina, snad krasojezdkyně, snad hlasový fenomén; nesmíš dopustit”Aby udusili ohýnek ve flanelu.”

Achillu Breburdovi spadl kámen se srdce: Václav Karas najednou podepsal smlouvu na dalších deset let. Varieté ponese dál zvučné jméno Humbertovo a Karas zůstane jeho managerem. Je tomu tak”Ale nad všecky produkce zajímá teď tohoto ředitele každý výkon slečny Li nebo Lilili, t. č. nemluvněte. Jak má volnou chvíli, už tíhne z divadla na Těšnov”Aby sledoval její artistické výkony pod povijanem. Učený syn se domnívá, že se tatínek skoro zbláznil, snacha se směje, že jim ušetří chůvu, pan Kostečka si spokojeně hladí hebký plnovous a jen se pochechtává: “Nic už ti nechybí, Václave, jen ještě kojit, ještě kojit…;” ale Václav Karas se tím nedává zmást, kolébá, houpá a hýčká vnučku, vozí ji v kočárku a přebaluje jako ošetřovatelka. Ví, proč to dělá. Je přesvědčen, že človíček v tomto věku se nijak neliší od malého lvíčete nebo tygrátka a že vnímá svět jen několika přirozenými pudy. A Karas usiluje o to”Aby si nemluvně ze všeho nejvíce zvyklo na jeho hlas a smích a na jeho tělesnou vůni. Dělá vše, by u batolátka vzbudil trvalý pocit, že v rukou dědečkových je mu nejlíp a nejbezpečněji. Kdyžje s ním sám, zkouší s ním všelijaké věci, drží je za ručičky nebo za nožičky a ohybuje tělíčkem”Aby si zvykalo na kousíček námahy. Amalá Lilili opravdu si dědečka oblibuje, směje se na něho, jak ho spatří, chce k němu do náručí a vyráží ze sebe všelij aké hekavé zvuky, j ako by mu chtěla něco říci. Václav Karas si s ní vytrvale hraje”Ale jeho radostná bezstarostnost je jen zčásti pravá. Pod vším tím mazlením je skryto vytrvalé a soustředěné pozorování: rozpoznává maličká zvuky? rozpoznává barvy, reaguje bystře? je bázlivá nebo se nebojí?

Děťátko začíná po čase ťapkat, začíná se spouštět, začíná mluvit. Dědeček Karas je stále u něho a pořád hlídá a číhá, jaké jsou jeho sklony a záliby. Nemluví o tom”Aleje spokojen. Lilili je jako malé dráče, hybná, čiperná, nebojácná, křiklavá, do všeho jako rtuť. Bezvousého dědečka má z celé rodiny nejraději. Kdopak z dospělých si dovede sednout k ní na zem, převalovat se v kotrmelcích, běhat po čtyřech, křičet a výskat, štěkat a kokrhat? Z batolátka se vyklubává malá holčička”Ale čím více její hlavička chápe, tím srdečněji lne k tomuhle dědečkovi. Všichni jsou na ni hodní, všichni ji mají rádi”Ale s nikým není taková švanda a honěnice, žádný neumí tolik legrací, žádný není tak věčně naladěn do žertů a špásů. Už začínaj í spolu chodit na procházky, už byli spolu návštěvou v jeho bytě. Tam, když jim nikdo nepřekážel, dědeček teprve vyváděl, chodil po rukou, stál na hlavě a kotrmelcoval ve vzduchu. Malá Liduška byla všecka unesena. Ale dědeček jí přikázal, že chce-li to ještě jednou vidět, nesmí o tom doma mluvit. A tak se mezi nimi vytváří velké tajemství. Říkají, že jdou na procházku”Ale ve skutečnosti jdou k dědovi do bytu, zamknou se tam a vztekají se. Panečku, tenhle dědeček toho umí! Přeskočí židli, přeskočí stůl, chodí jako opice, houpá se překlopen na kruzích, praští sebou na zem jak dlouhý tak široký a zvedne se pozpátku a stojí najedné ruce. V ložnici má dvě bedny a v těch jsou neuvěřitelné věci: nosy, vousy, falešné tváře a brady, paruky, klobouky, čepice, strakaté šaty. Vyloví něco, nasadí si to”A už je někdo docela jiný.

Říká tomu “dělat tyjátr”. To si Liduška sedne na pohovku proti zavřeným dveřím. Najednou se dveře otevřou a z nich vyjde dědeček s hrozitánskými vousy a velkým červeným nosem, na hlavě má přilbici, v ruce papírový meč, chodí velkými kroky a dupavě a volá hrobovým hlasem:

“Heřman z Bubna byl udatný pán, u svého krále na slovo vzatý…”

A když ho Liduška živě vidí, jak “projíždí pouště a lesy”, najednou odhodí meč a přilbici, vrhne se na zem a dělá, jak “zápasí lev se dvěma tygry”, převaluje se, řve, odskakuje, vrčí a prská, no, švanda je to, že Liduška nevydrží sedět, že vyskočí, běhá po pohovce, tleská, skáče a výská rozkoší.

V těch letech kolem šedesátky, když vede svůj tajný boj o vnučku, mění se Václav Karas i j ako ředitel. Už mu tak nezáleží na vrcholných výkonech, spokojujesei menším vzepětímsiljenkdyžje v něm půvab. K věcem i lidem dostává jiný poměr, ne už tak řeholně přísný jako v letech nejtvrdší mužnosti. Nevidí na scéně jen mistrný lidský stroj, nýbrž i živé bytosti s jejich nedostatky. Není pro něho žádného tajemství profese. Zná všecky vynikající artisty Evropy, většina z nich pracovala u něho v cvičném letním kursu a všichni j sou do jisté míry jeho odchovanci. Když vchází do šaten svého divadla, je to, j ako by vstupoval do rodiny. Shledá se tu s mladými atlety, j ejichž otcové i matky bývali před lety u něho v angažmá. Najde tu staré, zkušené artisty, kteří sem v létě přijedou trénovat své syny. Rozhovoří se s cizím člověkem a za chvíli se ukáže, že zná jeho strýce, švagrovou a bývalého společníka. Firmy se mění”Ale lidé zůstávají na evropské šachovnici a od programu k programu se posunují nejrůznějšími směry. Václav Karas sleduje tyto pohyby a vidí z nich, které číslo stoupá ve slávě a které dohořivá. Vidí pausy nemocí a nehod po Evropě a ve svých šatnách se dovídá všecky podrobnosti. Jde-li o přítele — a kdo z vedoucích se s ním nespřátelil! — , Karas nelituje a napíše pár srdečných řádek. Artisté trpí opuštěností a za vzpomínku ve zlých časech j sou vděčni až do smrti.

Rok za rokem se vyvíjejí důvěrnější a důvěrnější vztahy mezi ním a kočovným lidem varietním. Pražský Karas není pro artisty ředitel”Ale zkušený, moudrý a dobrosrdečný kolega. Obracejí se na něho ve svých starostech a Karas radí a pomáhá. Teď už to nejsou otázky profesionální a technické, teď jsou to ty tisíceré naléhavosti soukromé, které nejvíce sbližují lidská srdce. Rodiče se ptají, co s dětmi, děti se ptají, co se zestárlými rodiči. Ostřílení chlapci jdou rozpačitě na radu, zda se mají oženit s kolegyní; tanečnice které třikrát objely svět, čekají až na Prahu”Aby tam vytáhly z kufru podobenku svého vyvoleného a zeptaly se papá Karase, co by tomu říkal.