Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Karas stál jako u vidění. To tedy bylo tajemství těch veršů

Když volá tamtam, volá sem-sem.

Vosátka slyšel kubánské bubny svolávat do zápasu a šel za jejich voláním. A co mu vzkázal… Věděl seržán, co se děje s Helenou? Dává jemu, Vaškovi, vinu? Nebo jen tušil, že se něco takového může stát”A chtěl Vaška upozornit? Odejel-li více než před rokem, sotva znal jejich případ. Staří tenťáci si nedopisovali. Pak tedy jen předpokládal, že ke krisi u nich může dojít”A chtěl ho vyburcovat. Měl pravdu, to Karas uznával; kdyby Vašku nebyl tak posedlý svým divadlem, poznal by asi dřív, co v Heleně zrálo.

Myšlenky mu prudce vířily hlavou”Ale náhle vyrazila jedna a odsunula všecky ostatní.

“Paní Adélo,” oslovil Karas sedící ženu, “povstání na Kubě se už dávno skončilo vítězstvím — to by tedy seržán měl být už zde!”

Žena zatím opět zavřela oči a teď je ani neotevřela.

“Nevím, co se stalo,” odpověděla jako ve snu, “čekám. Obchod upadl, když seržán odešel. Nemohla jsem se domluvit s cizími lidmi a přestali sem chodit. Zrušila jsem Moře Karibské i Záliv Mexický”Abych udržela aspoň Cestu Prozřetelnosti; zde jsem ho našla, zde mi po prvé řekl,Mío damasco'. Seržán je jediný muž na světě. Nebylo a není takového. Seržán řekl:,Čekej!' — a mně nezbývá než čekat.”

Nehybná žena zmlkla. Karas si přitáhl židli. Musel si usednout a zabořit čelo do dlaně: Vosátka, Ferenc Vosátka se vypravil do Střední Ameriky pro smrt. Leží tam někde mezi černými povstalci, neklidné české srdce, jež našlo pokoj a mír až pod žhavým nebem tropů.

V místnosti bylo hluboké ticho, jen z kuchyně sem doléhal odměřený cvakot nástěnných hodin. Karas je neslyšel. A když konečně pronikl jejich zvukk jeho sluchu, přejel si rukou čelo a povstal.

“Paní Adélo,” řekl pak hluchým hlasem, “neznáte paní Langermannovou?”

“Langermannová?” otevřela seržánka opět oči, “Langermannová? Není to ta, co byla na pohřbu Selnického?”

“Selnicki je tedy mrtev?”

“Ano. Umřel nám tady vedle, jak jsme říkali v Zátoce Jamaiské. Stěžoval si, že mu není dobře”A šel si zahrát pochod Radeckého. Hrál jej”Ale nějak pomalu; a když přišel k tomu, jak vždycky zpíval,Radecký, Radecký, to byl hodný pán', padl hlavou do klapek a bylo po marši. Všecky noviny o něm psaly, že to byl dlouholetý kapelník Cirkusu Humberto. Ale na pohřeb přišla jen jedna stará paní s dcerou a seržán říkal, že to je paní Langermannová, která uctívá všecko, co je z Cirkusu Humberto.”

“A kde bydlí, nevíte?”

“Nevím”

“Pokusím seji najít. Mějte se dobře, paní Adélo, Bůh vás potěš. A až se vrátí… až se zase spatříte se seržánem… řekněte mu, že budu dbát jeho slov.”

“Vyřídím, Vašku. Buďte bez starosti.”

Pokývala hlavou trochu se jako usmála. Byl to jediný pohyb, jejž za tu dlouhou dobu učinila. Pak zase zavřela oči”A když Vašku odcházel, viděl ji opět sedící jako sochu nad hrobem.

Odpoledne po paměti vyhledal dům, kde bydlívala paní Langermannová. Vyběhl lehce ta čtyři patra”Ale pak, když spatřil tabulku Frau Wwe Langermann, srdce se mu rozbušilo a v nohou cítil chvění. Pod tou tabulkou byla druhá, vyřezávaná v mosazi, na ní stálo Tim Jórgens. Karas zazvonil.

Zaslechl šramot, dveře se otevřely. Ohnutá stařenka v bílém čepečku vzhlédla k němu udiveně, pak si posunula brýle, pak zvedla ruce a zvolala:

“MeinGott! Vašku!”

Kývl hlavou, pokročil a objal ji.

“Božíčku, je to on. Nu, pojďte dál, to bude překvapení. Růženka je doma a její muž taky. Ta bude koukat!”

Vašekmusel prudkým zamrkáním přemoci slzy, když najednou byl v kuchyni a před ním Růženka, hubená, přepadlá, s ostrým nosem, zestárlejší a usedlejší, než odpovídalo jejímu věku. Vedle ní stál její muž. Tim Jórgens, vysoký šlachovitý blondýn řídkých vlasů a modrých očí, kormidelník přístavního parníčku Stellingen. Představily mu Vašku jako syna někdejšího podnájemníka a kamaráda z dětských her Růženčiných. Tim Jórgens ho přivítal srdečným stiskem ruky, paní Langermannová postavila na čaj a už se z prvních nejistot vyklubával rozhovor o historiíchjejich dvou životů. Jórgens byl veselý chlapík, který každé vyprávění přisolil vtipem; a když vypil dvě sklenice čaje, který v jeho namíchání dopadl spíš jako grog, sáhl vedle pohovky, vyvlekl tahací harmoniku a začal k hovoru tiše hrát. Seděl s Růženkou na pohovce, Vašku s paní Langermannovou proti nim. A když se rozprávka vyčerpala, jal se Tim Jórgens zpívat: “Et wasen twei Kunnigeskinner…” Růženka se přiklonila k němu”Ale z očí jí padaly slzy jak těžké perly a taky paní Langermannová se tiše rozeštkala. Vaškovi bylo z toho úzko u srdce. Cítil, že svým vpádem rozbouřil, co mělo už navždy zůstat utišeno. Blesklo mu hlavou, že o půl sedmé odjíždí vlak do Berlína. Podíval se na hodinky a začal se spěšně omlouvat, že už musí jít. Obě paní ho zdržovaly”Ale Jórgens přijímal jeho odchodjako samozřejmost.

“Ne, děti, nesmíme pana Vašku zdržovat. Jízdní řád je jízdní řád, z toho není odvolání.”

Loučení se dalo za nového přívalu slz.

“Vždyť on byl jako náš syn…” omlouvala se paní Langermannová Jórgensovi.

“I já vím, maminko,” hlaholil Jórgens, “dětská přátelství, to je to nejkrásnější.”

A doprovázeje pak Vašku ke dveřím, omlouval se mu při loučení:

“Z toho pláče si nesmíte nic dělat. Ženské jsou rozcitlivělé. To dělá to domácí štěstí.”

“Aby vám zůstalo navždy!” řekl Vašku od srdce a stiskl mu naposledy ruku.

Seběhl dolů, vyrazil na ulici, za rohem zastavil drožku a dal se odvézt do hotelu. Cestou však na jednom místě zaťukal na kočího”Aby zastavil. Spatřil lahůdkářský krám s koši vína ve výkladě. Vešel rychle dovnitř, vybral ten největší a nejbohatší, s rýnským, moselským a šampaňským, s čokoládou, datlemi, fíky a pomeranči, dal obchodníku adresu paní Růženy Jórgensové, choti pana kormidelníka Jórgense, zaplatil, dojel do hotelu, rychle sbalil své věci a o půl sedmé seděl v rychlíku, který jej vezl ku Praze.

Teprve v jídelním voze si uvědomil, že vůbec nebyl v hamburském varieté a že po prvé nadiktuje strýci Steenhouwerovi falešnou položku do účtu režie.

Dva zlaté copy se zapletly v těžký vrkoč, do oušek vklouzly tyrkysové náušnice, ruka s pudřenkou přejela po hrdle a po čele a dvě vlahé oči se rozzářeně zhlížely v zrcadle, které obráželo mladou, kypivě baculatou postavičku, za níž mateřské ruce už natřásaly večerní šatečky ze světlemodrého hedvábí. Po prvé do tanečních hodin — to byl pramen opojivého rozčilení slečny Emilie Kostečkové i její matinky Marie Kostečkové, rozené Varhanářové, choti továrníka pánského prádla a kravat Jaroslava Kostečky v Praze II, Těšnov 17, sklad a detail PrahaI,Celetná47.

Když se obě dámy pozdě večer vracely z Linková tanečního institutu, byla ještě dvě okna v první patře jejich domu na Těšnově ozářena.

“Tatíček nešel spát,” pronesla paní Kostečková, “tatíček nás ještě čeká.”

Opravdu, pan továrník Kostečka seděl bez kabátu a bez límečku, s vestou rozepjatou, v jídelně u poslední sklenice piva a četl Národní listy. Kruhový lustr se zelenými třásněmi, zavěšený na zelených šňůrách, osvětloval bílou plochu stolu s pohozenými ubrousky a měkce ozařoval renesanční nábytek, plyšová sedátka a pohovku s tureckým vzorem v koutě. Když dámy vstoupily, spustil pan Kostečka plachtu Národních listů a ve světle lustru se objevila jeho protáhlá tvář se skřipcem na silném nose, s pěšinou uprostřed kroužících se vlasů a s dlouhýmhnědýmplnovousem, kterýsejemně vlnilpečlivouprací kadeřnickou.