Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“Tatíčku, to ti to bylo krásné!” zvolala Emilka ve dveřích”A rejdíc po pokoji, vyprávěla překotně o blažených zážitcích prvního večera. Nechali ji vymluvit a pak ji poslali spát. Byla velmi rozčilena a stále objímala matku, která ji hladila a líbala.

“Já tu čekám, maminko,” pronesl pak pan Kostečka k manželce, poťukávaje skřipcem na stůl, “abych ti řekl, že ten záhřebský Fekete-Crnkovic, co se v Pešti jmenoval Schwarz, přece jen zaplatil. Teď odpoledne přišlo od něho patnáct set zlatých. To jsou nalezené peníze — já už jsem dávno celou pohledávku odepsal. Takovou radost jsem už v obchodě dávno nezažil. Tak jsem si řek, že těch patnáct stovek rovnou můžeš uložit Emilce na věno.”

“To jsi hodný, tatíčku. Musíme teď stále myslit najejí štěstí. Je to vážnější, nežjsem se domnívala.”

“Snad už nemáš pro ni ženicha?”

“Jáne”Ale nápadník tu je i beze mne. Když jsi měl tak šťastný den, povím ti to všecko. Řekla jsem si hned, že ten Fekete-Crnkovic je dobré znamení. Patnáct set zlatých zachránit — nu, náš tatíček umí dělat obchody.”

“No dobrá”Ale co je s tím šamstrem?”

“Nu, výskyt se, bodejť by se nevyskyt, holka je jako květ, hezká, po tatíčkovi. Tak se k ní už před časem přitočil. Studentská láska, to víš, tatíčku, to má své kouzlo. A dnes se mi představil. Hezký, úhledný mladík, náramně slušný, doprovázel nás až na roh.”

“To jsou zvěsti, maminko. A co je zač? Jak se jmenuje?”

“Petr Karas, tatíčku, kandidát profesury.”

“Profesor… Hm… No, to není špatné. Státní služba, pod pensí…”

“Moc roztomilý a náramný inteligent. I básně píše, dnes jí jednu přinesl, sebralajsemji Emilce”Aby sis ji přečet.”

“Tak, tak. Básník. Něco á la Vrchlický, co? No, nemám nic proti básníkovi v rodině, když má jinak řádné zaměstnání. My už si něco můžeme dovolit. S Vrchlickým se známe osobně, pamatuješ se na něho? Nepamatuj es? Takový hubený, s převislými kníry… sama jsi ho obsluhovala, koupil si tehdy šest frakových košil Excelsior číslo 3 9 a bílou kravatičku k čestnému doktorátu… j eště si nevzpomínáš? Chtěl původně jen tři”Ale já jsem mu domluvil: Mistr e, vaše dílo a teď čestná promoce — to už dáme těch košileček celý půltuctík! A on jenom přikývl. Šaramantní člověk. To já vedu každé takové seznámení v evidenci, obchodu to dělá dobře, když se může poukázat na slovutné zákaznictvo. No a prosím, je básník a universitní profesor, to se nedá nic říct. A je-li ten mladík… jak se jmenuje? Karas?… taky básník a taky profesor, no, á la bonne heure, jsem člověk pokrokový, když je to pod pensí, nechovám žádných předsudků. Ukaž mi tu básničku.”

Pan Kostečka si nasadil zase skřipec a otevřel list papíru.

“Rukopis má úhledný, není to žádná kaligrafie, takové S Bohem začato, jakto napíše s těmi kudrdlinkami náš účetní, to by asi nesvedl, no”Ale prosím, básník není puchaltr. A na profesora píše pěkně čitelně. To máme mezi odběrateli profesory, že to člověk musí vždycky třikrát luštit, chtějí-li širtinknebo sifon. Tak tedy báseň. Báseň na naši Emilku! Podívejme se!

K Vám, krásná Neznámá, jež blahem plníte

rovnici života, než rozřeší ji Styx,

mé letí verše, o nichž nevíte,

nesouce Touhu mou po luzném onom X.

No, prosím. Tak se mi zdá, že by to Vrchlický na naši Emilku lip ani nenapsal.”

Pomalu, uznale pokyvuje hlavou, přečetl továrník Kostečka ještě tři sloky básně.

“No, prosím. Báseň opěvující naši dceru. Kdo by si to byl pomyslil.”

“Ba, ba, Jaroslave,” odpověděla paní Kostečková s očima plnýma slz, berouc si zpět rukopis,”když jsem tam u Linku četla:

K Vám, krásná Neznámá, jež blahem plníte…

říkalajsem si: Bože, bože, jestlipak tebe kdy potrefilo takové štěstí”Aby tě někdo opěvoval…”

“No, Marie, to zas nesmíš tak brát. Já jsem se vyznal v konceptu, to mi neupřeš. Když jsem tenkrát u starého Josse v Holešovicích zaváděli první výrobu tvrdých límců v Rakousku, dělal jsem celou reklamu na ně sám. A nebožtík Joss vždycky říkal:,Složit dobře anonci, na to musí být extra talent.' Ajakou díru do světajsem udělals našímprádlemExcelsiora s náprsenkamiHighLifea s kravatami Surcouf, to zas Vrchický nedokázal. Každý máme holt jiného genia. No a ten mladík., z jaképakje rodiny?”

“To je, co mi dělá trochu starost,” svěřovala se manželka“ j eho otec j e prý podnikatelem divadla Varieté…”

, Ach, to je ten Karas z Varieté Humberto! To tedy známjeho dědečka — otec toho direktora chodívá někdy k Bílé labuti k našemu stolu. Prostý člověk”Ale zajímavý, všichni ho tam mají rádi. A Varieté prý je teď moc dobrý obchod, ti lidé budou mít pěkné peníze. No, na to si vezmeme informaci a pak se uvidí. Já Emilce nebudu překážet ve štěstí.”

Manželé Kostečkovi šli spát”Ale dlouho nemohli usnout.

“Tatíčku, spíš už?” zašeptala po chvíli paní Kostečková.

“Ne. Co je?”

“Víš, mně teď najednou napadlo… jak ten hoch tam píše,nesouce Touhu mou po luzném onom X' — co to má být, to X? Tomu nerozumím.”

“No, to je jako něco neznámého, jako se říká pan X nebo panY…”

“Tak ty myslíš, že v tomnení nic… jako zvláštního…”

“A co by v tom mělo být?”

“No… já jsem si jen myslela… když jako touží po luzném onom X…jestli to luzné X…jestli jako…”

“A tak! No, to snad ne, pro Krista Pána, vždyť je to ještě mladý hoch…”

“Takty tedy myslíš, tatíčku, že to není nic… jako závadného?”

“Ale ne”Asi ne, maminko. A takhle, když se to řekne… ono to není špatné… luzné X, chachacha…”

“Ale fuj, tatíčku, nač ty hned myslíš…”

“Já? Copakjsem na to luzné X připad já?”

“Ale vy mužští jste takoví…”

“Luzné X… i mlč, maminko… maminečko… kdopak s tím přišel?”

Druhého dne požádal továrník Kostečka svého důvěrného obchodního přítele pana Salzmanna”Aby mu opatřil informaci na Václava a Petra Karase v Karlíne. Agentura ji dodala za několik dní. Kostečka se ženou četli ty dva listy s velkou zvědavostí:

,Karas Václav, spolupodnikatel Théátre Varieté Humberto v Karlině.

Tázaný pochází odněkud z jižních Čech. Roku 1890 převzal artistické vedení divadla Varieté na vlastní účet jako nájemce, kdežto dosavadní majitel Achilles Breburda má provoz restaurační. Zdá se, že oba podnikatelé jsou spolu asociováni ještě vzájemnými podíly na zisku. Tázanýjest obecně oceňován jako prvotřídní odborník, který dobře rozumí své věci. Podnik se za jeho řízení těší velké oblibě a jeho dosavadní prosperita je nepochybná. Rodinné poměry tázaného jsou nejasné. Manželka Helena, původem artistka, žije za hranicemi, podle jedněch u svých rodičů, podle jiných v angažmá. Jinak žije tázaný velmi spořádaně a jeho jmění přesahuje 100 000 zl. Žádaný úvěr lze mu povoliti.

Karas Petr, posluchač university, Karlín.

Tázaný je syn artistického podnikatele a nájemce divadla Varieté Václava Karase a jeho manželky Heleny”Artistky. Studie na gymnasiu v Truhlářské ulici konal s vyznamenáním a také universitní zkoušky skládá dochvilně a s velkým úspěchem. Pro podnik svého otce nejeví žádný zájem, nýbrž připravuje se na profesuru. Týž je povahy poněkud nepraktické”Ale ve výdajích je šetrný. Poslední dobou má známost, prý s dcerou zámožného továrníka”Ale oficielně zasnoubení nebylo vyhlášeno. Žádaný úvěr lze mu povoliti se zárukou otce nebo příštího tchána.”