Эдуард Басс - Cirkus Humberto

To byla myšlenka, k níž Achilles Breburda došel, když uvažoval, jak upoutat Karase a zlepšit podnik. Přikloněn k němu, všecekrozohněn, vykládal nyní podrobnosti, jak si to představuje.

“A elektrické osvětlení?” zeptal se Karas především.

“Toťseví! Ať má Křižík rachotu! Alenikomuo tom ani muk — jako ten pan Jan Nepomuk! Vono to hned zejtra nebude. Mám už vyhlídnutýho architekta, ňákej Ohmann, moc šikovnej chlapík…”

Hlediště se stmívalo, Karas se odporoučel. Hlava mu šla kolem. Dostat moderní budovu s elektrickým osvětlením!

Vklouzl do své lóže, kde seděla Helena. Naklonil se k ní a rychle, rozčileně jí pověděl, o čem právě mluvil s patronem. Všecek hořel nadšením a cítil přímo fysickou potřebu sdělit se s někým o novinu tak znamenitou. Vysypal to překotně a radostně stiskl Helence ruku. Ale najednou mu bylo, jako by se octl v prázdnotě. Podíval se na Helenu. Viděl v šeru proti jevišti její krásný profil.

Byl nehybný a bez zájmu.

Konec století se snášel na evropské lidstvo s přízraky konce světa. Básníci se cítili unaveni, zdálo se jim, že “příliš pozdě přišli v zestárlý záhy svět”. Někteří unikali z mdlé skutečnosti života do kouzelné říše symboliky; někteří proklínali societu jako nakaženou hetéru a toužili vrhnouti pochodeň v krovy jejího pyšného a prohnilého paláce; a někteří utišovali svou neurasthenii nadějemi v příchod nového, silného umění, jež obrodí skomírající kulturu. Těmto estétům churavého optimismu připadalo divadlo rozmanitostí jako jeden z Betlémů, kde se snad narodí Zvěstovatel nového království krásy. Viděli svět vysílený všemi rafinovanostmi a zdálo se jim, že spásaje v nejstarším, nejprostším a nejdravějším umění atletů a kejklířů, v obnovených gladiátorských hrách. Romantikové před nimi se kochali kouzlem chudého kočovného cirkusu a rozechvívali se tragikou potulných komediantů; moderna let devadesátých chtěla objevit antickou dokonalost v pompésních produkcích velkého varietního divadla. Její secesní hnutí bylo pravým opakem historického secessia římského: tam se plebejci pozvedli na obranu proti patriciům, zde se vrchní kulturní vrstva odlučuj e od měšťáctví a chce vytvořit svět podle svého vkusu. Varieté ji svrchovaně uchvacuje. Objevuje v něm prastarou živelnost, která má však svou vypěstěnou formu, svůj sloh a vystupuje v nadmíru salonním prostř edí. Tu se již nešíří hrubý pach stájí a nečeká vás tvrdá lavice u manéže, zde vás vítá přepychové divadlo s bohatě vybaveným lóžemi, kam se chodí ve večerním úboru noblesně povečeřet. Uneseni oslňujícím prostředím zapomínají estetikové z konce století, že je velké a odvěké dělítko mezi kumšty tělesnými a uměním duchovním. Nepřesné slovo umělec, jehož hrdě užívají všichni ti siláci, provazolezci, kejklíři a akrobati, stačí nadšeným básníkům a esayistům”Aby odtud očekávali zrození hlubších zážitků, než je jen úchvatná a pestrá podívaná. Síla gladiátorských svalů a mrštnost efébů jim nestačí, volají ještě po ženském protipólu”Aby se ovzduší nabilo jiskřením erotiky. A varietní programy se zaplňují vedle silaček a akrobatek i tanečnicemi a zpěvačkami. Slavné hvězdy mezinárodního baletního nebe opouštějí klasická divadla”Aby sklízely neslýchané gáže, proslulé milostnice králů a knížat dávají se na cesty”Aby ještě jednou kořistily z kmitné výstavy svých půvabů, Paříž a Londýn vytvářejí pro každou sezónu senzační aureolu kolem některé velké neřestnice, které se pak zmocňují agentury”Aby ji předvedly ostatnímu světu, vydrážděnému novinářskými zprávami o úspěších a skandálech. A shon po efektu připojuje k přelétavému voji velkých hetér vše, co nějak slibuje vyšší zisk, houslistky, chansoniery, improvisátorky veršů, imitátorky a parodistky; a v puritánském městečku v anglickém hrabství Hampshire už se manželé Tillerovi chystají rozhojnit tento repertoár novou atrakcí, celým souborem zpívajících a tančících girls, které potáhnou odjeviště k jevišti s malými pošetilými písničkami lodníků a vojáků a s veselým dupotem svých štíhlých a vysokých nožek.

Toto vše manželé Karasovi za své cirkusové existence neznali. Cirkus byl jim instituce rodinná, kde nevěra a záletnictví se považovaly za skandály jako v kterémkoli maloměstě. Tuhá dřina provázela od rána do noci denní život mužů a žen a ochraňovala je před příliš žhavými sny. Mladí lidé se sbližovali prostou a přirozenou sympatií a zůstávali spolu na celý život. Stálé nebezpečí úrazu nebo smrti vychovalo ve všech velkou pověrčivost a u většiny jistý primitivní cit náboženský a to obojí zesilovalo ochranu proti zbujení erotiky.

Když vešli na varietní půdu, shledali Karasovi, že musí odložit své předsudky proti lehkomyslnosti a fřivolitě. Varieté nemohlo bez tohoto prvku existovat. Divadlo rozmanitostí se stávalo dokonalým, teprve když poskytovalo i rozmanitost ženských typů. Václav Karas přijímal tuto nezbytnost s velkou nechutí, ba s odporem. Nebyl zaujat proti ženské kráse, dovedl ji vyhledat i uplatnit”Ale podle jeho vkusu mělo to být všechno podáváno zdrženlivě, diskrétně, cudně. Ale cítil brzy, že s takovým výběrem neobstojí a že musí v této věci ucouvnout před tužbami publika i jeho vlivných mluvčí. Zvláště když po šťastně provedené přestavbě měl v rukou přepychově vybavené divadlo, první opravdu mondénní středisko rychle rostoucí Prahy, musel dbát nároků vysoké společnosti, která si přála zda spatřit, o čem jako o největší sensaci chodily zprávy z jiných velkoměst.

Václav Karas se přizpůsobil módní vlně. Agenti zdvořile a ochotně dodali kteroukoli z proslavených krasavic, jejichž často nevelké umění tvořilo j en záminku pro veřejnou produkci. Také u nich Karas dbal”Aby jejich vystoupení na jeho scéně se zalesklo vybranou harmonií. Pět sester Harrisonových s pařížským kankánem, pak i jen jedna z nich, Lona, trylkujíci v rafinovaných nedbalkách své “Linger longer, Lucy… how I love the linger, Lucy…”, majestátní Suzanne Duvernois, odhalující své krásné tělo v živých obrazech makartovského dekoru, Božena Brodská, zpívající erotiku téměř literární, čarodějný model Lenbachův, Miss Saharet, tlustá Španělka La belle Otéro, zběsilá Eugínie Fougčre, divoká Tortajada, břišní tanečnice Fathmé, plavovlasá královská milenka Cléo de Mérode s nejcudnějším účesem i úsměvem — ty všecky během let dostávaly u něho nejen gáže, jdoucí do mnoha set zlatých denně”Ale i dekorace a výpravu, pořizované umělci jen pro jejich osobitý účin. Věděly o tom, Zejdou do podniku, kterýudává elitní tón”A nejedná přijížděla s velkou trémou před slavným direktorem, o němž slyšela po šatnách evropského západu divy. Všecky pak byly nadšeny, že je přijal ředitel navýsost pozorný a zdvořilý”Ale chladný a zdrženlivý, který krom výkonu na scéně nechtěl o ničem slyšet. Začíná nich nepřišla na to, že také on má svou trému před nimi, svůj počestný strach z jakékoli pošetilé avantury. Teprve po dlouhé době, po letech, připustil si Karas, že velké ty heroiny tance, životaa lásky vytvořily v jeho podniku zvláštní ovzduší, plné marnivého oparu”A že ve třpytu reflektorů a za šumných lichtek hudby se i na dálku stávaly těšitelkami a inspirátorkami mužského světa v hledišti. Teprve pak, když už také sám překonal své krise a vešel do let usedlejších, našel si k nim a k jejich nesčetným nástupkyním srdečněj ší, v j ádru rozšafný poměr.