Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Daleko ostřeji reagovala na tuto součást jejich denního světa Helena. Na ženy, které si navlékaly trikot, jen aby mohly ukazovat své tělo, pohlížela jako na spoušť. V cirkuse měli také některou produkci, při níž se žena objevila v trikotu”Ale nikdy k tomu”Aby vábila a dráždila muže. V tíkotu pracovaly atletky a akrobatky, protože se to tak dělalo odedávna a protože to bylo nejúčelnější oblečení. A na takovou ženu se všichni dívali jako na krásnou sochu. Zde však se všecko převedlo ve vypočítavou, okázalou smyslnost.

A právě ta vyzývavá erotičnost urážela Helenin cit. Staré komediantské rodiny mívaly kdysi velkou starost”Aby je úřady nesměšovaly se všelijakou lidskou sběří, která také táhla po silnicích a bývala postrachem obyvatelstva. Principálové společností, vytvořených většinou z vlastní rodiny, vozili s sebou zvláštní knihu, do níž si dávali v každém městě od purkmistra nebo primátora potvrdit, že se jejich družina chovala v obci řádně, mužští že neztropili žádnou chlapskou neplechu a ženské že nebyly žádné frejířky. Ještě děda Humberto měl takovou knížku cti a dobrých mravů. Byla to staletá obrana rodiny před přísností světského ramene, která hluboce založila tradici počestnosti v lidu cirkusáckém. Helena, narodivši se co světoběžnice, byla v těchto věcech nejpuritánštější maloměštkou.

S odporem snášela představu, že její muž, její Vašku, přispívá osobně k tomu”Aby ještě zvýšil účin těch nestoudných vyzývavostí. Když ho o zkouškách vídala, s jakou horlivostí vybírá závěsy”Aranžuje draperie, určuje intimní tóny světel nebo zas plné ozáření, bylo jí stydno.

Život na jevišti se nemohl obejít bez jistých kamarádských důvěrností mezi muži a ženami. Helena byla na ně zvyklá a považovala je za samozřejmost. Když však viděla tyto nalíčené a navoněné ženštiny otáčet se kolem Vašku, brát jej pod paží a kolem krku a obejmout jej, ba i políbit, cítila, že se jí srdce svírá hněvem, rozhořčením a žárlivostí.

Den zkoušek byl pro ni zprvu největší požitek. Vidět Vašku při této práci dávalo jí větší potěšení než sama premiéra. Ale j ednoho dne přestala na zkoušky chodit. Ty děvky ji z nich vyhnaly. Zůstávala doma, v tom neveselém bytě, pod čoudy lokomotiv, kde sejí zjasnilo, jen když Petříček přihrnul z gymnasia a zaplavil ji tisícerými dotazy a sensacemi svých chlapeckých let.

Karas cítil, že toto její poustevničení je nebezpečné. Sám ožíval jenom prací a věděl, že i Helena byla zvyklá na stálou činnost. Odbývala jeho dotazy, zda se nenudí, poukazem na domácnost, ta že jí dá dost práce a starostí. Ale Karas si byl jist, že to jí nemůže stačit, že takový ústup ze starých zálib by byl pro ni přílišné ochuzení. Chodil tedy vytrvale za strýcem Steenhouwerem a sledovával jeho měsíční bilance. Shodli se, že podnik se ujal dobře a že pravidelně vynáší slušný přebytek, jejž ukládali jako reservu pro případnou krisi. Když pak z letní činnosti Karasovy vznikly nové nečekané zisky, oznámil Vašku strýci, že jich užije k soukromým účelům. Steenhouwer se nebránil.

Jednoho dne přiměl Vašek Helenu”Aby se šla s ním projít. Vedl ji po Příkopech do Panské ulice a nahoru do Bredovské. Domnívala se, že míří do městského parku”Ale nenadále vešel do domu nad hlavní poštou. Helena se překvapeně na něho zadívala a zároveň cítila cosi vzrušujícího. Teprve po vteřině sejí rozbřesklo, co to je: by l to pach koníren. Ale už stáli uvnitř ve staré zemské jízdárně a Heleniny oči se rozzářily pohledem na jezdecké koně. Nějaký člověk přišel, velmi uctivě pozdravil pana ředitele a požádal jej”Aby šel za ním. Šli až na konec stájí. U posledního boxu se muž obrátil:

“Tuje, pane řediteli!”

Helena si rozčileně zvedla závoj ke kloboučku”Ale už cítila, jak jí Vašku stiskl radostně loket”A už slyšela jeho rozechvěný hlas:

“Zítra jsou, Helenko, tvoje narozeniny, zde máš můj dárek.”

“Jezdecký kůň!” vykřikla a zvedla ruku na tvář jako užaslé děcko.

“Ano- Koupil jsem ti koníčka. To ti přece nejvíce chybělo.”

Chtěl ještě něco říci”Ale už nemohl, protože se mu Helena vrhla kolem krku a zlíbala ho. Ale pak vběhla do boxu”A strhnuvši s rukou rukavičky, jala se hladit zvíře a popleskávat.

“Kůň, koníček., můj koníček… je to možné? Ajakje krásný, grošovatý… A moudré oči… vypadá, jako by byl rodný bratr naší kobylky Primavery, pamatuješ? Jak se jmenuje?”

“Čao.”

“Jakže? Čao? To je komické jméno, to je rozkošné! Čao! Opravdu, slyší na to! Čao, můj milý, zlatý Čao! A to se mi neřekne, že si mám vzít s sebou nějaký cukr! Je tu někdo, kdo by mi doskočil k hokynáři pro cukr? Vy, človíčku? Prosím vás: za deset krejcarů cukru a za pětník chleba!”

Helena byla vzrušením celá bez sebe. Stájníci, kteří se sem pomalu slezli, přikyvovali jí, že je to pěkný koník a jak prý krásně jde pod sedlem.

“Nemohla bych to zkusit? Je tu nějaké dámské sedlo?”

Všecko tu bylo, opatřeno již Karasem, koňáci vyvedli Čaa”A když jej oblékli, vypadal pod novým, svítícím se postrojem velmi koketně. Helena měla jen kostymek”Ale to jí nemohlo zdržet. Karas jí pomohl nasednout a Čao, potřepav hlavou, klusal do jízdárny.

Od toho dne putovala Helena Karasová denně do Bredovské ulice, kde už ji její Čao netrpělivě očekával. Byl to polokrevný hřebeček pěkného měkkého chodu a bystré inteligence, který brzo chápal, že jeho nová paní chce po něm všeliké kroky a obraty, kterým se neučil”Ale které budí kolem pozornost a závist. Helena se do něho úplně zamilovala. Všechen volný čas strávila u něho a s ním. Za krásného počasí jezdila s ním do Stromovky, v nevlídných dnech jej cvičila v jízdárně. Jednou dvakrát za měsíc si i Karas vypůjčil koně a pak si vyjeli za město, starým, krásným stromořadím k Motolu nebo franocuzskou silnicí k Chuchli nebo karlínskými ulicemi přes Libeň do Troje. Oba si objevovali pražské okolí. Pro Helenu to byla jenom projížďka”Ale Karas byl čím dál tím více zamilován do Prahy, o které slýchával tolik láskyplných slov a jejíž krásy nyní poznával i z málo známých vnějších pohledů. Nejednou, když z údolu vyjeli na vršek a před nimi se nenadále rozprostřelo zvlněné jezero pražských domů a chrámů, připomněl Heleně vyprávění rodičů, jakkdysi po prvé spatřili Cařihrad.

Helena měla ráda tyto vyjížďky”Ale mnohem raději byla se svým Čaem v jízdárně. Nesžila se s citovým světem svého muže v jeho ďomovině a nezajímala se příliš o to, co cestou vidí. Pro ni poďstatou všeho byla jízďa sama o sobě, klus nebo cval”A po té stránce byly jí monotónní j ezďecké cesty ve Stromovce vítaněj ší než všechno j ežďění terénem. Ale vrcholkem byla jí krasojízďa a té se mohla odďávat jen v jízďárně. Tam si přišlo na své, co v ní bylo nejvášnivější; tam mohla zápasit s nevůlí a nechutí koně, přemáhat jeho strachy, rozohňovat jeho ctižádost. Tam měla náhraďu za ztracenou manéž, tam se k ní vracelo ulétlé mláďí, tam cítila svět svých roďičů a prarodičů. Vaškovi se příchodem ďo Prahy pojem ďomova mocně a slavně rozvinul, Heleně se smrskl jen na ďvě smyčky jízďárny a na grošovatého Čaa. Vašek bezďěky žil s celým životem metropole, Helena ožívala jen v seďle, kďyž mohla zpracovávat hřebečka pro figuru vysoké školy. Co jí byly všecky starosti a raďosti Théátre Varieté Humberto proti tomu, kďyž Čao začínal se učit piaffě, klusu na stojato, těžkému to cviku, v němž musela bleskurychle stříďat podněty k vyběhnutí s podněty brzďícími”Až rozkolébala zpěněné zvíře ďo rytmického pohybu na místě. Renvers, changement, španělský krok, passage, passaďe, všechno v různých tempech a na různou ruku, oh, to jí vracelo krásné časy s tatínkem, třímajícím obě šambriery uprostřeď manéže, s maminkou, sleďující kriticky její práci z první lóže”A se starým Hansem, čekajícím na koně u pisty.