Эдуард Басс - Cirkus Humberto

A bude mít večer s pořadem sukces? Vybíral jej dlouho a opatrně. Jeho zkušenost z Paříže ho poučovala”Aby nikdy nedal na týž večer dvě čísla z téhož oboru. Věděl, že první dvě vystoupení jsou obětována neklidu v hledišti a že mohou být slabší. Ale třetí číslo má již být dobré a mělo by být žertovné”Aby lidé co nejdříve roztáli. A všechno se musí rychle střídat, program má jen letět a každé zvednutí opony má být už pro zrak překvapením. Na chlapce z Horní Sněžné pod vedením Kerholcovým se může spolehnout, ti půjdou do práce jako lvi. Ale bude mít dost prospektů a závěsů pro všecky náhodné potřeby?

Sám měl v programu jen jednu osobní libůstku: chtěl tu mít po každé nějaká zvířata. Pro své a Helenino potěšení. Tak si navykli na život s němou tváří, že by se jim stýskalo, kdyby se denně nemohli pomazlit s nějakým zvířátkem. Zvláště na Helenu to dolehlo, byla po matce zamilovaná do stájí i do zvěřince. Vašek si chtěl pro zábavu nechat aspoň oba foxteriéry, Whisky a Brandy”Ale Petřík byl z nich doma všecek vystrašen. Dali j e tedy Kerholcovi, kde oba ti malí divoši měli mezi Kerholcovými kluky ráj. V programu chtěl tedy mít stále zvířat a už je měl zajištěna na celou sezónu. Věřil ostatně, že dresura se vždy obecenstvu líbí”A proto se nebál ani dvou tří čísel toho druhu v jednom večeru. Pro začátek měl psí a kočičí divadlo Miss Harietové a dresuru ledních medvědů, které velmi odvážně předváděla Mlle Blanche.

Jedno číslo angažoval na radu Burešovu.

“V Praze,” řekl mu Bureš, “budeš mít vždycky úspěch s hudebním číslem. Jestli to bude Paganini nebo tahací harmonika, to je jedno; kdo Pražanům pěkně zahraje, ten je u nich Pámbů. To není na celém světě taková obliba v muzice. Tady bys měl největší sukces s tygry, kdybys mezi nimi zahrál,Když Zdeněk můj ve svatém nadšení'.”

Karas se podle toho zařídil a pro začátek zvolil něco mezi Paganinima tahací harmonikou-virtuosa na xylofon. Aještějedno číslo měl z cizího podnětu: 3 Romanoffs, moderní gladiátoři. O to si řekl pan Achilles Breburda hned tenkrát, když podepsal smlouvu.

“Tak jsme to, pane Karas, s pomocí boží projednali a vod l. května jsou voni tady svrchovanej pán. Na podzim nám ukážou, co uměj. Je to jejich branže, já jim do toho mluvit nebudu — jako mi zas voní nebudou mluvit do vomastku v kuchyni. To je tak jako s tou Klárou, co vo ní vždycky řeční pan nejvyšší zemský maršálek. To neznají? Má to být nějaká Pachtová, já vo ní takto nic nevím, snad to byla ta hraběnka”Ale pan nejvyšší vždycky říká: Klára Pachtová, bony amiči — a to jako znamená, dyž je to bon, takje to bon”A dyž je to na vobou stranách bon, takje to bonbon. A to já si to tak v duchu linýruju: mezi námi dyčinky Klára Pachtová. Dyby ale chtěli, pane Karas, nebo dyby si milostpaní vinšovala k večeři extra porci, to j en klidně vzkážou do kuchyně, to já už zařídím, na to se u mne nekouká. Ale dyby voni chtěli něco pro mne udělat… já jim do toho mluvit nechci… ale povídám, dyby chtěli a mohli… já bych jim pověděl o takové extra porci s jejich strany, pro mne a pro my dva bráchy: dyby tak líbili, Karásečku, zaangažovat vobčas ňákou těžkou váhu… vědí, to je moje specielní gusto. Já jim tam mám u katrob svoji matraci”A dyž takovej řáckej chasník přijde, tak si to tam buď já nebo Břeťa nebo Ctibor s ním rozdáme… vede, ve vší tichosti, bez publika, jen vrchní Šebele, ten tlustej, co má lóže, přijde”Aby nám to vodpískal. To je naše tajemství tady. Prosímjich, voni vo tom ani muk — jako ten Ján Nepomuk! Vono se to pro landtágovýho traktéra nehodí. Já vím, vony nóbl partaje vohrnují nad těžkou váhou nos”Ale pro nás vobyčejnej přízemní lid je takovej kladiátor potěšení my holt chceme krásu mužskýho těla. Dyž přijde takovej chasník, napne ruku a udělá musklšpíl a voň mu ten piceps skáče j ak j anek, to j e marný, to j e pro našince kouknutíčko. Tak vo to bych vobčas prosil… ale j en dyž se to hodí… jinak, toť se ví, Klára Pachtová…”

“Klára Pachtová,” přikývl tenkrát Vašku a nyní měl 3 Romanoffs a Achilles Breburda si připravil žíněnku.

“Už abych měl zítřejší večer za sebou,” vzdychl si Karas, když odpoledne posledního září přišel za Steenhouwerem do kanceláře“ jakživ jsem neměl před sebou tolik neznámých věcí.”

, Jedna věc však už není neznámá,” odpověděl mu strýc Frans, “divadlo bude vyprodáno. To je to nejdůležitější.”

“To jsem rád. To také artisté jinak zaberou, než když cítí díry v hledišti.”

“Nebude děr. Zbývá hrst sedadel na galerii”Ale ta se ještě během dne prodají. Nejzajímavější je, že v poledne přišla telegrafická objednávka lóže z Hamburku.”

“Z Hamburku? Opravdu? Prosím tě, kdo?”

“Nějaký hrabě Orsini.”

“Orsini? To je známé jméno, ne?”

“Mně se taky zdá”Ale nevím, kdo to je. Ale musí to být nějaký tvůj ctitel, protože v telegramu přeje úspěch.”

“Cože? Kde je ten telegram?”

A Karas popadl blanket, jejž mu Frans podával. Znovu a znovu četl přilepenou pásku:

wúnsche běs ten erfolg bestelle parterrloge…

“To je báječné!” vzhlédl konečně Karas k Steenhouwerovi, “hrabě Orsini jede za mnou až do Prahy! To je opravdu velkolepé!”

“Na tom nejlépe vidíš, že Cirkus Humberto není mrtev”Ale pokračuje. Jeho ctitelé jedou za ním přes půl Evropy.”

“Kterou lóži jsi mu dal?”

“Prosceniovou — tu mívá šlechta nejraději. Není do ní příliš vidět.”

“Výborně. Zítra mi připomeň”Abych se mu šel v přestávce poděkovat, zapiš šito, Frans. Orsini, Orsini! Krásné, kavalírskéjméno! To je konečně jednou šťastné znamení! Musím hned za Helenkou, povědět jí tu novinu.”

Karasovi opravdu bylo najednou do zpěvu. Publikum jde za ním! A jaké publikum-hrabě Orsini! Zítřek už není pro něho naprosté temno, už má v něm j eden pevný bod, o který se může opřít, j eden zářivý bod, který mu osvětluj e všecko ostatní a ukazuj e mu to v lepším, růžovějším světle.

Helena také nezná žádného hraběte Orsiniho a nepamatuje se, že by kdy otec o něm mluvil. Ale telegram svědčí o jeho existenci a oběma je hned lehčeji u srdce.

Osudný zítřek nadešel s přechodnou zmateností. Všecko bylo do puntíku připraveno a najednou je tu plno věcí, na něž předem nevzpomněli”A plno věcí, které je v poslední chvíli nutno udělat jinak. Drožkáři, posluhové, povozníci a zasilatelé přivážejí od rána kufry, bedny, klece a zase kufry, neznámí lidé shazují se sebe kabáty a komandují s jeviště muziku i režiséra, prohlížejí závěsy, lezou do provaziště, zkoušejí podlahu, měří si na kroky jeviště, hádají se o šatnu, vytahují zavazadla, dožadují se vody, vykládají kapelníkovi o partituře, odkud se má kam vrátit, shánějí se v kanceláři po adresách bytů a po nejbližších obchodech, vracejí se do hlediště, seznamují se a už spolu klábosí, kdo odkud jede, jaké tam bylo angažmá, jaké publikum, j aké byty, j aká strava. Je to zmatek”Ale ti lidé j sou přitom klidní, j en když se brzo dostanou na řadu a když cítí pochopení pro svou věc. Zkoušky běží jako když namaže”Ale Karas z nich mnoho nemá pro své ocenění, málokterý ukáže, co vlastně dělá, většinou jenom naslouchají své muzice, jde-li přesně tak, jak jsou na ni naučeni. Uprostřed odpoledne Karas ani nedočká konce a posílá do tiskárny”Aby to pro dnešek vytiskli tak, jak to sestavil.