Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Je toho všude plno, co Vašek musí sledoval a zkoumat”A co toho teprve j e, co sám musí dělat! Jede se od města k městu a Vašek na Mary jest odpověden za druhé tři bandurky, kteří klusají po jeho boku. Zastaví se k nocování a už se musí stavět přenosná stáj a Vašek stojí u svých dílů plátna a rychle spojuje jejich šněrování. A pak s kočími pro slámu, pro oves, pro seno, pro vodu; a vydrbat poníky věchty slámy; a ošetřit kopyta, jak denně žádá Hans. A ráno se to všecko zas rozbourá a naloží a jde se znovu do sedla a znovu na silnici, do slunce, do větru, do deště. A pak přijde předepsané město a je nutno vypomoci i při stavbě a zřizování stanu a Vašek se lopotí s gradiny

vozy s pilinami. Pět šest for pilin se vejde do manéže,je-li půda rovná; piliny se musí zadupat, což obstarávají nejtěžší tažní koně cirkusu”A polévat vodou. To je plno práce pro kluka, jako je Vašek, kterého si každý přivolá na výpomoc a který je dobrý na tisíceré zaskočení. Ale když je pak večerní odpočinek a mužští usedají s uvolněnými svaly k hrncům s večeří, přichází Vašek do tátovy party s tichým uspokojením, že postavil svůj kus díla. Vědí o tom všichni v cirkuse, malý Vašku není jimžádný dětský mazlíček, je tojennejmladší pracovník a mají ho rádi, že tak prostě, bez říkání dovede opustit hru a pomáhat, kde je zapotřebí zatlačit. Když se tu objevil, přijímali ho s úsměvem pro jeho roztomilost, teď však už mají dávno k němu jiný poměr. Dobyl si úcty a uznání; všichni vidí, zeje v tom malém mrštném těle vážnost a houževnatost dospělého člověka; a mezi ním a všemi lidmi cirkusu se rozvíjí jakési tiché chlapské bratrství. Tohle není společnost, ve které se říkají něžnosti. Rozcitlivělý hoch by tu asi velmi trpěl drsností prostředí. To kupodivu i ten africký Paolo, protřelý, ostřílený, otrkaný, zvyklý na rány a křiky, má někdy chvíle měkkého stesku, kdy je mu líto, že nikdo nepřijde a nepohladí malého, krásného Paola, nepolaská se s ním hebkou rukou, hedvábnými slovy; jak by byla jeho dušička blažena, kdyby aspoň někdy pocítila teplou něho, vlahou mazlivost. Ale Vašekje sukovitě tvrdý, jeho nátura se projevuje spíš zaklením a plivnutím do dlaní; je mu nevolno, když ho začne objímat taková cukrující bába, jako je paní Hammerschmidtová, jeho živel j sou dospělí mužští, především ti pasáci z osmičky, s nimiž táhne j ako rovný mezi rovnými.

Nejkrásnější jsou s nimi vlahé letní večery, když se táboří venku na volném kraji. Tu se parta osvobozuje z těsné klece maringotky, j eden po druhém si přinese houni, natáhnou se někde za vozy do boží trávy”A jak se nad nimi lene vysoké nebe a vzduch se chvěje milostným zpěvem cvrčků, uvolňuje se vzpomínka za vzpomínkou, mužští vyprávějí a Vašek by poslouchal až do zblednutí hvězd. Pozdní léto má ještě jiné vábení: táhnou selskými kraji a choutky venkovského kluka vítězí nad hrdostí jezdce — Vašek odbíhá do polí”Aby si natrhal lusek či makovic. A jak se blíží podzim a den se krátí, probouzejí se i v seržánu Vosátkovi marodérské laskominy, vyvede kamarády za tábor, rozdělána úhoru mezi šípkovím oheň a peče brambory, které za jízdy natahal z opuštěných brambořišť. Dubiny, bučiny zlátnou a rudnou, svítivé břízy shazují s korun denárky, po tvářích jezdců se motají nitky babího léta, deště začínají crčet na tiše klusající kolony koní”Arr-Šehir zpívá na hlavě Binga modlitbu na zastavení dešťů”Achmed Romeo, zachumlán do šátků a šálů, odříkává při zamženém západu slunce Súru Sáby: “Určili jsme v zemi své putování.

Jeďte po své cestě v bezpečí dne i noci.”

Všichni už vědí, že vytrvalé bubnování dešťů na plátna stanů přivolává konec cesty a radostného tulačení. V polou října je třeba přejít k zimnímu životu. Pro některé to znamená odchod z cirkusu a loučení. Melancholie se bezděky brouzdá s nimi, když za mlhy tíhnou sychravým jitrem opatřit hladovějící zvířata. Jediný pan Berwitz chodí mezi nimi s hrudí pyšně vypjatou a mne si rukama: koupil dřevěnou konstrukci na prostranství při Reeperbahn, dal ji upravit, je svrchovaným pánem zimního sídla a Cirkus Humberto po prvé bude přezimovat na vlastní půdě.

Karas otec, Karas syn radostně vtáhli do kvartýru paní Langermannové. Konečně se zas budou moci po chuti natáhnout na slamníku a řádné posteli! Vdova je uvítala s velkou srdečností. Nevedlo se jí dobře, co česká parta odtud zmizela. Neslyšela nic o osudu Milnerových zedníků a nevěděla také, jak se daří Karasům u cirkusu. S podnájemníky neměla štěstí, žádný solidní pán se nevyskytl, samí přelétavci, většinou z lodí, nezaměstnaní stewardi a námořníci, kteří tu přespali pár nocí, než se někde uchytili nebo než jim došly peníze a museli na herberk; věru, nebylo oč stát. S Karasy jako by se vracel zásvit starých klidných časů. A ke všemu byli teď větší páni, byli umělci. To si vdova nedala vzít, že pan Karas je umělec, když troubí v kapele. Měla zbožnou úctu k hudbě. Nebožtík pan kormidelník Langermann hrával na tahací harmoniku a to bylo tak krásné — kolikrát se tehdy rozslzela, když seděli spolu v kuchyni na pohovce, na stole voněla bábovka a pan kormidelník Langermann hrál na ten námořnický klavír”A zpíval: “Et wasen twei Kunnigeskinner. De hadden enander so leef.”

Růženka povyrostla za ten rok o nějaký coul. Vykulila oči a radostí upustila panenku, když spatřila Vaška vcházet do dveří. Vašek se v první chvíli choval náramně vážně a důležitě, j ako dospělý mužský, který už má za sebou všecky dětské pošetilosti. Ale po pár minutách to s něho opadlo a nad Růženčinými hračkami se stal z něho zase malý chlapec, který tu mezi panenkami, kuchyňkou, kupeckým krámem našel nový svět pro svou bájivou fantasii. Osm měsíců žil mezi velkými lidmi, přizpůsoboval se jim, pracoval s nimi a měl čím dále tím méně kdy na skotačivou hru; nyní se mu v kuchyni paní Langermannové, na pohovce nebo pod stolem, na čtyři měsíce otvíraly koutečky zapíraného dětství. V cirkuse zůstával vážně upjat k úkolům, které ho obklopovaly, hovořil s mužskými jako chlap, sakroval, plival a div že si nezapálil cigáro; ale tu s Růženkou zjihl a zněžněl, vžil se do jejího myšlení”A nad hadrovým panákemjako by si ulevoval od té předčasné, umělé vyzrálosti. Jen to jeho komandérství v něm zůstalo, ve všem všude musel vést on a Růženka se podrobovat; na štěstí byla Růženka dušička oddaná a povolná, plná obdivu k jeho ráznosti”A tu se tedy ochotně přizpůsobovala, když jí všecko přeměnil a přetvořil; o pokojíčku pro panenky rozhodl, že to je maringotka, z kupeckého krámu udělal menažerii, z kočáru klec pro tygry. Ke všemu, co Růženka měla a v čem žila, nasadil brýle svého vidění a obě děti se octly v novém, dvojnásob začarovaném světě.

Jen jednu věc přečarovati nemohl: Růženčin slabikář. Měla už svou první knížku s obrázky, s velkými literami, se slovy rozdělenými do slabik. Vašek některá písmena švabachu znal, j iná si pletl, teď se však do toho zakoukl a s celou svou úporností denně si v slabikáři říkal”Až uměl celé stránky nazpaměť. Táta pro tuto jeho ctižádost neměl mnoho smyslu”Ale za tátou se k paní Langermanové přistěhoval Bureš a ten si každého večera přitáhl Vaška ke stolu a vyzkoušel ho z německého čtení. Apakzpravidla vytáhlještěněkterouze svýchknížek a předčítal nebo dal Vaškovi předčítat básničky, které se mu líbily. Čítávali je znovu a znovu a ponenáhluto Vaškovi znělo hlavoujako písnička.