Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“Byl člověk lakota a kradl na poli cibuli. Chytli ho a přivedli před krále. Král je vyslechl a dal zloději na vybranou: buď zaplatí sto dinárů, nebo dostane sto ran holí, nebo musí sníst sto cibulí. Člověk lakota si ovšem vybral trest cibulí. Přinesli jich sto a člověk lakota je začal jíst. Snědl jich sedm a ještě sedmkrát sedm a bylo mu tak zle, že prosil krále”Aby mu raději dal baštonádu. Položili ho tedy a přinesli hole a dali mu sedm ran a ještě sedmkrát sedm ran. A člověk lakota křičel bolestí a prosil, že raději zaplatí sto dinárů. A tak se stalo, že člověk lakota se dal potrestat na třikrát, chichichi.”

Arr-Šehir se směje tenkým, vysokým hláskem a cení přitom zuby. Když se jeho smích ozve, Bingo se přestane kolébat, zvedne chobot a tiše troubí. Vašek sedí naproti a vidí, že Bingo rozumí všemu, co se povídá; dávno už věří Arr-Šehirovi, že Bingo je vyšší, vznešená bytost, že jeho pramáti lítala prostorem na křídlech, než ji jogin zaklel k chůzi po zemi”A že je třeba být uctivý k Bingovi ve dnech sucha i lijáků, neboť Bingo je pán dešťů.

Ale jaký to dupot a jaké rzáni se ozývá za plátnem konírny? Teď asi skončila direktorka své cvičení s lipicány a ti se vracejí, kdykoli mají po práci, řičí rozkoší a ostatní koně jim odpovídají. Teď začne cvičit pan Perreira a Vašek utíká”Aby při tom byl. To je nejdříve římská jízda, divoký trysk kolem manéže, při němž stojí Perreira rozkročen na dvou koních, dvou krásných ryzkách s bílými hvězdami na čele a s bílými punčoškami na předních nohou. Vašek už je zná, jsou to angličtí polokrevníci Leporello a Trafalgar; a když dvakrát objeli manéž, přibíhá zlatěplavá Valerie s temnou hřívou a s tmavým pruhem na hřbetě, najejímž levém stehnu je vypálené velké S, znamení hřebčince Schwaigangeru. S vlající hřívou cválá za oběma koni, kteří se v jízdě trochu rozestupují”A Valerie vbíhá mezi ně, Perreirovi pod nohy, takže Perriera jede teď rozkročen nad třemi nespoutanými zvířaty. A už od gardiny vybíhá valach Dahojem, světle izabelový, s růžovou pletí a bílou hřívou, dohání cválající trojici, vsouvá se mezi Valentine a Trafalgara a pan Perreira má pod sebou čtyři koně, ženoucí se v kruhu v plné kariéře. Oba tmaví ryzáci j sou vně, obě plavky uvnitř”Ale pan Perreira po chvíli překročí s Trafalgara na Dahomej e, Trafalgar zvolní krok, že zůstane zpět, pak je dožene a sám vklouzne mezi Dahomej e a Valentine. Pak se to opakuje s Leporellem a pan Perreira končí jízdu stoje na obou plavých koních a maje ryzky uvnitř mezi nimi.

Když seskočí a dává všem čtyřem po kousku cukru, nasedá Alice Harweyová, švadlena a krasojezdkyně; Vašek už ví, že tady každýumío mnoo víc, než se na první pohled zdá. Jejíkůňjetmavěšedá brůna Bonnaserra, s černou hřívou a s černou mouřenínskou hlavou. V klisně je andaluská a neapolská krev, má hrdý postoj, v kroku vysoko zvedá kolena a vykračuje přímo nataženýma předníma nohama. Pan Perreira říká, zeje zřejmě příbuzná s lipicány a že si ji dlouho vyhlížel pro vysokou školu”Ale zeje mu přece jen “na zadní ruce” slabá. Vaškovi trvalo pár týdnů, než se vyznal v těch různých koňských “rukách”, když tu mluvili o přední ruce, o zadní ruce, o levé a o pravé, než rozpoznal, že tím míní předek koně nebo zadek a jízdu vlevo či vpravo. Ale nyní již sám mluví v samých odborných koňáckých výrazech, říká, že Bonnaserra bodá zvysoka, po Španělsku. Pro koně má Vašek oči jako ostříž, všeho si všimne a brzo vidí, že každý kůň má nějakou zvláštnost, nějakou odlišnost. A hodiny by se vydržel dívat na j ezdce v práci, i třebas na tu Alici Harweyovou, jak se vztyčí, jakna koni tančí, jak se zvedá na špičky a pak zase jak skáče obručemi a přes objekty. Je to podivné: Alice je přece nehezké děvče, se silně pihovatou tváří”Ale zde na koni, v třpytném letu, je to najednou půvabná krasavice, pružné štíhlé tělo táhlých údů, vznášející se v ladném vlnění nad mohutným korpusem černošedé klisny.

A pak se vrací pan Perreira se Santosem. Sedmiletý hannoverský vraníkje teď v létě v plném lesku svých černých vlasů, oko mu zrovna srší ohněm, v útlých nohách mu to hraje tancem”Ale když s ním Perreira stane uprostřed manéže, stojí jako z kovu, jen každý jeho sval je napjat a čeká na impuls k práci. Hudba nasadí a Perreira téměř bez pohnutí uvede Santose v rytmisované figury vysoké školy, jede s ním španělským krokem na dvě tempa, přejde klusem v passage, ve cvalu provádí changement, renvers, passady, zvedej ej k levadám a k mezairu”Aby plavnými kapriolami ukončil první část produkce. Vašek ještě nikterak nechápe na čem to všecko záleží”Ale to nejasně cítí jako prostý divák, že tu se před ním rozvíjí vrchol jezdeckého umění theatrálního; každý krok a každý pohyb je tu uměle stvořená krása, něco, co nebylo dáno přírodou, co jen lidský důmysl, lidská vůle a lidská trpělivost vypěstovaly k ideální dokonalosti. Hlídá očima každý ten nepatrný pohyb jezdcovy ruky nebo nohy, každé posunutí v sedle, které vzápětí působí, že kůň tančí nepřirozenými”Ale ladnými kroky, překonává tíži i setrvačnost, vznáší se na místě anebo letí vzduchem ve zpomaleném, uměle zdržovaném pohybu. Je to všecko klidné, mírné, skoro pomalé, řada cvikuje na místě, vypadá to jako lehounká, půvabná hra”Ale Vašek vidí, j ak krásná srst Santosova vlhne krajním napětím”A nejednou již byl při tom, když Perreira po produkci shodil za gardinou šaty a dva mužové mu ručníky drhli vysílené, zpocené tělo.

Po Perrierovi zkouší zpravidla Barengo. Vašek cítí zvláštní úctu k tomu zádumčivému Španělu, který je veskrze jiný než všichni ostatní. To povykující pan Laribeau je Vaškovi mnohem bližší, hoch tuší ve Francouzovi veselou krev mladého člověka, kypícího zdravím a silou, kdežto pan Barengo je vznešený a uzavřený a koná všechno j ako obřad. Je to až neuvěřitelné, j ak krásně se tam nahoře na hrazdě vznáší, jak letí vzduchem jako stříbrný plamen, s jakou lehkostí přistává, j ak tak přilne, j ako by uhlazeně kývl rukou; ale zde na zemi — ne, Vašek ještě nepoznal nikoho tak odloučeného od okolního světa. V prvních dnech mu zatanul na mysli pan farář”Ale hned to zavrhl; kdepak jejich pan farář, to byl učiněný sedlák; leda o Božím těle, když šel s monstrancí pod baldachýnem, to ano, to se nějak podobal panu Barengovi, když se svou ženou a s panem Hektorem kráčí k provazovému žebříku. Vašek by se tak rád vyšplhal nahoru, už z pouhé zvědavosti, jakto tam pod střechou stanu vypadá. Když venku vane ostrý vítr, všecko prý se tam nahoře rozezní, napjatá lana na stožáru bzučí, plátno se chvěje tichounkou hudbou, vlajka nad stanem drnčí, i dřevo stožáru prý tam nahoře zpívá. Ale když ho jednou Laribeau chtěl vzít s sebou, pan Barengo je zastavil, pohladil Vaškovi hlavu a řekl:

“Mi chicuelo, neopouštěj pevnou zem. Na ní je hrob vzdálenější, kdežto my nahoře jej máme přímo pod sebou.”

Bylo to vážné a slavnostní, že Vašek bezděky sklonil hlavu. A nyní zůstává jen dole, zalezlý někde mezi gradin”Aby se s otevřenými ústy díval na ten úchvatný vzrušený rej, na to hebké přeletování bílých těl, na to neslyšitelné víření, v němž mizí síla napjatých svalů a zůstává jen ladně vykroužená křivka. Takhle nějak létají andělé, povzdechl si zbožně v prvních dnech”Ale později, když už všemu lépe rozuměl, říkal si: Kdepak andělé, copak andělé dovedou v letu vytočit dvojité salto mortale?