Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Ráno poklidil lipicány a vraníky spíš Vašek nežli Hans. Za chvíli nato přišel ředitel. Zastavil se u ovázaného Hanse a kýval hlavou. “Hans, Hans… ani jsem si nemyslel, jaké jsi čuně!” “Jsem, pane řediteli,” přitakával smutně Hans“ jsem hrozné prase”Ale, s odpuštěním, jenom z pouhé radosti. Čistě z pouhopouhé radosti. Ajájsemještě neměl, co jsem živ, takovou radost jako včera.” “A co řekneme policii”Až to bude vyšetřovat?” “Ale nebude, pane řediteli, nebude. Dyť to bylo v hipodromu. Kampak by přišla, kdyby měla vyšetřovat každou rvačku. Já j enom budu muset ještě teď obstarat pro hipodrom tři kočí”Aby jim koně nezůstali bez obsluhy.”

Přes to, jak byl zkřesán, šel Hans s červenou vestou večer znovu na pivo. Tentokrát ho vytáhl Karas a osmičkáři zapít Vaškův úspěch. Šlo se k Námořníkově nevěstě, kde je Moesecke radostně uvítal. Karas platil tři rundy. Byl to povinen, protože ráno, když přijel do kanceláře, oznámil mu ředitel, že se rozhodl angažovat Vašku jako mladého jezdce. To patřilo k Berwitzovým zásadám: raději přijít dřív s nabídkou, než lidé přišli s požadavky. Byl přesvědčen, že takhle to pořídí levněji a ještě to působí dobrým dojmem. Karas také bez rozmyšlení a s uctivým díkem přikývl k částce, kterou Berwitz vyslovil. Bylo to jen pár marek”Ale Karas myslil v krejcarech a trojnících. Všecko mu bylo jako s nebes darované, co tu chlapec vytěží. Dvacetníky za obchůzky se lvíčetem zanikly, když lvíčata povyrostla”Ale Karas je měl všecky uschovány. A nyní tedy bude k nim přidávat marky; Vašíčeknic nepotřebuje a ať má nějaké úspory”Až odtud půjde. Té myšlenky se Karas v hloubi své duše nikdy nevzdával. Pro svou osobu tu byl zcela spokojen, úspěchy Vaškovy a jeho štěstí ho blažily”Ale osten starých společenských předsudků byl hluboce uložen v nitru počestného zedníka. Aniž o tom mluvil, myslel přece na to, že se jednoho dne shodnou a opustí cirkus”Aby začali doma něco pořádného. V tom přemýšlení vadila Karasovi jen jedna věc: že nic neví o tom, jakto na jaře dopadlo s Milnerovou partou. Vyptával se na ni horlivě na všech možných místech”Ale ani Moesecke, který by první mohl mít o ní nějaké zprávy, nevěděl zhola nic. Odešli, zmizeli, zapadli a nikdo během roku nepřišel se zvěstí o nich.

Jakzimamíjela, vzpomínal Karas, že zanedlouho začne Milner obcházet vesnice a sestavo vat partu. Snad je Karas tadyještě zastihne, snad se tu setkají a snad se tím nějak urychlí rozhodnutí. Zatím o tom nesměl ani muknout, protože mu kdekdo vykládal, jak se Vaškovo číslo osvědčuje, jak se lidem líbí a jak se i Vašek v něm denním cvičením zdokonaluje, že je to všecko teďjaksi kulatější a plynulejší než v prvních dnech a že to bude znamenitá akvisice pro jarní turné. O tomužvšelicos proskočilo, pan Gaudeamus byl pořád jako na koni, říkalo se, že se pojede tentokrát na východ, do Polska a jinam; Karas se ve svých nejistotách ustavil na tom, že to ponechá řízení božímu. Objeví-li se tu Milner, než odejdou, nasadí všecko”Aby se vrátil k zedničině; dá-li osud, že odjedou dřív, jaká pomoc, bude čekat na jinou příležitost. Jedno zlé však viděl: stavby se v Hamburku nehýbaly. Ve volných chvílích mu nedalo, obcházel volná staveniště v městě a kolem něho”Ale musel si přiznat, že se nikde ani motyka nehne”Aby připravila zednické dílo. Přijdou-li krajani, patrně pořídí zase špatně; a jasné vědomí téhle skutečnosti ho znovu tlačilo k cirkusu jako k záchraně. Tak stále kolísal v nejistotách o sobě a o Vaškovi”Až jednoho slunného dne hlásil Kerholec rozkaz připravit maringotky a nastěhovat se do nich. Milner se neobjevil. A oba Karasové se rozloučili s paní Langermannovou i s Růženkou a pustili se na druhou pouť s Cirkusem Humberto.

Odjížděli zhruba všichni, jako před rokem, i pan Achmed Romeo si znovu plácl s principálem na dalších deset měsíců. Ale nechybělo mnoho a osmička by byla přišla o jednu svou významnou osobnost: seržán Ferenc Vosátka se octl ve velkém pokušení odpadnout a opustit partu i cirkus.

To seděli jednou u Moeseckeho při pivě, tlachali a chechtali se a najednou jim Vosátka ustrnul. Uprostřed řeči umlkl, znehybněl, jen oči vytřeštil ke dveřím. Ohlédli se tam a viděli, že do hospody vešel podivný chlap, černý, baňatý, s nosem jako bambulí a s hubou tak širokou, že by se do ní vešlo kuřátko najedno zaklapnutí. Byla to huba měkká, jako rozchechtaná”A taky pravé oko se smálo, kdežto levé bylo skoro zakryto spadlým a opuchlým víčkem. Po tvářích a po bradě se mu rozsévalo husté strnisko a v obličeji měl tmavé šmouhy jako by byl umazán. Ale tento mohutný chlapík s odulým břichem se zadíval k jejich stolu, tvář se mu roztáhla a už se k nim hrnul, zatím co Vosátka pomalu vstával, jako by ho tlusté zjevení hypnotisovalo. Chlap došel až k nim, srazil paty, zasalutoval dlaní ven a brumlavým basem zaduněl:

“Generále Vosátko, seržán Lebeda se poslušně hlásí.”

Vosátka už stál napjat jako struna, třemi a půl prsty pravice švihl jako stroj k půlce svého ucha a řinčivě odpověděl:

“Generále Lebedo, seržán Vosátka je poslušně k vašim službám!”

Nato oba zvedli ruce, padli si do náruče, líbali se a volali jeden přes druhého:

“Amigazo! Quéalegia! Cielos,vayaunasorpresa!” Konečně se Vosátka odtrhl a obrátil se k svým stolovníkům: Muy seňores míos, udělejte vydatně místo, tahle jemná dušička musí zasednout mezi nás. Dovoluji si představit: excelentísimo seňor don José Lebeda z Hlubočep, můj nejvěrnější amigo z celé Střední Ameriky. Vždyť my jsme se tam navzájem zajali! Pamatuješ, Pepíku, na bitvu u hory Pico dél Espuela?”

“Jakbych se nepamatoval, Ferenc, to přece byla historie!” Toť se ví, že všichni hned chtěli tu historii znát. A když se tedy sesedli, začal Vosátka své vyprávění o bitvě u hory Pico dél Espuela. “Slavná správní rado, já jenom nerad mluvím o svých vavřínech. Ale občas přece j enom musíte vidět, vy konihoňové, j aká osobnost jezdí s vámi po tomhle shnilém starém světě. Hlavně, zeje tu korunní svědek. Tak to bylo tenkrát v Hondurasu… nebo v Guatemale?”

“Ne, v Nicaragui, Ferenc,” pomohl jeho paměti pan Lebeda. “Měli jsme přece na čepicích ty fedrpuše.”

“Hombre”Ano, Nicaragua. Úchvatná republika, pánové. Složená z moskytů a mesticů. A tenkrát přišla taková nějaká politická rozmíška, že tam najednou byli dva presidenti. Presiden Colador”A president Almirez. O co šlo, nevím, já by l ještě gringo, cizinec, já jsem přišel zrovna z Costariky, kde jsme tuhle s Pepíčkem dělali revoluci. V Nicaragui jsem se přidal k presidentu Coladorovi, protože prohlásil, že pohanu země lze smýt pouze krví. To byla řeč podle mého gusta”A proto jsem vstoupil jako seržán do jeho armády. Vrchním velitelem byl generál Chingolo, osvědčený vlastenec. Armáda se scházela dost rychle, vadou jen bylo, že některé formace se vždy zase po čase rozutekly. Aleprotože se podařilojejich příslušníky přemluvit, by přišli znovu, stoupaly přírůstky do závratných číslic. Mysleli jsme zprvu, že už ty cifry odstraší nepřítele”Ale president Almirez se chystal k boji a jmenoval wchním velitelem generála Platuda. Viděli jsme tedy, že nezbývá než bojovat. Když ještě přišly z Kolumbie nějaké pušky a tři děla, vytáhli jsme do pole. Ve městě Matagalpa jsme dostali zprávu, že generál Platudo postupuje směrem k Rio Grande. Generál Chingolo se tedy rozhodl, že v Matagalpě rozbije svůj hlavní stan a jiné nářadí a že odtud vyšle část vojska”Aby zastavil postup nepřítele. Velitelem této výpravy, pánové, jsem byl já, seržán Vosátka. Dostal jsem asi dvacet milicianos a rozkaz. Ráno jsme stáli na náměstí před kostelem, generl Chingolo přijel na bílé kobyle, výtah šavli a promluvil:,Seržáne Vosátko,' prohlásil tam energicky, jděte a potřete hydru odporu. Bojujte statečně jako hidalgo. Zákon musí mít průchod.' Táhl jsem tedy vstříc vnitřnímu nepříteli. Takhle byla Matagalpa, nad ní kopec, za kopcem celá Sierra, uprostřed ní hora Pico dél Espuela. O kus dále prý teče Rio Grande. Když jsem s těmi dvaceti mestici přitáhl pod tu horu, narazili jsme na takovou quebradu, na takovou průrvu po jarních vodách. A vtom se strhne pokřik a na druhém břehu té quebrady pobíhá pár otrhanců s peřím na čepici a schovává se za balvany a kaktusy. Pánové, - narazili jsme na nepřítele!”