Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Šlo krásné děvče k klášteru, byl právě strašný den. Když k fortnépřišlo, zvonilo, čímž vrátného ven loudilo”A ten hned přišel ven.

Někdy šla z deklamovánky až hrůza:

Na silnici stojí bába

na dvě berle sehnutá,

škaredá co soví hlava,

jednooká, hrbatá,

v tvářnosti je samá brázda,

ruka kůže jen a hnát…

A někdy to byla opravdu píseň, kterou bylo možno zpívat. Když na ni poprvé přišli, prohlásil Bureš, že to takhle nic není. A druhého dne si přinesl odněkud od vetešníka starou hnědou kytaru, potáhl ji strunami, vyladil a k údivu domácích rozehrál na ní líbezné akordy. A pak přitáhl knížku a měkkým hlasem zpíval:

Když měsíček spanile svítil, vévoda Břetislav vstal, neb oheň, jejž k Juditě cítil, jež e v něm dávno byl vzňal, k Juditě dávno byl vzňal.

Vašek ani zdaleka nerozuměl všemu tomu, co v těch básničkách četl. Bylo tam množství podivných, neznámých slov, při nichž si nedovedl nic určitého představit, jen cítil, zeje v nich nějaké kouzlo, že znamenají cosi mocného a slavného. Když četl: “A páni znaků hvězdy, trojřičí, orlice, lva, ostrve a lekne pozdvihli pravice”, působilo to naň velebně a vznešeně. Bylo mu při četbě těch českých veršů, jako by vcházel zase do hornosněženských lesů, - zelené přísvity, modravé šero, zlaté záření a za neznámými slovy velká, vábná tajemství. Hoch se dožadoval”Aby mu Bureš četl dál a dál. Probrali všecky knížky”Až nakonec Bureš vytáhl malý sešitek, velmi odřený a otrhaný”A jednoho večera z něho začal předčítat. Byla to dlouhá, předlouhá báseň, nejdelší ze všech, které Vašek slyšel”A také nejméně srozumitelná. Pamatoval se jen, že se začínala taknějak, že Čechové jsou dobrý národ; vyprávělo se v ní o májovém večeru na modrém j ezeře a to bylo překrásné; a pak tam byl něj aký loupežník, kterého vedli na popravu a on tam zvolal”Aby pozdravovali od něho tu jeho zemi krásnou, zemi milovanou. Víc Vašek nevěděl, protože když Bureš přišel k tomuhle místu, roztřásl se mu hlas a nemohl dále. Vašek myslí, že začal plakat”Ale určitě to říci nemůže, protože tenťák Bureš se najednou zvedl, strčil knížku do kapsy, popadl širák a vyrazil ven. A přišel nějak pozdě v noci a paní Langermannová se mu druhý den smála, že přebral. Vašek později marně na něho naléhal”Aby ještě jednou četl “tu májovou”, Bureš prudce odmítal, že se to pro něho nehodí; a Vašek se tak nedověděl, jaká deklamovánka to byla. A přece mu dlouho zněla v hlavě jako něco zcela zvláštního a nezvyklého.

Básničky patřily k večernímu oddechu hamburské zimy. Ve dne na ně nebylo pomyšlení. Práce čekala všude. Zdánlivě jí nebylo, když odpadlo putování a stěhování stanů”Ale mnoho pomocných dělníků,”hilfáků”, odešlo a na zbylé padla péče o všecko zvířectvo a obvyklé zimní správky všeho materiálu. Antonín Karas byl původně přijat také jen jako sezónní tenťák a Kerholec se chystal, že si ho pak na zimu vymůže. Ale v tom ani nemusel zakročovat. Karas si koupil Berwitze svými řezbami, které ponenáhlu, kousek po kousku, parádili zevnějšek cirkusu. A pak tu byl Vašek. Pří vážek, který někdy vážil víc než hlavní kus. A zvláště teď, když se chystalo jeho samostatné vystoupení.

Vašek přejímal od starého Hanse volnou dresuru ponyů. Koníčkové byli dobře připraveni, probíhali složitými figurami téměř automaticky, šlo jen o to”Aby si bezpečně navykli na Vaška a Vašek aby otrnul pro všecky možné případy. V prvních zkouškách byl neklidný, hlava mu hořela vzrušením a bič mu pořád poletoval vzduchem. Za pár dní se však uklidnil a brzo si věděl rady i s druhým, kratším bičem, jejž mu ředitel přinesl”Aby jeho vystoupení vypadalo opravdu jako miniatura cvičitelského čísla. I učil se zase znovu šambrierou v pravici dávat tempo a impuls a bičem v levé ruce brzdit a urovnávat figury”A jeho bandurkové, strakatí a lesklí jako čerstvě vyloupnuté fazolky, sledovali pozorně každé jeho hnutí. A Hans za pistou kontroloval jeho postoj”Aby zůstal i v práci sevřený a vypjatý jako pravý cvičitel”Aby nerozkročil nohy”Aby se neohnul ve hřbetě”Aby držel ramena j ako ulitá. A pak přišel den, kdy poníci dostali nové postroje ze žluté kůže, pobité stříbrnými kolečky, se žlutými a modrými chocholy na ohnutých hlavách”A kdy Vaška oblékli do červeného fracku. Byl to pro něho den největšího rozčilení: jednak se běžel všem ukázat”A nejvíce těm, kteří měli v šatně stojací zrcadlo, v němž se mohl vidět celý, jednak měl hrozný strach”Aby někde neupadl”Aby ty krásné šaty nezamazal nebo neroztrhl. Ale i tato tréma ho po několikerém ozkušení přešla a pak konečně ve vánočním slavnostním pořadu vystoupil.

Asistenci u gardiny měl znamenitou, celý cirkus nastoupil v bílých rukavičkách k “pánské služb씓Aby dodal lesku prvnímu vystoupení svého malého pomocníka. Ve dvou řadách od opony k manéži stáli tu v lesklých livrejích kapitáh Gambier, Pablo Perreira, John Harwey, pan Hamilton, oba Gevaertsové”Arr-Šehir”Achmed Romeo s Paolem, pan Barengo, pan Laribeau a celé osazenstvo osmičky mimo tátu, který se díval shora od pana Selnického. Na rohu u krajní lóže stál ředitel Berwitz s Hansem a na židle přistavené k lóži si sedla paní Berwitzová s Helenkou a s paní Hammerschmidtovou. Z této slavné asistence bylo Vaškovi víc úzko než ze všeho publika kolem manéže”Ale když jí prošel, když složil svou první poklonu a práskl bičem”Aby mu vpustili koně, tréma s něho spadla. Vedl koně s bezpečnou jistotou, bez překotnosti; ke konci, když už potlesk odměno val jednotlivé figury, přešla jeho vnitřní jistota už v lehkou nonšalanci jako u zcela suverénních cvičitelů. A lidé byli z toho malého kloučka jako diví, tleskot jim nestačil, dupali a volali “Bravo!” — byl to veliký úspěch, největší úspěch nového programu. Jen maličký kaz přišel až na konec a způsobila jej paní Hammerscmidtová: ze samé něžnosti poslala Vaškovi kytici. S tou věcí nikdo předem nepočítal”A když mu ji Hans uprostřed manéže podával, shledal Vašek s hrůzou, že mu chybí třetí ruka. Nevěděl v rozčilení, co honem s biči”A upadl z toho na několik vteřin do zmatku, v němž najednou vysvitlo, jaké je to ještě dítě. Ale to právě chytlo u publika nejvíce a novu vzbouřilo potlesk a jásot. A když se Vašek konečně vracel do manéže, popadl ho tam obr Gambier, křikl na Laribeaua a oba Francouzi vyzvedli svého Vašku na ramena a nesli ho za potlesku bílých rukavic středem celého souboru.

A pak přišel dozadu ředitel Berwitz v plukovnické uniformě a popleskal Vaškovi po rameně a řekl mu, že se dobře držel a aby tatínek zítra přišel do kanceláře. A paní Berwitzová ho pohladila po tváři a Helenka mu potřásla rukou a paní voň Hammerschmidt div ho neumačkala, jak ho objímala a líbala. A na schodech od orchestru stál táta a místo do trumpety troubil do kapesníku a utíral si oči a u vchodu ke konírnám chodil Hans jako páv volal na ostatní kočí: “Neříkal jsem to? Starý Hans má, pane, oko pro číslo! Já už něco viděl, vy cucáci! Tohle je sukces, jaký tu nebyl léta!” Ale v tu chvíli se Vašek vytratil z kruhu ženských, rozběhl se k Hansovi, křikl “Hans — hop!” a táhlým obloukem skočil kočímu do náruče a s dětskou oddaností u zlíbal obě tváře.

“Nonono! Vašku! Tohle není třeba! To nemuselo být!” bránil se kočí a slze jako hrachy mu tekly po tvářích a kapaly na livrej. Ubohý Hans! Netušil, co ho ještě v ten denjeho největší slávy potká. Neboť po představení přišel direktor a vlastnoručně mu přede všemi stájníky odevzdal červenou vestu se zlatými knoflíky, zabalenou do hedvábného papíru. A Hans byl novým rozčilením jako bez sebe, okamžitě si vestu oblékl, běhal v ní po stáji bez kabátu, po práci se dooblékl a prohlásil, že dnes se musí ukázat té holotě v hipodromu. To byla bouda se šesti kobylami na druhém konci Reeperbahn, kam chodili opilí námořníci a vojáci s lehkými děvčata jezdit za šesták na koni a dělat kavalíry, podnik rozkřičený, víc páchnoucí rozlitým pivem než koňskou vůní, jeden z posledních zapadáků prohýřené noci, kde často docházelo ke rvačkám a k zraněním. Nicméně byl to podnik s koníčky a kočové cirkusu chodívali za kočími hipodromu na nějakou láhev piva”Aby se mohli před nimi chlubit a vytahovat. Tam se tedy vypravil Hans s červenou vestou, jenže po cestě bylo na Reeperbahn mnoho výčepů se všelikými známými, kteří dosud nic nevěděli o červené vestě. Kudy ho cesta vedla a jaké byly jeho osudy, není známo. Známo je jen, že ho o půl třetí hodině ráno dopravili strážníci do Cirkusu Humberto a odevzdali Alici Harweyové potlučeného, pobitého, s roztrhaným kabátem, s utrženým límcem. Levici měl pořezanou od skla, v pravé paži měl bodnou ránu nožem, na pravou nohu kulhal, na hlavě měl cizí klobouk, levé oko zavřeno velkou modřinou. Nepromluvil ani slova, když ho Alice vedla do konírny na seno a celou cestu mu lála. Teprve když ho opouštěla, zastavil ji, ve svitu lucerny pomalu rozepjal kabát, s námahou upřel na ni jedno oko”A pozvednuv prst, pravil: “To nic není… ty tři museli dočista vodvízt… ale červená vestaje zdravá!”