Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“To je báječný příběh,” chechtali se chlapi, “ale kde to má co společného tady se seržánem?”

“No,” durdil se Malina, “vždyť jsem po vídal, že nevím, že tomu nerozumím”Ale tak mně to s tou krajtou tygrovitou připadlo. A vůbec, pojďte spát.”

Uznali to a zvedli se. Tlustý Mexikán nebyl nikterak rozmrzelý pro nezdar, s nímž se tu setkal. 'Vypil ještě s Vosátkou u pultu tři sklenice rumu na rozloučenou, pak se objali a políbili a don José Lebeda z Hlubočep zmizel v neznámu, jak se byl z neznáma vynořil.

Tenťácká part šla kus cesty spolu. Na Reeperbahn se odděloval Malina. Spal i v zimě v osmičce, nemohl se od cirkusu odloučit. Už se rozešli, když na ně zavolal: “Hej! Pojďte sem!”

Vrátili se pár kroků a Malina se zdviženým prstem jim zvěstoval:

“Já už vím, jaká v tom byla souvislost. Jak jsem se na toho Lebedu koukal, na tu jeho tlamu, takjsem si, kdykoli ji otevřel, říkal: Pro pána krále, ten by spolk živého králíka. A takhle mi tedy přišla na mysl ta krajta tygrovitá a to pšššš-pšššš. A co se té Marie týče, to ještě musím dodat důležitou věc”Aby se na nic nezapomnělo. To, co jsem povídal, to bylo v Babořích, že ano. Ale když jsme potom přišli k řece Rejnu, takto zas bylo jinačí. Jinej kraj, jinej mrav! Tam jí ti kluci nanosili každé noci králíků, že krajta tygrovitá byla nacpaná jako mikulášská punčocha a vůbec nemohla dělat pšššš-pšššš. A jakorát když byla direktorka natolik pohromadě, že si zas mohla krajtu převzít, to už j i Marie nemohla uzvednout, j ak v tom byla. Někde v Trieru jsme ji museli propustit. Všakjsem jí na rozloučenou povídal: Vidíš, holka, pořád jsi nechtěla”Aby ti krajta tygrovitá dělala pšššš-pšššš”A teď budeš sama dělat pšššš-pšššš u kolíbky. Tak, teď je to všecko v pořádku. Dobrou noc.”

Malá Helenka Berwitzová se vrací k jezdecké práci. Celou zimují byla ušetřena”Aby se výhradně mohla věnovat cvičení u madame Delaglio.

Tereza Delaglio byla nafintěná a namalovaná babka s černýma uhrančivýma očima, ostrým nosem a hrubým, skřehotavým hlasem. Záda se jí už začínala klenout”Ale nožičky měla na vysokých podpatcích jako strunky”A když si podkasala sukně, dovedla ještě provésti détiré”Akrobatický baletní postoj s nohou zdviženou podle hlavy a s druhou rukou zdviženou en demilyre. Prožila svůj život jako burleskní pantomimu, v níž pletla hlavu harlekýnům a utíkala za svitu luny s pieroty. Přišla na svět v předsíni baletní síně milánské Scaly, kde její matka byla uklizečkou. Od tří let se jako malá opička otáčela po vzoru tanečnic, od sedmi let vystupovala na jevišti. V jedenadvaceti letech byla primabalerinou v Rize, pak ve Varšavě a Drážďanech. Staré její modlitební knížky jsou proloženy milostnými básněmi, které na ni skládali poetové šesti nebo osmi národů. A je po Evropě mnoho starých šlechtických sídel, kam kdysi přijížděla jako útlá a křehká bohyně Vítězství, majíc u svých nohou statky i erby svých vznešených ctitelů. Nakonec se provdala za basistu Delaglia, který pil, občas jí ztloukl”A prohýřiv všecky její úspory, zemřel v blázinci.

Nyní žije madame Delaglio v nečistém bytě v Hamburku, kde její dvě dcery, Marietta a Gioconda, tančí v baletním souboru městského divadla. Nejsoujiž zrovna nejmladší”Ale madame Delaglio ostřížím pohledem střehne jejich ctnost — to jest shání pro ně kavalíry”Aranžuje neviditelným způsobem dostaveníčka a vpadává do nich v pravou chvíli”Aby pak v pláči a křiku prováděla elegantní vydírání. Burleskní pantomima pokračuje, jenže není v ní už lunárních pierotů, jsou jen zazobaní Panteleoni a Colombina se přehrála na komickou starou.

Denní život dcer se prodlužuje těmito avanturami hluboko do noci”Ale madame Delaglio je vyhání z postelí brzo dopoledne. O desáté, někdy o deváté se začíná její baletní škola. Mladá děvčátka z hamburských rodin přicházejí k umělkyni, jejíž slávu znávali jejich dědečkové a otcové. V nepořádku rozházených peřin, mezi povalujícími se součástkami velkých toalet, nad nedopitou snídaní se ospale potácejí rozcuchané a neupravené slečny Delagliovy a s batonem v ruce ostře komanduje stará prima, zbytky večerní rouge ještě na tváři, pichlavé oči široce podmalovány, krákoravé strašidlo noci v mdlém světle zimního odpoledne.

Tu se Helenka se šesti jinými dívkami učí pěti základním postojům klasického baletu, vykrucuje nohy patami k sobě, špičkami od sebe, nebo stojí pata před patou, zvedá se na špičky, vypíná tělo”A spouští se zas na plné chodidlo. Slečny jí ukazují, jak vést přitom ruce do šesti hlavních posic pažových; co na jevišti je sám půvab, vyrůstá tu v řemeslné nechuti před vyjevenými zraky dětí v panoptikovou karikaturu. A namalovaná madame předvádí, kterak mají elegantně zakroužit nohou”A pak komanduje rozevření, roztahování nohu až na écart”A tu již začínají její klofance a hněvivé skřehotání zápasit s bolestmi nepružných ještě tělíček. A baton bije do podlahy a holčičky cvičí tempa”Andělské tempo, rybí tempo a první umělé kroky a skoky”A zas jak vydržet na jedné noze v arabesce nebo v attitudě a j ak provést malé, střední a velké battement. Jsou to j en první nepatrné začátky královského umění baletního”Ale už dávají podklad pro nesčetné kombinace postojů a pohybů, které se spojují v cviky adagio a v cviky allegro, jimiž se má ustavit výrazná graciesnost mladého těla.

Hodiny u madame Delaglio ovšem nepostačují. Kudy Helenka chodí, všude si provádí své repetice. Je teď často v boudě cirkusu a opřenao bariéru lóži zkouší své postoje s chodidly vytočenými a snaží se”Aby přitom nohy zůstaly po celé délce spojeny, “collées”. Z šera budovy se tu a tam vynoří Paolo, syn Achmeda Romea. Je pln zájmu o podivné věci, které vidí u malé Helenky”A shledává, že mnohé z toho je velmi podobno cvikům, kterým ho učil jeho otec podle školy, která dbala prastarých zásad formální dokonalosti. Jen názvy j sou jiné a jiné je užití. U nich všecko směřuje k prudkému pohybu, ke skoku jako když vystřelí; co přináší Helenka, jde zatím spíš na postoj, na výdrž a k zvednutí těla na špičky palců. Paola to nesmírně zajímá, jeho štíhlé tělo je rozené tělo tanečníka a cítí v sobě potřebu i ladných pomalých gest, volné hry s vlastní krásou. Paolo je už teď do sebe zamilován, už teď lační po pochvale a obdivu; se zálibou se zhlíží v zrcadle”A mluvili s Helenkou, zdá se mu, že by balet byl pro něho neskonale vhodnější než vířivá akrobacie.

Je v tom pravý opak Vaška. Také Vašek přichází po kamarádsku k Helence, okukuje její cviky, něco z toho zkusí”Ale pak ohrne nos; tohle všecko jsou kejkle pro holky. Stát na plném chodidle, statná špičkách, stát takhle a takhle, pořád jen stát, stát a stát a dělat se hezký — to přece není nic pro mužského. Pro mužského je skok, rozběh, odraz a vzlet; a teď, když letíš, když jsi mimo zem, teď udělej své kouzlo s tělem.

Vašek už ví, o které kouzlo by nejvíc stál. Dovede je pan Hamilton a dovedou je oba Gevaertsové z Dua Bellini. Chodí se na ně dívat, když se v tom cvičí”A čumí na ně se založenýma rukama i o představení, je-li to právě v programu. Je to batúda, veliký skok s trampoliny do dálky, přes hřbety nastavených koňů nebo nad hlavami celého dvojstupu sluhů, skok s krásně vykrouženým saltem. Dvanáct koňů postavit vedle sebe a pak se vymrštit a letět vzduchem nad nimi! Nebo postavit čtyřiadvacet mužů v dvojstupu, s puškami a bajonety, které se j im křížem krážem zj eží nad hlavami a j eště o půl metru zvýší tu živou překážku; a teď, chlape, skoč a dostán se nad ně a dostán se přes ně, nesvedeš-li to, odnesou tě prošpikovaného jako zajíce; a když jsi nad nimi a začínáš vyklápět vymrštěné tělo s hlavou mezi koleny, šlehne to mezi blyštícími se bajonety a bum — prásk, chlapi vystřelí a ty proletíš jako dělová koule a už se musíš vzpřimovat a brzdit dopad. To je, panečku, velký kumšt, to musíš mít celé tělo takříkajíc v hrsti; a neskočíš to, člověče, nevezmeš-li ten odraz, neřekneš-li si: Buď přeletím, nebo jsem mrzák. Jak to říkává pan Hamilton, když se ho Vašek ptá, čím se tak silně vymrští, j estli nohama nebo trampolinou: “Srdcem, Vašku, na salto mortale v batúdě musíš mít srdce. Ti, co dole vystř elí, to je čtyřiadvacet vojáků. Ale ty musíš nad nimi letět se srdcem velitele: buď — anebo.”