Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Leč Achmed Romeo nedbá Vaškových předčasných tužeb. Školení musí jít po pořádku. Vašku umí flip a skáče opičí skok, dobrá, teď se bude cvičit flic-flac, přemet přes ruce dopředu”A saut périlleux, salto pozpátku, které je lehčí. A teď teprve, když tohle začíná mít v malíku, přichází se na salto mortale, skok s přemetem vpřed, tělo skrčeno, kolena u brady. Stokráte se Vašek za Achmedova pokřiku rozbíhá a odráží a stokráte ztroskotává nepříjemným, ohavným trhnutím v břiše, j ak ho ochranná šňůra vyrve z nešťastného pádu. Je to vlastně jako odporný úder do žaludku a po dvaceti třiceti nezdarech se Vaškovi motá hlava a chce se mu zvracet”Ale Achmed se chechtá a halasí, to že nic není a že se to musí znovu zkoušet a znovu a znovu, jednou že Vašku rázem na to přijde, na ten trik jak se “dostat do vlny”“A pak že to přijde samo.

Vašek ještě myslí, že se mu to nedaří pro slabý odraz. Nechápe, že umělým skokům vládne setrvačnost a že je třeba se přizpůsobit síle, která nese tělo vzduchem. Stačí malé pohnutí a síla má jiný účin; za jistých podmínek tě sama protočí v prostoru a přivede zase na nohy. Je to jeden jediný, nepatrný zlomeček vteřiny, kdy musí přijít tvůj impuls do souhry setrvačnosti a tíže”A pak se náhle zjeví kouzlo pohybu. Tohle však mu Achmed Romeo neumí říci. To mu nedovede říci ani pan Hamilton”Ani ten nebo onen Gevaerst. Ti všichni to prostě dovedou a nevědí, jakto přijde. Pro ně je to “trik”. Jediný, který by mu to dovedl říci, protože to ví, je Frasquito Barengo, letecký akt. Ale Frasquito Barengo mlčí. Frasquito Barengo dumá. Dumá o tom, jaké odlišné křivky kreslí ve vzduchu ruce, nohy a hlava, když se po šestém rozkmihu pustí hrazdy a letí volně vzduchem; dále o tom, jak by se ideálně vytvářel tento let, kdyby měl člověknohy co nejslabší a plece co nejrozvinutější; a dále o to, zda ho Concha zradí s tím žvanivým Héctorem nebo nezradí. Žádnou z těchto věcí nedovede Frasquito Barengo domyslit až do jasného konce, po každé přijde k jistému bodu, kdy je mu všechno další záhadné a kdy se mu myšlení tříští a do představ mozku proniká odkudsi z hlubin jen vytrvalý rytmus kytarového doprovodu. A pak Frasquito Barengo sedí nehybně jako vyřezávaná socha a naslouchá celé hodiny hudbě, která v něm hraje stále týmž omamně pomalým kolébáním”Až se z nijako z mlh zvedne obraz domova, skalnatá poušť se spálenou trávou a vyprahlým řečištěm, kde po lomeném mostě jede na vysokém koni seňor Juan Gonzalo Barengo, otec, vzpřímený, s pláštěm přehozeným přes levé rameno, za ním na zadku koně jeho manželka Rosita, za nimi mezek s pytli obilí, jež vezou do větrného mlýna.

Vašek si tedy svůj unavující nezdar se smrtelným saltem vysvětluje nedostatečnou přípravou svalstva. I vrhá se zuřivě do nových pomocných cvičení. U bratří Gevaertsů objevil švihadlo a s tím teď zarputile skáče ve všech svých volných chvílích. Skáče vůbec všude, kde se k tomu udá příležitost; a jednoho dne objevuje cvik, který má pro něho zvláštní půvab: jockeyský skok. Kdykoli některý z jezdců zkouší voltižování bareback, bez sedla, Vašek si podrží po jeho cvičení koně, vystoupne na špičky, potře mu hřbet znovu kalafunou a pak se učí vyskočit mu na záda rovnýma nohama se země. Je to mnohem těžší než j eho někdej ší skoky na bandurka, zato se mu lépe daří udržet se nahoře na širokém hřbetě. Po třech týdnech nabývá jistoty v odrazu i v přistání a pak mu Hans musí koně uvést v krok a Vašek se učí vzlétnout na něj i v pohybu. Pokud může, dělá to všecko tajně, v ukradených minutách, kdy nikdo není u manéže; j e to j eho vrozená ctižádost, překvapit hotovou dovedností a neukazovat, co ještě neumí.

Nejčastěji se mu naskýtá šeděplavý valach Ajax. Je o něco nižší než průměr ostatních, klidný a spolehlivý, má poměrně široký hřbet a pádí manéži v dokonale vyrovnaném pohybu. Pro tyto vlastnosti jej Berwitz vybral k dalšímu výcviku Helenčinu. V Hamburku měla Helenka volno”Ale teď, když se s baletní školou skončilo, vrací se Helenka každé ráno k voltiži. Všecko jí celkem jde”Ale když se ctižádostivý Berwitz rozhodl chtít po ní i jockeyský skok, Helenka ztroskotává. Pokud se může při skoku opřít o vidlici, připevněnou na obřišníku, vyhoupne se na Ajaxe lehce a půvabně i v klusu. Ale na přímý skok se země je zřejmě ještě příliš slabá. Ale Berwitz žije ve vzpomínce, že on sám v těchto letech prováděl již jockeyský skok před publikem. Nařizuje tedy vytrvale nové repetice a Helenka vždy znovu skončí jen houpačkou na záchranné šňůře. Berwitz nekřičí a neláten”Ale ponenáhlu pozbývá laskavosti. V duchu začíná děvčeti vyčítat, že nemá dost pevné vůle. Jemu se zdá, že každý úspěch je jen věc tuhé, sevřené vůle, zarputilého odhodlání. A říká si, že neměl ženským povolovat s tím baletním švindlem. Pustil holkuna čtyři měsíce z cviku a teď to má, děvče se zkazilo, změklo, lýtka má jako z tvarohu a bude to měsíce trvat, než ji zase otuží na řádný skok.

Často, když se Helenka se slzami v očích po dvacáté marně rozbíhá, vynořují se v přítmí stanu dvě postavičky, které s velkým zájmem sledují její marný a vysilující zápas: Vašek a Paolo. Oba kluci se cítí velkými odborníky ve skocích a Helenčina nemotornost je jim podnětem ke znaleckým úvahám.

“Já,” povídá Paolo jednoho dne, když usedají spolu na bednu za stanem, “já bych jí to ukázal, jak vyletět nahoru. Ale Hans mne nepustí ke koňům, takže to nemohu ani zkusit.”

“Skok na koně,” odpovídá Vašek, který na tomto poli cítí konečně svou převahu nad Paolem, “je jako kterýkoli jiný skok. Na tom nic není.”

A v duchu si myslí: Jen to zkus, ty kominíku”A přerazíš si nohy.

“Já jen nechápu,” uvažuje Paolo, “že se Helenka nevynese až nahoru. Odraz přece provádí správně.”

“Holka je na to slabá,” ohrnuje Vašek pysky, “a nepřijde na žádný fortel.”

“Myslíš, zeje na tomnějaký fortel?” ptá se Paolo.

“Nemyslím Vím.”

“Jakýpak, prosím tě…” zahraje lišácký Paolo nedůvěřivost. A podrážděný Vašek se hned vytáhne se svou odbornou znalostí.

“Podložit nohu,” povídá, jako by to byla nejobyčejnější věc pod sluncem.

“Podložit nohu? Co tím myslíš?”

“Koukej: Helenka jde na ten skok jako na soprasalto, s rovnýma nohama, collé. Jako by se chtěla vznést do vzduchu. Ale ona se tam takhle ještě nedostane. Narazí vždycky nohama o něco níž. Ale kdyby pravou nohu skrčila, vytáhla ji vzhůru, tak si to ulehčí.

To by už našlápla na hřbet. A jen by se pak musela okamžitě vztyčit a levou dotáhnout. Non e cosi?”

“Jakto myslíš?” ptá se Paolo, který ještě nechápe.

Vašek mu to ukazuje. Příkladem se dorozumívají lépe než slovy. Paolo si tleskne do dlaně.

“Per vita mia, tohle je správné! Jak jsi na to přišel?”

“To je moje věc. To si pamatuj, že Vašku umí trochu víc, než si myslíš.”

A Vašek odchází, ruce v kapsách kalhot, odkopávaje cestou kamínky. To stálo za to, říká si uspokojen, jak jsem ho, kluka špinavého, utřel! Konečně to mohu těm černým klukům ukázat!

Paolo zůstává sedět na bedně a oči má přimhouřeny. Ecco, říká si, teď jsem to z něho dostal. Je to vlastně velký kočičí skok do výše. S tím se mohu odvážit skočit na koně i bez přípravy.