Эдуард Басс - Cirkus Humberto

A nazítří, když Helenka nastupuje, Paolo vklouzne do šapitó a ponenáhlu se víc a víc blíží manéži. Helenka si odbyla voltiže a nyní začíná s jockeyským skokem. Po prvé, po druhé, po třetí, marně. Berwitz j e přimračen, začíná bičem práskat po koni”Ačkoli Aj ax běží jako stroj, Helenka se zase rozbíhá a zase nedoskočí. A v tu chvíli už se Paolo, lačný nějakého efektu, nemůže udržet, vskočí do manéže a volá:

“Signore direttore…”

Berwitz ustrne. Zase už se někdo opovažuj e rušit mu zkoušku a vkročit do manéže? A to ten bosý kluk?

Berwitz se zachvěl vzteky a práskl bičem.

“Au!” zaječí Paolo a svalí se na zem. Pak se zvedá a s křikem a vytím utíká pryč. Lýtka ho pálí, jako by je bič přesekl. A pod pravým kolenem j e opravdu kůže roztržena a z ní se řine krev. Berwitz v manéži ještě práská bičem naprázdno”Aby si ulevil, Hans za jeho zády tiše kleje, Helenka stojí ulekána v zoufalé bezradnosti, ramínka sejí škubají k pláči”Ale je jako lapené zvířátko, připoutána k šňůře; a jen Ajax kluše kolem toho výjevu stále týmžplavnýmkrokem.

Teď se rozhrnula gardina a Vaškova rozjívená tvář nakukuje v šapitó, co se tu děje. Berwitz jej spatří a najednou má pocit, že musí něj aktu scénu skoncovat.

“Vašku!” houkne na kluka.

Vašku vyběhne.

“Troufáš si na jockeyský skok?”

“Troufám, pane řediteli!”

“Pojď sem a ukaž tedy Helence, jak se to skáče.”

Hans odvazuje Helenku”Ale než se obrátí k Vaškovi”Aby ho připjal, Vašek už stojí Ajaxovi na hřbetě.

“Ještějednou, Vašku. Allez!”

Vašek se rozběhne podél koně, odrazí a už mu nohy nahoře pérují doskok.

“Dobrá, děkuji. Pro dnešek dost. Takhle se to dělá, Helenko! A Vaškuje jen o rok starší.”

Berwitz opouští manéž. Ajax se zastavuje, Vašek sklouzne s jeho hřbetu do pilin a pak ho odvádí do stáje”Aby ho otřel slámou. Hans uklidňuje Helenku několika dobráckými slovy a pak jde za Vaškem. Helenka se rozhlédne a rozběhne se tím směrem, kde prve zmizel Paolo.

“Helenko!”

Nahoře na posledním gradinu sedí Paolo a kýve na ni. Vyběhne k němu.

“Moc tě to bolí, Paolo?”

“Ecco, teče mi krev. Ten mi dal, ten surovec!”

“To nesmíš říkat. Je to můj tatínek. Nemáš šátek?”

“Nemám”

“Já taky ne. A ta rána by se měla ovázat!”

“I ne. K čemu? Aťsi umřu. Aťsi mě tady musíte třeba pohřbít. Copakjsem dělal něco zlého? Jájsemti chtěl přece pomoci!”

“Já jsem si to myslela. Ty jsi hodný hoch, Paolo. Já tě mám ráda.”

“Raději nežli Vašku?”

“Vaškuje taky hodný hoch. A jezdí se mnou. Ale co uděláme s tou nohou?”

“Nic. Já si potom dám na ni pavučinu. Pojď si ke mně sednout.”

Helenka se posadí vedle Paola. Je tu ticho, je tu šero, dole matně záři opuštěná manéž, jsou tu jako v zapomnění. Paolo beze slova přitahuje děvčátko blíž k sobě, klade mu ruku kolem krku; na obě děti sestupuje lehounké rozechvění, nejasná tucha jakéhosi marnivého blaženství. Bezděky mluví šeptem.

“Co budeš dělat, Helenko”Až budeš velká?”

,Budujezdit.”

“Já budu tanečník. Už jsem se rozhodl. Povedu velký balet.”

“To bude hezké!”

“Mohla bys tam tančit se mnou, budeš-li se učit dál.”

“Budu, určitě budu. Maminka to povídala. A to bychom my dva byli dvojice?”

“Ovšem. Já tam budu mít sice plno baletek”Ale na sólo si vezmu jenom tebe. A budeme mít obrovský sukces.”

“Já prý budu moc dobře tančit na špičkách, říkala madame Delaglio.”

“To je dobře. To musíš umět. A co kdybychom se vzali?”

“Ne — či ty myslíš, že ano?”

“Ovšem. Ty mě máš přece ráda?”

“Ano.”

“Paolo je přece hezký hoch?”

“Ano.”

“A Paolo ti chtěl pomoci a byl za to bit!”

“Ano.”

“Tak vidíš. Paolo tě má rád, Paolo tě bude chránit, Paolo z tebe udělá slavnou tanečnici.”

“To bude velmi, velmi krásné.”

“Slibuješ mi tedy, že se vezmeme?”

“Slibuji, Paolo. Ale co bude říkat tatínek?”

“To je jedno. Když nám bude bránit, já tě unesu, utečeme mu.”

“Třebas na koních.”

Tenhle návrh trochu porušil Paolovo nadšení. Uvědomil si starou bolest, že není jezdec.

Za jejich zády se ozval tlumený hluk. Patrně se někdo chystal ke zkouškám v manéži. Paolo tedy spěchal s rozhovorem.

“Třebas na koních nebo v kočáře. Jak se to bude hodit. A teď mi podej k tomu ruku. Slibuješ?”

“Když chceš, Paolo, tedy slibuji.”

“Na čestné slovo?”

“Na čestné slovo.”

“Tak si to pamatuj. Teď jsme jako svoji. Třebas se rozejdeme, my třebas s tatínkem pojedeme jinam”Ale ty musíš na mne počkat”Až přijdu a unesu tě.”

“Ano, Paolo.”

Helenka to všechno shledávala úplně v pořádku. Paolo sejí líbil, byl hezký, doma o něm říkali, že znamenitě pracuje, dneska byl zraněn, protože jí chtěl pomoci při jockeyském skoku. Tatínek byl se snad zlobil”Ale madame Delaglio by jí to schválila. Madame Delaglio vždycky holčičkám říkala”Aby si hleděly najít ženicha, co budou moci nejdříve”Aby to pak s nimi nedopadlo jako prý s těmi jejími dcerami.

Dole přišel pan Hamilton a volal na kohosi, zeje manéž volná. V gardině se objevil mladší pan Gevartes. Paolo tedy naposledy tiskne ruku Helence. Oba se zvedají. Ještě mu napadlo, že by ji měl políbit”Ale jsou na samém kraj i schůdků a třebas by spadli. Paolo tedy praví nahlas, když spolu sestupují:

“Neřekl ti Vašku, jak máš skákat jockeyský skok?”

“Ne, Paolo, on mi to ukazoval”Ale neřekl nic.”

“To už ti taky mohl vysvětlit. Já jsem mu to včera vyložil, jak se na to musí jít. Ale on to asi nepochopil. Je to teprve takový začátečník”

“A jak to mám skákat”Aby se tatínek nezlobil?”

“Jati to povím, Helenko”Abys viděla, jakýje Paolo. Ty děláš chybu, že se chceš dostat nahoru rovnýma nohama. Musíš se levou nohou odrazit a pravou ve skoku zvednout nahoru. Takhle, koukej.” A krásný Palo jí dole předvádí tajemství, které se včera dověděl od Vaška. A Helenka si to zkouší, zatím jen tak”A pak letí domů. Její do zpěvu, protože se domluvila s Paolem, bude primou balerínou, Paolo ji unese a Paolo je vůbec nádherný hoch, který se nebojí rány a který ví, jak skákat jockeyský skok.

O nečekaném setkání s don José Lebedou se mezi osmičkáři za zády Vosátkovými mnoho mluvilo. Odhalilo jim kus minulosti, o níž kamarád mlčel.

“To je ukrutánské,” vrtíval hlavou Karas, “v kterých čertech peklech se ten člověk proháněl.”

“Já ti to říkal,” přikyvoval Kerholec, “ten chlap má historii větší než Napoleon. Panečku, ten je vostřílenej — vod kanónů nahoru.”

“Mně se líbí,” dodával Bureš, “jakž něho vyšlo, že vždycky bojoval za ideály. To je důležité, že krajan Ferenc nebyl pouhý dobrodruh. Člověk musí jít za nějakým ideálem.”

“Měl by to sepsat,” mínil Karas, “to by lidé četli.”

“I dej pokoj,” broukl rozhořčeně Malina, “snad bys nenaváděl tenťáka”Aby se s odpuštěním stal z něho škrabal? Taková ohavnost tuještě nebyla.”

“Něco by se mělo s tím udělat,” řekl Kerholec a svraštil čelo, “je to věčná škoda, nechat to ležet ladem, takové zkušenosti a tu chytrost.”