Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“Dobrou noc.”

Dveře se zavřely a Malina tlapal tmou k vozu číslo osm. Okno u jizbičky Alice Harweyové se nerozsvítilo”Angličanka vklouzla po špičkách dovnitř, usedla na postel a potmě naslouchala, zda otec vedle spí. Bylo ticho, v němž slyšela jen bušit své vlastní srdce. Co se to s ní děje, že od chvíle, kdy Kerholec spí na druhé straně chodby, nemůže nikdy usnout a čeká vždy na jeho návrat? Taková léta žijí vedle sebe a nikdy nepocítila žádné vzrušení. Vždyť vlastně při něm vyrostla, byl už placmistrem, když ona začala jezdit, kolikrát jí pomáhal místo štolby na koně, kolikrát stál s bílými rukavicemi u gardiny a díval se na její voltiž a pak šiji dobíral pro její rudé vlasy! Míval pro ni takovou podivnou říkanku ve své rodné řeči, takové cosi “zerzy zerzy cótje merzy”, dobře si to Alice pamatuje, protože jí to říkal na potkání a ona ho za to štípala do paže, — můj bože, to všecko bylo takové nevinné, kamarádské, nikdo při tom na nic nemyslil; proč teď najednou je už po týdny večer rozechvěna představou, že on vchází do dveří naproti? Kolik let tu přezimovali, vždycky tam spal nějaký mužský, kterého si majitel konstrukce platil jako nočního hlídače”A teprve když pan Berwitz boudu koupil, propustil ho jako zbytečného a přenechal ten kamrlík Kerholcovi. Proč sejí dříve nikdy nedotklo, že tam někdo spí a kdo to je”A proč první noc, když tam přišel Kerholec, posedlo ji rozčilení, že se uzamkla na dva západy a naslouchala daleko přes půlnoc každému šustotu, každému zapraskání ve staré budově? A ještě si to všecko ani tak neuvědomila, když přicházíval zcela pravidelně”Ale dnes, když najednou nepřišel, dnes ji to popadlo, dnes to najednou vidí, že se s ní něco děje, co snad ani nemá být. není to hanba, že podléhá takovému vzrušení? Neměla by se tomu bránit? Ale což se lze ubránit něčemu, co je v nás a co námi omcje jako horká vichřice? Můj boře, kde se to v ní vzalo? Je to snad, je to po matce? Byla to snad tahle horečka, která způsobila, že matka tenkrát zmizela s tím Irčanem, když otec ležel v bandážích? Asi je to v krvi, kterou má po matce a která se dožaduje svého… Nejde někdo? Ano… je to on…

A Alice Harweyová rychle vyskočí”A aniž se rozmýšlela, prudkým povelem pudu popadne na stolku se zrcadlem lahvičku s voňavkou a skropí jí svůj živůtek. A pak vyklouzne ven, k domovním dveřím.

Je to Kerholec, který se vrací. Dospěli s Vosátkou a s tou černou kočkou do stadia, kdy si Kerholec řekl, že nebude kamarádu překážet. Když vyšel s Burešem ven, měl v hlavě po té spoustě lihovin trochu zamženo”Ale několik hlubokých vdechů čistého vzduchu, který líbezně v měsíční noci chladil, odválo to omámení. Zbyla jen prudká, vyburcovaná touha.

“Kam půjdeme?” obrátil se na Bureše.

“Nikam, Karle. Máš u sebe příliš mnoho peněz.”

“Nesmysl. Vím, co dělám. Mohli bychom jít k Modrému hroznu. Tamjsou slušné holky… Aleje už pozdě… už to bude všecko na pokojích… fuj, to je ohavný život… děvky, děvky a nic než děvky… Tu ta Adéla, taková příjemná, čistotná, pěkná… Psí bestie, ten Ferenc!… Šeredný a divoký jako ďábel… Na mou duši, koukej, Honzo, jedinou ženskou nepotkáme! Všecko už je to v rukou, rozebráno, zadáno, vyprodáno, mordkrucielement, člověk by řval. Kam jít, Honzo? Řekni, kam jít, kde bych nael krásnou a čistou ženskou bytost? Přemýšlej, Honzo, kruci, jsi přece vzdělaný člověk…”

Ale Honza Bureš trval na jeho vlastním poznání, že už přišli pozdě, teď že by našli všude jen hanebné odpadky a že je jediné rozumné jít domů. Tak dovedl Kerholce až do půle Reeperbahn, převedl jej přes ulici k prostranství před cirkusem, poplácal mu na rameno a poslal ho spát.

Kerholec popošel k cirkusu”Ale zastavil se, když Bureš zašel.

“To přece není možné,” hučelo mu to v mozku, “abys po takovém večeru zůstal nakonec sám. Aspoň tu postůj… aspoň počkej… třebas náhodou něco přijde… bílá, krásná, vonící… třebas už sem jde a bylo by hříchji propást… počítej aspoň do sta, máš-li štěstí, přijde… je-den… dva… tři… čty-ři…”

Kerholec stojí v měsíčním světle, za ním bouda s pohaslými světly, před ním liduprázdná ulice, kterou j en tu a tam projde potácející se opilec. Kerholec počítá, pomalu počítá, protahuje číslice se — dum — a — dva — čet… ale štěstí se neobjevuje. Nedopočítal se stovky, mávl rukou, postrčil klobouk do týla a obrátil se k boudě. Psí život, tohleto; a teď ještě musí vyburcovat starého Harweye”Aby mu otevřel dveře.

Ale co to? Dveře jsou pootevřeny? Kerholec zaostří oči — ano, dveře nejsou zavřeny! A někdo v nich stojí… někdo bílý… Kerholec zrychlí poslední kroky…

“Zrzounku! Co tu děláš?”

“Čekám na vás!”

“Na mne?”

“Ano”Abyste nemusil budit tatínka.”

Alice stojí v temnu chodby, vysoká, štíhlá”A její šepot doráží k němu jako mazlivé hlazení. Kerholec náhle stojí u ní a cítí plno vůně. Ruka se mu bezděky vznese, obejme ji, uchopí vzadu pod tou spoustou vlasů. Alice stojí ztuha, jako zmrazená; nějakou malou věčnost ji tak drží”A najednou vzpurná páteř změkne a ona se beze slova přichýlí k němu a náhle prudce k němu přilne, rukama, ústy, hrudí, vším.

Pomalu, pomalounku sahá Kerholec po klice svých dveří, pomalu, pomalunku přisouvá sek nim i tím žhavým tělem, které j e na něm zavěšeno. A když překračují práh, je mu sladko a blaze a mozkem bleskne vítězně: “Osmadevadesát, devětadevadesát, sto!”

V tu chvíli sedí eržán Ferenc Fosátka s Adélou Moeseckovou za zavřenými dveřmi Námořníkovy nevěsty, probírá se jejími černými vlasy a zpívá:

Tvé černé oči se mne ptají, ty oči tvé mne prosí též, ty oči tvé mnou pohrdají a očima mne zabiješ!

Pan Gaudeamus přijel nenadále z Berlína a rovnou z nádraží šel za ředitelem Berwitzem.

“Užjeto hotová věc,” spustil, jakmile by li sami pohromadě. “Kranz koupil konstrukci v Berlíně na FriederichstraBe, kde bývaly francouzské jezdecké společnosti. Je to velmi příhodná budova a dal by se tam udělat na jaře dobrý obchod, kdybyste se s Kranzem dohodli. On by rád přišel na něj aký týden do Hamburku a j e ochoten navzájem půjčit vám svoji berlínskou boudu.”

Berwitz byl okamžitě vzburcován. Dostat se aspoň na nějaký čas do Berlína, to byl jeho sen; ale vždycky tam někdo seděl s koncesní výsadou, takže konkurence směla jen na dalekou periferii. Ale zároveň se v něm načepýřila pýcha staré cirkusácké dynastie proti člověku, který se vynořil odnikud. Stal-li se Kranz teď majitelem budovy, byl Berwitz domácím pánem jen o půl roku déle”Ale nicméně byl tu v Hamburku starousedlík a ten chlapík tam mu připadal jako přivandrovalec. Tu se tedy Berwitz octl v rozporu tak závažném, že si na to především musel zapálit doutník. Vytáhl si velký, černý, pravý hamburský, ukousl mu špičku jen to cvaklo”A olíznuv ránu, kterou tím způsobil v listech tabáku, pomalu a obřadně pobafoval nad ohněm sirky. Říkal si, že tím získává čas na přemýšlení”Ale po pravdě si nemyslil nic jiného, než že získává čas a že to dobře působí, když vypadá zamyšleně.

“No dobrá, barone,” prohodil konečně, “tedy Kranz se uchází o hostování v mé budově. A já abych vystoupil v jeho. No, barone, dejme tomu”Aleje ta jeho bouda dost velká a dost representativní”Aby se v ní mohl Cirkus Humberto objevit? Já ji neznám… nikdy jsem seo ni nezajímal… a mám teď velký program, nastudoval jsem aktuální pantomimu, obrovský sukces, to musíte vidět. Sever proti Jihu — žádný na takovou věc nepřišel”Až já. Pracuji v nijako střelec a jako šerif, no, to zkrátka musíte, barone, vidět”A pak je otázka, je-li Kranz dost velký”Aby mohl vůbec tady vystoupit. To víte, publikum j e tu navyklé dostávat jen docela mimořádné věci a pořád něco nového… tomu chlapíkovi nebude lehko držet kroks Cirkusem Humberto…”