Эдуард Басс - Cirkus Humberto

Pan Gaudeamus provedl poté nemalý kousek slovní ekvilibristiky, když vychválil Kranze”Ale pořád uznával, že Berwitzovi se ovšem nevyrovná. Mluvil s ohněm, protože mu Kranz slíbil tisíc marek, když se dostane do té hamburské boudy a bude moci tomu nafoukanci Benvitovi ukázat, zač je toho loket. Pan Gaudeamus miloval takové diplomatické úkoly s finanční pointou. Po léta žil ve styku s cirkusem, jeho povoláním bylo denně vychvalovat manéžní umělce a umění, měl na to už celou svádu krásných výrazů a úchvatných přirovnání”Ale sám pro sebe se na cirkusáky koukal jako na bodré a pošetilé chasníky, kteří touží po takových nicotných cetkách, jako je slovíčko umělec. Pro něho existovalo jediné skutečné, vzácné a vysoké umění: umění žít. Slýchával ve vídeňské společnosti, že velcí a skuteční umělci se proderou k své znamenitosti jen těžkými zkouškami, strádáním a utrpením. Co jiného byla pro něho ta ohavná léta vyvržení haličského? Tam se naučil ocenit každou krásně a plně prožitou chvíli a nespoutanou volnost života. Proto nakonec miloval své nekonečné jízdy ve službách Cirkusu Humberto. Byl v nich sám svým svrchovaným pánem, mohl změřit své schopnosti v zápasech s denními překážkami a mohl kdykoli a kdekoli odložit masku pana Gaudeama a s grandseigneurským gestem vejít na scénuj ako rytmistr baron voň Schónstein. Hrál dvojí úlohu, hrál ji s rozkoší a hrál ji do všech důsledků: pan Gaudeamus nikdy neopominul připravit příjemné večery panu rytmistrovi. Příjem, jejž mu poskytoval Cirkus Humberto, nebyl by ovšem stačil pro obě role, byl slušný pro živobytí pana Gaudeama”Ale pan baron by při něm vyšel jen potenku. Tu právě se muselo rozvinout vyšší umění, jehož základy byly již v kancelářské a nákupní službě haličské. Pan Gaudeamus dovedl s krásným gestem uplácet úřady na prospěch Cirkusu Humberto”Ale neméně elegantně dovedl přijímat podmazánky dodavatelů. A při své hybnosti, bezpečně se opíraje o svůj roztomilý zjev, uměl si přičarovat přátele, kteří byli šťastni, směli-li jej pohostit a zahrnout dary, dovedl i prostředkovat pletky a spekulace, z nichž mu vždy vyplýval nějaký vděčný podíl. Nebýt jeho baronské role, byl by měl již znační jmění uloženo pro léta budoucí”Ale baron v něm dovedl lehounkou rukou rozsypat, co pan Gaudeamus obratně navršil. Ale pan Gaudeamus se proto nehoršil — vždyť to byla právě krása života, že se tak lehce pohupoval nahoru a dolů; a konec konců největší úspěch měl bravurní Max vždycky co baron a rytmistr. Tak ho také znal Kranz; a ve své hluboké, přímo zbožňovatelské úctě ke všemu aristokratickému byl tento koňák od píky uchvácen, mohl-li platit za pana barona útratu a směl-li mu nabídnout někdy i větší výpomoc, která se panským gestem přijímala na věčnou oplátku. Myšlenka na vzájemné hostování obou podniků byla myšlenka Gaudeamova. Vemluvil ji původně Kranzovi a nyní pro ni získával Berwitze; zdálo se mu, že větší souhrou obou cirkusů vznikne i pro něho množství zásluh, které bude moci sklízet na obou stranách.

S Berwitzovými předsudky a nechutěmi nemusel příliš dlouho zápasit, hlavní pomoc proti nim mu přinesla vlastní Berwitzova j ešitnost a samolibost. Jakže, on že by se měl báti této soutěže? On že by měl couvat, když Kranz sám se vlastně pokořil a přichází s nabídkou? Skončilo se to tedy právě tak, jak si pan Gaudeamus přál: dohodli se, že Kranz přijede do Hamburku, navštíví Cirkus Humberto a pak že se oba ředitelé sejdou v hotelu”Aby se domluvili. S Kranzem přijede pan Gaudeamus a bude hrát jakoby jeho partnera. Berwitz si za svého důvěrníka přibere někoho zdejšího, někoho, kdo může nahlédnout do podvojné existence Gaudeamovy a neztropí z toho žádné řeči. Berwitz se po krátkém přemýšlení rozhodl, že nejvhodnější k této úloze bude kapelník Selnicki.

Žádný reportér nebyl na nádraží”Aby popsal Hamburčanům slavnostní a téměř dějinný okamžik, kdy se oba králové cirkusu po prvé setkali. Bylo to velmi obřadné. Baron ze Schónsteinu stál po boku Kranzově se vznešeností šéfa protokolu a pan Selnicki v mohutném kožichu vypadal při Berwitzovi jako tajný státní rada. Když si Kranz s Benvitzem šli se smeknutým kloboukem v levici vstříc, po prvé se v nich ozvala bezděčná shoda v myšlení, oběma totiž zároveň blesklo hlavou: “Hele ho, chytráka, on si taky na to koupil nový cylindr!”

Ředitel Kranz”Atlet se širokými rameny a hustým černým knírem pod mohutným nosem, napřáhl ruku v hrubé žluté vepřovici a ředitel Berwitz ji přijal v bílé glacé rukavičce. Stisknutí bylo jadrné, div rukavičky nepraskly; a po pár zdvořilých otázkách se šlo ven před nádraží, kde čekal Han s otevřeným kočárem, do něhož byly zapraženi dva lipicáni. Byli to Orestes a Kardinál, jediní dva, kteří kdysi chodili v kočáře a vysokým krokem byli na míli napadni. Berwitz měl původně v úmyslu namluvit Kranzovi, že to jsou dva kladrubáci, které si drží pro svou soukromou potřebu”Ale pak si řekl, že Kranz má jist pro koně oko”A že by tedy tento podvůdek brzy odhalil. Pánové nasedli do kočáru velmi obřadně a jeli městem s takovou grandezzou, že starší, zkušení policisté jim salutovali, tušíce v nich nějaké velké státní panstvo. Po příjezdu se šlo hned do koníren. Bylo ta milé teplo a oba direktoři brzo nestačili stírat pot, který jim vyrážel na brunátných tvářích, stísněných tvrdým stoj acím límečkem. Kranz si v duchu říkal, že tomu zpychlému Berwitzovi nebude nikterak podkuřovat”Ale když vešel do stáje a mrkl na podlahu, která byla vydrhnuta, koukl ke žlabům a ony vymyty, sehnul se ke stelivu a viděl krásnou, dlouhou, čistotnou slámu, přiznal si, že tohle má ten turecký pasa v náramném pořádku. Kočové a stájnící stáli při koních v bezvadných livrejích a salutovali, když panstvo přicházelo. “Komediant je dobrý,” říkal si Kranz, “ale touhle opičinou mne nedoběhne.” A přistoupil k nejbližšímu koni, pohladil jej a nenápadně se podíval na rukavici. Nu, nedalo se nic říci, na rukavici neuvízl ani prášek. Pak ovšem, když stanul před lipicány, musel přiznat, že takovou skupinu ve svých stájích nemá. Jeho zálibou byli trakebnští koně, ohniví, houževnatí, ke všemu se hodící; potřeboval koně učelivé, bystré a trpělivé, pro krásný vzhled měl jen některé, zde však u Berwitze musel uznat, že vybrané skupiny koní jednoho typu tvoří ještě svou zvláštní krásu. Tím se pánové konečně rozhovořili po svém”A s cylindry v týle, s límečky ponenáhlu se bortícími, chodili od zvířete k zvířeti, omakávali svalstvo, prohlíželi zuby a kopyta, měřili výšky a délky, hádali se o to, jsou-li šimlové opravdu váhaví, vraníci melancholičtí a hnedky divoké a je-li užitečnější večerní krmení nebo ranní a kolik litrů vody se má dát koni vypít po představení.

Uprostřed těch debat, pro které by vždy znovu zapomněli na celý svět, vřískal jim za zády hudba, začátek představení se blížil. Pan Kranz se tedy už jen spěšně podíval na slona Bingo a na zvěřinec, který jej nijak nezaujal. Sám slona neměl”Ale měl čtyři velbloudy a žirafu”A co se šelem týče, byl přesvědčen, že jeho sibiřští tygři jsou mohutnější a budou lidem více imponovat. Ale pak najednou ztratil zájem o klece: začal cítit, že obecenstvo “je na pochodu”“A tu byl příliš direktorem, než aby při tom nebyl. Začne-li publikum přicházet, je-li, jak říkají, na pochodu, žádný ředitel světa nevydrží doma nebo v šatně, každý je nenápadně mezi těmi proudícími davy, někde mezi branou a vlastním cirkusem”Aby si sám očenichal své dnešní obecenstvo, je-li nedočkavé nebo lhostejné, je-li náročné nebo lidové, je-li městské nebo venkovské. To všechno aještěplno jiných věcí má vliv na průběh představení”A zkušený direktor se svými nejstaršími lidmi rozpozná už z nástupu publika, jaká bude nálada a komu dnes kyne největší úspěch. Jak to vědí, to je záhada, jsou přece často v neznámé zemi, v neznámém městě, mezi cizím lidem, z jehož řeči nerozumějí ani slovíčku; ale stačí jim pouze to půlhodinové tření o proudící davy”Aby se zmagnetisovali fluidem, které davy vytvářejí. To tiché”Ale pozorné, vnímavé tření je direktorská ouvertura, o kterou nechtějí nikdy přijít. A Kranz, všecek posedlý zvědavostí na hamburské poměry, musel to přece ozkusit i vlastním tělem. Stál tedy s Berwitzem v koutě hlavního vchodu, sledoval pokřikbiletářů a kontrolorů, klouzal očima po lidech”A když hlavní nával minul a uvnitř se hrál poslední pochod, obrátil se k Berwitzovi a řekl: