Эдуард Басс - Cirkus Humberto

“Máš to báječné. Prima lidi. Domptéři a vysoké škola budou mít sukces.”

Představení, které se toho dne konalo, bylo ovšem zcela jedinečné. Berwitz nic navenek neoznámil”Ale pro udolání svého soupeře nařídil parforsní pořad, dvaatřicet čísel místo jedenadvaceti”A tu tedy to letělo v strhujícím tempu, z překvapení do překvapení. Kranz seděl s baronem Schónsteinem roztažen v lóži”Ale jeho očím neušlo ani jedno prohrábnutí pilin v manéži. A cylindr mu na hlavě přejížděl brzo do týla, brzo do čela, podle tichého Gaudeaova upozornění nejbezpečnější to důkaz, že ho to chytlo.

Večer zasedli oba magnáti se svou asistencí k mohutné večeři v hotelu Metropol. Pan Gaudeamus už všecko objednal, želví polévku, Saumon du Rhin grillé, sauce anchovis, Boeuf sále ř l' anglaise, légumes, Poulard au consommé, sauce béarnaise, Talmousse au fřomage de Parmě, Meringues ř la crejne, Glaces, Desserts. Večeře hodná panovnického rodu humbertovského Všechno bylo připraveno, i pořad nápojů, pánům jen stačilo přivázat si servítek pod bradu. Nicméně když se šedovlasý vrchní přiblížil s lahví zlatého sherry”Aby s levicí ohnutou za záda uctivě naplnil první kalíšky, pan Kranz položil na sklenku svou mocnou tlapu a žoviálně prohlásil:

“Jámyslím”Abychom si dali žampaňský!”

Pan Gaudeamus mínil, že na šampaňské je ještě čas, teď že se hodí jiná vína. Ale Petr Berwitz se přidal ke Kranzovi.

“Jiná vína?” odpověděl panu Gaudeamovi suverénně, “pijte si, barone, podle libosti”Ale na mou kapsu ohled brát nemusíte já mohu dát žampus vod začátku!”

Také pan Selnicki, chtějící jednou užít vzácného nápoje do libosti, byl toho názoru, že bude lip nemíchat pití”Aby se to v těle nepopřálo. A tak k tiché žalosti gurmánského srdce Schónsteinova zmizely se stolu sklenky pro sherry, pivo, moselské a burgundské víno a k hustému vývaru polévky se pilo kořenné šampaňské.

Vzhledem k tomu snažil se pan Gaudeamus”Aby se už při rybě projednalo, proč se vlastně sešli. Vzájemnou situaci vysvětlil tak obratně, názorně a jednoduše, že oba soupeři, kteří se stále na sebe chystali, podívali se na něho s překvapením a uznali, že to tak jde. Byla to prostá výměna budov po skončení zimního údobí, pro dobu šesti neděl, s právem prolongace. Bližší doba se měla určit vždy zvláštním j ednáním podle plánu každého z obou podniků. Chvilku se tedyještě mluvilo sem a tam”Ale než přinesli další chod, plácli si Berwitz s Kranzem do dlaní a pan Selnicki rychle naplnil číše. Jedlo se a pilo nyní veseleji a hovor se rázem uvolnil.

Pořad jídel byl panu Gaudeamovi pochválen, zvláště tou hovězinou přišel oběma magnátům náramně vhod, méně už poulardem, který Kranzovi trochu rejdil po talíři. Ale Petr Berwitz ke konci shledal, že se zapomnělo na něco, co považoval za nezbytnost parádní večeře: kaviár! Pan Selnicki usoudil, že co není, může být”A hned si luskl prsty na číšníka. Vrchní jídlonoš poněkud ustrnul, když mu mezi zmrzlinami poručil přinést kaviár”Ale okamžitě se zatvářil, že je to samozřejmost. Za chvilku už šel na stůl “ten černej šrot”, jak říkal Kranz. A Petr Berwitz, supě z přeplněného života a všecek rudý jídlem i vínem, měl tu konečně příležitost”Aby pověděl tomu “berlínskému rajtknechtovi”, co se najedl kaviáru tenkrát v Petrohradě, když za ním chodil Jeho Veličenstvo car všech Rusů. Teď teprve, tímto kouzelným slovem car, dostal Berwitz pravé tempo”A hltaje kaviár po lžicích, zahrnoval svého soupeře vychloubáním a holedbáním. Ponenáhlu to vypadalo, že si Berwitz s carem tykali. Kranz také vyslovil jakousi nedůvěřivou poznámku, zda byli opravdu s carem tak intimní.

“Jakpak by ne,” vytáhl se Berwitz, “na to je v archivu Cirkusu Humberto i písemný doklad. Byl tam v Pitěru jeden starý, šedivý profesor, dvorní rada, takový šťoura, který pořád něco sepisoval. A ten chodil za mnou a tahal ze mne historii Cirkusu Humberto a celého našeho umění”A pak mi ještě několikrát psal. Právě že šlo o umění a ne o nějakou boudu. A ten profesor věděl, že jsem byl carův nejoblíbenější společník”A proto je na každém psaní nahoře jako oslovení napsáno: Carissime! To můžeš u nás vidět, Frans to schovává jako dokument!”

“Ten starej ho polejvá, co?” naklonil se pan Selnicki k panu Gaudeamovi. “Teď mu ještě dá sežrat perskýho šacha a tureckýho sultána a pak si vynadají.”

“Perský šach by ještě šel,” odpověděl klidným polohlasem pan Gaudeamus, “ale turecký sultán bude už pro Kranze moc tlustý. Budeme muset před Cařihradem uhnout někam jinam.”

“Kholkám…” vyhrkl starý Selnicki a zaslzel.

“Mám to číslo na programu,” kývl baron.

Opravdu, marně se Kranz snažil navzájem přetrumfnout Berwitze svými úspěchy u nejvznešenější šlechty. Co je takový kurhessenský vévoda proti perskému šachovi? Se zaťatými zuby musel vyslechnout teheránskou epopej. Jen při ní se vypilo pět lahví; a protože pánové měli už hodně v hlavě, navrhl pan Gaudeamus”Aby si zašli někam na černou kávu.

“A na koňak,” dodal pan Selnicki. “Teď je svrchovaný čas na koňak — ledaže by se to před ním řízlo ještě slivovicí.”

Trochu hlučně se panstvo zvedlo a ještě hlučněji sestupovalo do sklepní místnosti Elysia, do lóže, potažené červeným plyšem, s vysokým zrcadlem v pozadí, před nímž stála makartovská kytice a dva stojany s umělými palmetkami. V sále před nimi hrál kvartet, primarius se jim hluboce ukláněl. A vedle hudby bylo pódium, na němž osm polonahých dívek tančilo kadrilu, zakončenou kankánem.

“Heleď, Berwitzi,” přitáhl si ho Kranz k okraji lóže, “ta třetí od levé ruky, ta černovlasá fuksa, ta péruje, co?”

“Láhev koňaku do ledu!” poroučel pan Selnicki.

“To je pěkný jukřík,” přikyvoval Berwitz Kranzovi, “ale co tahle zlatá izabelka vpravo, koukni tu vysokou akci kolen.”

“Jo”Ale až zůstane stát, bude mít široké rozkročení,” namítal Kranz.

“I kdepak, podívej na délku těch šimpánů! Ta má nohy jak valencienská klisnička!”

“Pánové, nalévá se koňak,” přerušoval je zezadu Selnicki. “Velejemný Meunier! Stokrát důležitější nežten váš ženský hipodrom!”

“Myslím, pánové,” zvedal číšku pan Gaudeamus, “abychom nejdříve připili úspěšnému zdaru dnešního našeho vyjednávání a pak se věnovali půvabům této manéže. Prosit!”

Připilo se jednou, připilo se dvakrát, připilo se po třetí. Děvčata dole začala znovu tančit a Berwitz s Kranzem shledávali, že ta lesklá vranka, co má ofínu jako skotský pony, vypadá náramně čistokrevně. Ale taky ta srnčí brauna na její pravé ruce ukazuje pěknou figuru, má trochu myší ouška”Ale bude o půl pěsti ještě vyšší.

“Vobě mají voheň, barone,” tvrdil Kranz Gaudeamovi, “koukejte, ten dlouhý krok, to je, panečku, rasa.”

“Ale ta brauna,” povídal Berwitz, “nějak nemá dech, to ta černá dotančí ještě fullhands.”

“Můžeme šije sem pozvat,” navrhl pan Gaudeamus.

“No, já nevím, jak budeme spolu tajlírovat,” slabounce se pokusil Berwitz o odmítnutí.

“Jen je pozvete, barone,” kývl Kranz, “tady zas platím všecko já. Holky beztoho klusají kolem jako na lonži. Já se aspoň té prauně kouknu na hřbet, nemá-li tam úhoři pruh. Všecky srnčí prauny mají po zádech klikatinu.”

“A kteroupak si vybere baron?” chechtal se Berwitz. “Co tamhleta černá, ta vypadá jak trakehnské hříbě?”