Эдуард Басс - Cirkus Humberto

,3ravo, Hans,” opakovala Anežka, vstupujíc do manéže, když kočí všecky propustil, “je to teď opravdu mnohem hezčí. Budu to hlásit řediteli.”

Vzala si bič a zamířila k ředitelskému vozu. Berwitz tam nebyl, nýbrž Frans, který si přišel pro přesnídávku. Pověděl jí, že Petr je v účtárně a že tam právě za ním přišli Mittelhoferovi se stížností.

“To si vybrali pravou chvíli,” zasmála se Anežka, “dnes jim to může zlámat vaz.”

Berwitz šel ze stanu opravdu zle rozvztekán. Takové vpadnutí do zkoušky, jakého se dopustil ten starý trulant Hans, porušovalo všecku disciplinu. Jak by vypadal cirkus, kdyby v něm zanikla kázeň? A pak to s tím závěrem. To j e přirozené, že j eden mozek nemůže na všecko přijít, říkal si Petr vždy, když mu někdo z personálu přicházel s nějakou radou na zlepšení. Ale to se dalo skoro po každé jen mezi čtyřma očima, žádné velké řeči se o tom nevedly”A když se nápad uskutečnil, padla vždy největší sláva na ředitele, který jej provedl. Petr Berwitz se naučil pozorně naslouchat řečem a názorům svého personálu, protože velmi často z toho vytěžil znamenité věci. Ale hrozně nerad by projevil, že to nejsou jeho nápady. Říkal si, že má vlastně právo na všechen rozum svých podřízených. Nese za ně odpovědnost, když něco vyvedou, proč by neměl mít slávu, když tu a tam přijdou na něco chytrého?

Ale tak, jak to dnes provedl Hans, to bylo neslýchané a nemožné. Celá kupa lidí viděla a slyšela, že on, ředitel Petr Berwitz, nastudoval číslo, které nemělo dobrý závěr”A že ten koňák, ten kočí měl lepší nápad. Jakto přijde, že vlastně pořád mají jiní lidé lepší nápady než on, Petr Berwitz? Rozebral si to pořádně, musel si přiznat, že v tom vlastním, cirkusovém kumštu přinesl sám velmi málo nového. Jemu se v hlavě rodily spíš vnější věci: jak všechno parádně obléci, jak rozvinout novou reklamu, co přibrat a kam jet. Takový zájezd do Persie: kdo by se toho z konkurence odvážil? Ani jeho nebožtík otec by to nebyl svedl, natožpak děda Humberto. Ti se pořád piplali a párali s každým cvičením, ustavičně všecko zdokonalovali”Ale na něco opravdu velkého se nevzmohli. Kdežto Petr dostal cirkus do velké linie — kolikpak podniků v Evropě se může s ním měřit? Co na tom, že přijímá cizí podněty se všech stran, od Anežky, od Gaudeama, od Selnického, od Gambiera, od Kerholce, od Arr-Šehira a teď třebas i od kočího Hanse; co by jim všem byly platný jejich nápady, kdyby nebylo jeho, který je uskuteční? Však se každému dovede za jeho myšlenku odměnit, myšlenku lze bohudíky zaplatit a jsme si kvit”Ale uskutečnit myšlenku, na to musí být jeho vůle a jeho možnosti”A tak přece jen je to on, Petr Berwitz, nejdůležitější osobou v podniku.

Trochu ho to uvažování nakonec uklidnilo”Ale kus uražené pýchy a ješitnosti zůstal zjitřen. A v té jeho naježenosti přistoupil k němu trpaslík Mittelhofer se svou ženou a žádal ho o vážnou rozmluvu.

“Tys mi zrovna přišel vhod,” blesklo Petrovi hlavou“ jako na pod nůž.”

Ale navenek jen přívětivě kývl a řekl:

“Račte se mnou zde do účtárenského vozu.”

Kdyby byl pan Mittelhofer lépe znal ředitele Berwitze, byl by se měl velmi na pozoru před tím jeho “račte”. Když začal Berwitz své zaměstnance oslovovat “račte” a projevoval přemíru zdvořilosti, věděli všichni, že v něm doutnalo”A každý se raději hleděl uklidit.

“Račte si, prosím, sednout,” řekl Berwitz Mittelhoferovým ve voze. “Co si ráčíte přát?”

Pan Mittelhofer spustil zkrátka a zprudka, že Cirkus Humberto vjíždí teď do alpských zemí, kde oni mají velké renomé”A že jim tedy záleží na tom”Aby tu měli plný umělecký sukces. Ale to není možné, tančí-li na cizí hudbu. Maestro zeje zajisté prvotřídní”Ale kousek, který jim vybral, se přece jen nevyrovná komposici, kterou si sami přinesli a kterou zde dávají hráti slonu. Takové znehodnocení je urážlivé a nesnesitelné”A manželé Mittelhoferovi tedy resolutně žádají”Aby jejich číslo bylo odděleno od sloního a aby se jimhrálajejich originální hudba.

“Prosím,” řekl Berwitz, “ale račte si být jist, že na jiném místě budete mít aspoň stejný sukces, jaký máte nyní?”

“Na kterémkoli místě,” vyskočil trpaslík podrážděně, “na kterémkoli místě v programu budeme mít dvojnásobný sukces, když budeme mít svou hudbu. Nemám pravdu, Emilko?”

Paní Mittelhoferová rozhodně přisvědčila. Ředitel zůstával stejně zdvořilý jako dosud, jenjeho pohled byl chladnýjako tulich.

“Ráčíte navrhovat kterékoli jiné místo. Prosím. Ale co když se ukáže, že na tom jiném místě budete úplně bez úspěchu?”

“To je vyloučeno, pane řediteli. Dejte nás kamkoli”Ale dejte nám původní naši skladbu.”

“Ale co kdybych měl přece pravdu a sukces se nedostavil?”

“Pak, prosím,” a pidimužík byl všecek rudý, “pak by to, prosím, znamenalo… bez urážky prosím… že čisté umění nepatří do cirkusu… a my bychom… s dovolením… byli nuceni považovat smlouvu za neplatnou.”

“Vy tedy ráčíte být názoru, že kdybyste neměli sukces na kterémkoli jiném místě pořadu, považujete smlouvu za neplatnou. Tím ráčíte předpokládat, že i já ji mám považovat za neplatnou?”

“To je samozřejmé, pane řediteli.”

“Hm, o tak důležité věci by bylo třeba sepsati dodatek k smlouvě”Aby nebylo pak sporů. Ráčíte zajisté souhlasit?”

Pan Mittelhofer přikývl a Berwitz zavolal Steenhouwera, který se před chvílí vrátil a jedl v rohu kus chleba se sýrem. Berwitz mu rychle nadiktoval dvě věty o dodatečné podmínce smlouvy. Mittelhofer to sebevědomě podepsal. Berwitz naškrábl k tomu svou šifru.

“Dobrá,” pravil, vzpřimuje se proti trpaslíkovi. “Jsem rád, že jsme se dohodli bez soudu. Zíta budete tančit při své původní hudbě a vystoupíte jako první číslo v programu.”

“Ach!” vykřikla paní Mittelhoferová, “to není možné!”

“To byste nás zabil!” zavolal Mittelhofer.

“Lituji. Smlouva praví: na kterémkoli místě. Pořad určuji já. Tím je to vyřízeno. Poroučím se. Frans, otevři panstvu dveře.”

Bylo to, jak Berwitz poručil. Dříve než do manéže vjela divokým tryskem “římská jízda”, ba dříve než se ozvaly obvyklé zahajovací fanfáry, vešli do manéže oba liliputám a začali tančit. Lidé se ještě hrnuli plnými proudy do hlediště, přelézali stupně, hledali místa, volali na sebe, kupovali si programy. I ten, kdo už seděl a rozevřel program, nenašel v něm, kdo to vystupuje. Opona u brány účinkujících byla ještě zastřena, celé číslo vypadalo jako nějaký ubohý zbytek ze zkoušky nebo z předchozího představení. Mittelhoferovi zatančili jednou, zatančili po druhé, zatančili po třetí. Hlediště hřmotilo a potlesk se neozval. Kapelník držel ruku připravenou pro tuš”Ale snad po prvé v cirkuse sklopil a odložil taktovku.

“Totálně odsmrděli!” ušklíbl se k muzikantům.

“Já ti dám sukces!” řekl si v téže chvíli Berwitz, který stál ještě v civilních šatech u vchodu mezi obecenstvem. Pak se podíval nahoru k Selnickému.

“Začínáme! Fanfáry!”

Trubky, trouby a tympany zahlaholily, opona se rozhrnula, dvě koňské hlavy s hvězdou na čele se objevily za ní. Berwitz rychle odstoupil a chytil Kerholce:

“Řekni Vašku”Ať se připraví. Pojede dnes s Helenkou entrée kBingovi.”

Oh, byl to pro Vaška den slávy a blaženství! Jak čamrda lítal od jednoho k druhému, tátou počínajíc”Aby všem zvěstoval velkou a znamenitou událost, že toho dne po prvé vystoupí v manéži. I tygrům, lvům a medvědům to musel povědět, i důstojnému nástupci Modrovousovu, i psíkům Hamiltonovým i koňům a bandurkům a za nimi velkému Bingovi.